Finále Davis Cupu v Barceloně, aneb hlídejte si kapsy, klucí!

Finále Davis Cupu v Barceloně, aneb hlídejte si kapsy, klucí!

Barcelona. Co se vám vybaví, když se řekne Barcelona? Většina lidí si vzpomene na krásné katalánské město, moře, světoznámý fotbalový velkoklub z Nou Campu a mnoho dalších úžasných věcí, které srdce Katalánska skýtá. My jsme se však do Barcelony vydali za zcela jiným cílem. A tím bylo finále tenisového Davis Cupu mezi reprezentací Španělska a Českou republikou. Pro naši reprezentaci byla účast ve finále tohoto světového turnaje doslova svátkem, Češi se totiž velkého finále zúčastnili naposledy před 29 lety. A my jsme si tuto velkou událost samozřejmě nemohli nechat ujít. Naše skupina měla původně čítat čtyři členy; šéfa esports, všem dobře známého Davida ‘Adu’ Schlegela, slávistického redaktora Ondru ‘Kaliče’ Kaláta, člena poměrně nové redakce Baníku Sokolov Jana ´Kašpiho’ Kašpara a konečně Lucku Mužíkovou z redakce hokejové Plzně. Ta s námi však nakonec nemohla jet, její pracovní vytížení jí to bohužel neumožnilo. Vyrazili jsme proto čistě v pánském složení. Datum našeho odjezdu bylo naplánováno na středeční ráno, tedy dva dny před startem boje o salátovou mísu. Pro naši cestu jsme využili cestovní kancelář Eurolines, respektive jeden z jejích autobusů. Cesta započala v Praze, odkud však vyrazil jen Ondra, David s Honzou přisedli v známé západočeské metropoli, Plzni. Jak již bylo zmíněno, vyrazili jsme ve středu ráno. Jelikož je ale Barcelona možná ještě dál než království za devatero horami a devatero řekami, cesta trvala neuvěřitelných dvacet šest hodin. I přes naše nepříliš optimistická očekávání však nebyla cesta tak nesnesitelná a bez větších nároků na prostor se dala bez problémů zvládnout. Měli jsme štěstí, spolu s námi totiž cestovalo jen pár dalších výletníků, mohli jsme si tak každý dopřát jednu řadu sedaček pro sebe. První hraniční kontrola nás čekala na hranicích mezi Čechami a Německem, kde si dokonce jednoho pasažéra (podle zjevu pravděpodobně Španěla) němečtí celníci vytáhli z autobusu a odvedli pryč. Většinu cestu jsme prospali, četli ‘S devatenáctkou do Bernu, (mimochodem nejprodávanější kniha na marken.cz), poslouchali hudbu a David nám prezentoval svoji velice optimistickou předpověď, podle které do dvou let zaniknou všechny noviny v Česku. Po této přednášce nás od slunného Španělska dělily jen hodiny a my už se nemohli dočkat, až konečně vystoupíme a vyrazíme na náš hostel. Ve čtvrtečním dopoledni jsme se dočkali. Hned po přejezdu španělských hranic nás přivítalo krásně svítící slunce, palmy a také konflikt s jednou neznámou italskou pasažérkou, která seděla nedaleko od nás. Z ničeho nic nám svou plynnou angličtinou začala přikazovat, abychom se nevysmívali jejímu rodnému jazyku. Měla toho na srdci očividně hodně, diskutovala s námi dobrých pár minut. Zjevně však neměla něco jen na srdci, možná se něco objevilo i na mozku, víte jak to myslím. Krátce a dobře; dotyčné paní se prachnic nelíbilo, že při naší konverzaci v češtině jsme schválně zkomolovali některá italská slůvka. Na tom by nebylo ani za mák nic zvláštního, jenže ani jeden z nás neuměl italsky ani slovo (maximálně tak mozarella, Davidovo nejoblíbenější sýr mimochodem), natož abychom se jí italsky vysmívali. Proto se jí Ondra s Davidem snažili co nejmírněji, bez použití tupé zbraně, vysvětlit, že ani jeden z nás nemluví italsky. Nic naplat, paní si skálopevně stála na svém. Proto jsme už poté raději jen mlčeli a vyhlíželi autobusové nádraží v Barceloně. Když jsme dorazili na barcelonské nádraží