Útěk z hladomorny

Bystří čtenáři možná tuší, že jak hokejoví novináři (jako např. Táda), tak hokejoví fotografové (jako např. já), dokonce i hokejoví bossové (jako jedině Áda) se na svých akcích musí živit tuhou i tekutou stravou. V zemích, jako je Švýcarsko, ovšem tento fakt působí jistou nesnáz, neboť restaurační strava přivede člověka brzy na mizinu. Naštěstí existuje záchrana v podobě řetězce ALDI, krý se svými cenami blíží cenám středoevropským. Blíží se sice shora a nedostatečně, ale umožní nezemřít hlady.

Při jedné naší návštěvě tohoto svatostánku obžerství vydatně pršelo. Situace je zde obdobná, jako u nás například Lidl. Velké parkoviště, pojízdné košíky, dveře na fotobuňku. Dělal jsem, jako vždy, řidiče celé snaší skupince. Je to úloha nevděčná, zvláště, když prší. Musím správně trefit parkovací místo, zhasnout světla, vypnout motor, zařadit kvalt, vytáhnout klíček ze zapalování, obout si boty, rozepnout pásy. Pak teprve můžu vyrazit tryskem do nepohody, zatímco pasažéři jsou již dávno v suchoučku potravního chrámu.

Vyběhl jsem, dálkovíčkem letmo zamknul auto a dorazil ke skleněným dveřím jen s nepatrnou ztrátou na naší skupinku. Vešli jsme dál a vychutnávali si vůni proviantu, čekajícího na naše hladové žaludky. Po chvíli mi Suki položil otázku, kde je Áda.

“Asi tam vpředu u sýrů”, odpověděl jsem nezúčastněně, Áda má pro místní speciality vždy velkou slabost a nikdy jim neodolá, ať už jsou dobré či zcela nepoživatelné. Věnoval jsem se dál svým nákupům, Ádu nikterak nepostrádaje.

Po další jedné až dvou minutách jsem byl náhle vytržen ze svého soustředění značným hlukem. Byl to láteřící Áda, postřehl jsem útržky o dávání přednosti ve dveřích. Pomyslel jsem si, co mu Suki asi provedl? Že by mu nepodržel dveře do prodejny a ty ho praštily? Ale proto přece nemusí dělat takový povyk. Nadávání ovšem nebralo konce a kluci se začali smíchy málem válet po supermarketové podlaze. Snažil jsem se pochopit, co se děje a když mi to došlo, svalil jsem se taky.

Vyšlo najevo, že Áda se celou tu dobu pokoušel dostat ze zamčeného auta, což se mu nakonec podařilo. Okénkem, hlavou napřed, trupem směrem k zemi. Dle jeho verze dával přednost Sukimu, aby mohl projít
uličkou mezi vozy a my jsme ho krutě a bezohledně zamkli. Dle naší verze, která je většinová, a tudíž jediná správná, prostě zaspal a zaváhal, jako vždy.

Ovšem představa, jak na parkovišti leze v dešti z okna auta vztekající se postavička a domorodci jen nechápavě zírají, nám vylepšila zbytek jinak deštivého a náročného dne.