Estación de Autobuses de Sants, zjistili jsme, že k našemu hostelu je to lán cesty. Páni řidiči se proto ochotně nabídli, že nás odvezou co nejblíže k ulici La Rambla, od které už bylo naše ubytování, co by kamenem dohodil. Po výstupu z autobusu jsme se tak okamžitě vyrazili ubytovat. Hostel, který, jak jsme zjistili, nesl název Be Sounds Hostel. Hned jak jsme se zapsali na recepci, odebrali jsme se na náš pokoj, abychom si trochu odpočinuli a poté vyrazili na malý oběd. Když jsme vešli do našeho pokoje, který nám měl po několik příštích dní útočištěm, byli jsme lehce šokováni. Pokoj byl čistý, zato ale velice malý. Veškerý nábytek tvořily jen tři palandy a pár bezpečnostních skříněk. Vybrali jsme si každý svou postel a vyrazili na vzpomínaný oběd. Po dlouhé cestě jsme byli všichni řádně vyhládlí a zapadli jsme do první restaurace, kterou jsme viděli. Oběd byl poměrně chutný, a když jsme dojedli, rozhodli jsme se vydat na malou obhlídku města. Jako první jsme samozřejmě vyrazili na slavnou ulici La Rambla, která je známa především svými živými sochami, takzvanými Performers. Některé byly opravdu výborné, jen těžko byste poznali, že jsou to skuteční živí lidé. Poté jsme ještě nějakou tu chvíli bloudili barcelonskými ulicemi a rozhodli jsme se zajít na hostel a trochu si odpočinout. Krátce poté, co jsme dorazili na hostel, připojil se k nám Michal Hořejší, redaktor Lidových novin. Zapsal se tedy k nám na pokoj. Zanedlouho nastal večer, což byl ideální čas k navštívení nějaké z místních restaurací. Slečna na recepci nám poradila jednu, která byla nedaleko a kde prý dobře vaří. V restauraci jsme strávili dobré tři hodiny, trochu pojedli, trochu popili a probírali šance našich tenistů v prvním hracím dni, který se každou minutou blížil čím dál blíž. Po zaplacení útraty jsme se vrátili zpět na hostel, kde jsme okamžitě zalehli, abychom nabrali síly na velké finále. První zápas však začínal až ve čtyři hodiny a tak jsme měli v pátečním odpoledni něco málo volného času. Opět jsme se tedy vydali obdivovat krásy Barcelony. Přibližně ve dvě hodiny jsme vyrazili do olympijského parku, kde se finále konalo. Olympijské centrum leží na kopci nad Barcelonou, odkud je na město krásný výhled. Jako první jsme procházeli kolem olympijského bazénu, v jehož pozadí se rozléhala téměř celá Barcelona. To byl opravdu fantastický pohled. Ušli jsme dalších několik stovek metrů, když jsme se dostali k olympijskému stadionu. Ten vypadal vskutku monumentálně, rozhodli jsme se proto zamířit na jeho tribuny a důkladně si jej prohlídnout. Po této obhlídce jsme už došli na samotný Paulu Sants Jordi, multifunkční arénu, ve které se finále konalo. Na stadion jsme však nemohli vyrazit okamžitě. Měli jsme totiž při sobě lístky i pro Petra Brabce, Kubu Holého a jeho kamaráda Zdendu. Dorazili jen několik minut před startem prvního utkání Berdych-Nadal, úvodní míček jsme však stihli. Zápas nabídl díky španělským i českým fanouškům perfektní atmosféru, bohužel s nešťatným koncem pro nás. Náš Tomáš Berdych totiž i přes vyrovnanou první sadu prohrál s Rafou ve třech setech. No nic, říkali jsme si, to se dalo čekat. Hned po konci prvního utkání a úpravy antukového kurtu se začali připravovat hráči do dalšího zápasu, tentokrát Štěpánek-Ferrer. Radek ‘Štěpc’ Štěpánek sice začal nadmíru výborně, po dvou setech měl v zádech nadějné vedení 2:0. Poté však začal hrát i španělský toreador David Ferrer, a za necelých šest hodin strhujícího tenisu dokázal zápas vyhrát 3:2 na sety. Po prvním dni jsme tak bohužel prohrávali 0:2 na zápasy, což naše šance na zisk salátové mísy výrazně zmenšilo. Když jsme dorazili na hostel, už tam na nás čekali další dva noví členové naší výpravy, Táda Drahorád a Jarda ‘Barry’ Šindelář. Připojili s k nám na pokoj a poté jsme stejně jako předešlý večer vyrazili zapít den, který navíc přinesl dvě smutné porážky. Našli jsme si jednu restauraci, kde místní majitel čepoval českou Plzeň a to byl pro nás více než pádný důvod její návštěvy, zejména pro rodilé Plzeňáky, kterých mezi námi nebylo málo. Zde jsme ale kvůli nedostatku místa nevydrželi dlouho a zamířili jsme na krátké posezení jinam. V tomto zařízení nás přivítala slečna servírka, která podle všeho čekala na zavíračku jako zajíc na šneka, tedy dosti netrpělivě. Jelikož jsme sem dorazili asi v půl druhé ráno a restaurace zavírala ve tři, strávili jsme zde opravdu jen pár minut. Krátce nato jsme tedy vyrazili na hostel a ulehli s nadějí, že zítřejší čtyřhra se našim tenistům povede něco lépe než první den. V tom jsme se však ukrutně spletli. Za náš tým nastoupil opět Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem, domácí vyslali do boje dvojici Lopéz-Verdasco. Toto utkání se opět našim barvám bohužel vůbec nevyvedlo a španělská dvojice porazila naše hráče hladce 3:0 na sety. Po tomto vítězství tak bylo jasné, že salátová mísa zůstane ve Španělsku. Na tribunách i na kurtu začaly bujaré oslavy španělů, skandování domácích fanoušků nebralo konce. I přes porážku vytvořili i naši hráči kolečko a radostně si vyzpěvovali „My tu mísu stejně vyhrajem!“. Po konci utkání jsme udělali něco málo fotek a vyrazili kam jinam než na hostel. Zde jsme pobyli jen pár minut a poté se celá naše výprava vydala na noční akci, která se mnohým z nás stala osudným. Většina účastníků si z večera bohužel nepamatovala prakticky nic, někteří však vydrželi doslova ‘pařit’ až do ranních hodin. Jedno si však pamatovali všichni. A to neskutečné množství kapsářů, kterých se na ulicích města vyrojilo více než cvičenců na spartakiádě. Jako první se pokusili obrat o jeho peněženku Honzu, kterému se mu ji však i díky Davidovo pomoci podařilo zachránit. Stejný osud potkal i Kaliče. Kapsářovi, který se ho pokusil obrat, však ten večer štěstí nepřálo. Ondra šel po ulici totiž vedle Tadeáše, který se nerozpakoval a kapsářovi okamžitě vzal peněženku z ruky. No, měli jsme každopádně štěstí. Od toho okamžiku jsme si svoje peněženky všichni hlídali o něco bedlivěji. Prodloužení sobotní noci se také podepsalo na našem nedělním vstávání. Předposlední zápas finále začínal už ve dvanáct hodin. My jsme se však z letargie probrali až něco kolem půl dvanácté, na stadion jsme tak dorazili s několikaminutovým zpožděním. Jak jsme zjistili, k první nedělnímu zápasu nastoupil Tomáš Hájek, který se utkal s Rafou Nadalem. Utkání skončilo i přes Tomášovo srdnatý výkon podle očekávání vítězstvím španělského hráče 2:0 na sety. Čekalo nás tak už jen poslední utkání, ve kterém se měl utkat český Lukáš Dlouhý proti Davidovi Ferrerovi. Výsledek tohoto utkání rozhodlo především velké množství dvojchyb, kterých náš hráč předvedl neskutečné množství. Toto představení Lukáše Dlouhého dokonce okomentoval Ada takto: „Dlouhán nedal ani jednomu čárovému rozhodčímu přimhouřit ani jedno oko.“ Svatá pravda. Tak a to byl konec turnaje. Pro nás sice nedopadl dobře, ale jistě to byl skvělý tenisový zážitek. Po posledním zápase se konalo slavnostní předání mísy pro vítěze Davis Cupu přímo na kurtu. Hráči i fanoušci domácích si svou obhajobu prvenství vychutnávali opravdu do posledních chvil. Nutno poznamenat, že Španělé si vítězství plně zasloužili. V pondělí ráno jsme si zabalili svoje věci, uložili je do úschovny na hostelu a vydali se na prohlídku Nou Campu, kde hraje svoje zápasy FC Barcelona, v současnosti nejúspěšnější fotbalový klub na světě. Prohlídka Nou Campu trvala asi hodinu a stála opravdu za to. Podívali jsme se jak na rozlehlé tribuny stadionu, tak i do jeho útrob, které nám nabídly tiskovou místnost, krásné muzeum a další. Pokud si ale myslíte, že měl být závěr turnaje a návštěva krásného Nou Campu vyvrcholením naší výpravy, šeredně se pletete. Nejadrenalinovější částí našeho barcelonského pobytu totiž byla cesta domů. Jeli jsme ve stejném složení jakou na cestě do Barcelony, tedy David, Ondra a Honza. Všichni jsme si shodně mysleli, že máme odjezd ze stanice de Sants v 17:30. Když jsme tam ale dorazili, autobus nikde. Tento fakt v nás začal vzbuzovat nepatrné obavy. Ty se naplnily o chvíli později, kdy jsme raději zašli do kanceláře Eurolines, abychom se zeptali na správnost času příjezdu autobusu. A tady nastal první kámen úrazu. Paní za pultem, jejíž ochota by se dala srovnávat s týden starým chlebem, nám vysvětlila, že autobus skutečně přijel na stanici de Sants, jenže už v 17:00. Měli jsme ale poměrně štěstí, protože autobus stavěl i ve městě Girona, kam jsme mohli za hodinu dojet vlakem. Dalším štěstím bylo i to, že autobus jel do Girony něco kolem dvou hodin, takže jsme je tam mohli teoreticky dohnat. Kalič tedy na nedalekém vlakovém nádraží zakoupil všem jízdenky na vlak do Girony. Když vlak přijel, okamžitě jsme nastoupili. Tady nastala další krizová situace. David totiž kamsi založil svůj telefon a ani za nic jej nemohl najít. Zkoušeli jsme ho prozvánět, volat, dokonce psát i sms s přáním šťastných svátků, telefon se však stále neozýval. To také ovlivnil fakt, že celá vlaková dráha je v Barceloně v podzemí, kde je nulový signál. Nakonec ho ale David přece jen našel a mohli jsme být trochu v klidu. Hned na další barcelonské stanici k nám přisedl jakýsi muž, z kterého se nakonec vyklubal Čech, který už deset let žije v Katalánsku. Uklidňoval nás, že autobus bychom měli teoreticky stihnout. Byl to sympatický člověk, jehož znalosti Katalánska, Španělska, ale dokonce i sportu byly skoro encyklopedické. Do Girony jsme dorazili v půl sedmé, náš autobus tam měl dorazit necelých patnáct minut po nás. Pospíchali jsme proto rychle na nástupiště. Autobus nakonec dorazil, jeho řidič ale neuměl ani slovo anglicky a hned jak vystoupil, hnal se do kanceláře Eurolines. Za pár minut se vrátil, a posunky jako z Planety opic nám naznačoval, abychom šli za ním. Honza dostal za úkol čekat na nástupišti v případě nutnosti zabránit autobusu odjet. Na nástupišti stála i jakási španělská paní, která se loučila se svojí matkou, jež jela do Norimberku. Pravděpodobně na nákupy. Uměla mluvit anglicky, Kašpi jí proto lámanou angličtinou vysvětlil, co se nám přihodilo. Hned pochopila, o co jde a běžela za ostatními do kanceláře, kde se výborně zhostila role tlumočnice. Pomohla nám s vyřízením nové registrace, protože jsme měli lístky na odjezd z Barcelony, nikoliv z Girony. Po novém zaregistrování jsme se všichni konečně vydali k autobusu. Tady však nastala další nečekaná komplikace. Náš pan řidič si totiž zabouchl dveře! Byl to však profesionál každým coulem a tak tlučil na dveře tak dlouho, než jeden z cestujících otevřel zevnitř. Konečně jsme mohli nastoupit a nechat se odvézt domů, do naší rodné kotliny, země české…

Přidat komentář

💬

Příspěvek je zatím bez komentáře. Buďte první, kdo ho okomentuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *