Pro lidi s vášní pro hokej

Hey, we have a problem

Autor: Lukáš Peroutka • 31.07.2010 • Kategorie: MS Beroun FIRS in-line hokej 2010

Ahoj, máme problém. Tato krátká a jednoduchá věta se stala do velké  míry symbolem mých prvních dnů turnaje mužů na MS v in-line hokeji organizace FIRS v Berouně. Pět slov v anglické verzi věty často překvapivým způsobem určovalo dění následujících minut, a to směrem, kterým by to nikdo nečekal.

Vážně nikdy jsem si nemyslel, že bych v Praze někdy někam měl jet taxíkem. Už jen proto, že se tam vyskytuji nepravidelně párkrát za rok, a především kvůli tomu, že moje orientace v našem hlavním městě probíhá především podle plánku metra, což je pro mě naprosto dostačující a všemocný nástroj, který zatím nikdy nezklamal. Jakýkoliv výlet mimo trasy A, B nebo C často končil o pár ulic jinde, než jsem původně zamýšlel, a za můj vrcholný výkon v pražských ulicích dodnes považuji cestu pěšky z Malostranského náměstí na Náměstí Republiky.

Jenže druhou červencovou neděli jsem najednou auto s nápisem TAXI dokonce aktivně vyhledával. Cestování ten víkend bylo vůbec hodně nepodařené. Už  v pátek cestou z Prahy do Znojma jsme se s Lukášem Cahou během asi hodiny a půl dostali z klimatizovaného salonku hotelu Intercontinental, kde proběhla tisková konference spojená s představením nominace české in-linové reprezentace, až na 29. kilometr dálnice D1, kde jsme se v obrovském vedru mohli volně procházet po nejvytíženější silnici u nás. Ta totiž stála.

O dva dny později jsem pak už sám při návratu na mužskou část šampionátu spěchal na Nové Butovice, odkud měl v šest hodin odpoledne vyjíždět autobus do Berouna. Nestíhal jsem. Při běhu z metra na zastávku se mi na krku houpala akreditace, která opravňovala k jízdě zadarmo, přesto už jsem se smiřoval s tím, že se mi tam bude houpat ještě minimálně další hodinu a půl, než pojede další spoj. Na nástupním ostrůvku byla naskládána hromada kufrů, ještě více lidí, ovšem autobus nestál v širokém okolí ani jeden.

Ve stínu přilehlé  budovy otráveně seděla skupinka asi deseti lidí, rovněž s akreditacemi, vzájemně se domlouvající anglicky. Jejich zraky padly na mou kartu, která je zřejmě zaujala natolik, že jeden z nich přestal tu svoji žvýkat. K mé smůle totiž byla nadepsána slovem Organization, což navádí k mnoha různým činnostem, které by tato osoba mohla vykonávat, psaní pro oficiální web mistrovství k nim ale nepatří. Původně jsme všichni z eSports měli krásné zelené karty nadepsané Media, jenže s nimi se nebylo možné dostat téměř nikam (čti nemohli jsme do Tipsport laguny, aquaparku přilehlého k zimnímu stadionu v Berouně), což byl zcela zásadní nedostatek. David coby člen organizačního výboru turnaje a jediný člověk z eSports výpravy, který do laguny mohl, ale zabojoval, a už v průběhu ženského turnaje jsme tak dostali akreditace nové, se vstupem do laguny… a s nadpisem Organization. Následující konverzace tak byla nevyhnutelná…

„Hey, we have a problem,“ začal nejodvážnější ze skupinky. „Přijede teď někdy ten autobus?“ Moje nejisté ujištění, že by vážně teď někdy přijet měl, mu ale nestačilo. „My totiž máme mít v sedm trénink.“ Po mém pohledu na hodiny na mobilu, které ukazovaly 18:10, a na vlaječku na akreditaci člověka, který chtěl za 50 minut v Berouně trénovat, jsem uznal, že Team Canada problém vážně má. To už kolem mě stáli téměř všichni. „Máme tady trenéra a oba brankáře. Bez nás trénovat nemůžou.“ Argument, který se nedá popřít…

Říct v tu chvíli Kanaďanům, že mně jejich problém nezajímá, by jednak bylo docela nevhodné, a hlavně i já jsem se do Berouna chtěl nějakým způsobem co nejdřív dostat. Představa strávení další hodiny a půl čekáním na příští autobus mě vůbec nelákala. Začali jsme tedy společně vymýšlet, co dál. Od ostatních lidí čekajících na stejný spoj přišla zpráva, že problém je na dálnici ve směru na Prahu, kde se stala vážná nehoda a náš autobus tím pádem ještě ani nedokončil svou předchozí jízdu. Kanaďané chtěli původně zavolat do svého berounského hotelu a nechat si poslat minibus, tahle představa ovšem v danou chvíli padla. Nevyšel jim ani pokus zavolat svému druhému trenérovi, který jejich příjezd netrpělivě očekával v místě konání turnaje. Z kanadských mobilů si totiž v naší síti zavolat nedokázali a ani jeden ze tří pokusů přepsat číslo do mého mobilu se nepovedl, pan Vodafone na druhém konci linky medovým hlasem opakoval, že zadané číslo nikdy neviděl a nezná.

Z kanadského pohledu spásný nápad přišel od mladé slečny čekající o pár metrů vedle, která po několika minutách sledování našeho marného boje prohodila, že ze Zličína se dá jet za pět stovek taxíkem. Pronesla to tónem, který nedával pochyb o tom, že dle jejího mínění by to udělal jenom šílenec. Hráči a kouč vytáhli z kapsy svoje obálky českých korun, podívali se dovnitř a svorně pronesli: „That is not bad. Let´s do it.“ Jenže jsme nebyli na Zličíně a taxi stanoviště na Nových Butovicích zelo prázdnotou. „Stojíme tady 45 minut a taxík nepřijel ještě ani jeden,“ přitočil se ke mně brankář Kanady. V tu chvíli přímo před námi jedno taxi zastavilo.

Cílovou destinaci v podobě zimního stadionu v Berouně si mladý řidič  nechal třikrát zopakovat a na otázku ceny říká: „No, je to 27 kilometrů, krát 28 korun za kilometr… Takže tak pět stovek.“ Výborně, taxikář se pro nás v tuto chvíli stal hrdinou. Schválně si teď zkuste spočítat 27×28… Jenže to v tu chvíli na kraji výpadovky z Prahy nikoho z nás nenapadlo. Do auta se okamžitě začali soukat oba gólmani a další dva hráči, kteří od trenéra dostali pokyn, zbytek v dáli zastavoval druhého šťastlivce s nápisem taxi, který si v následující půl hodině měl vydělat na hezkou večeři.

Poté, co první  čtveřice s vesele vrnícím taxametrem odjela do dáli, kývl jsem zbývající dvojici hráčů a trenérovi pod dojmem pěti stovek dělených na čtyři díly na otázku, jestli chci jet s nimi. Když už poprvé taxíkem, tak až do Berouna. Starší děda za volantem nového Mercedesu nadšeně prohlásil, že přesně ví, kam chceme, naťukal z hlavy adresu do GPS a ta se následně zaměřila kamsi do centra Klatov. Napodruhé už to s omluvným úsměvem vyšlo a když se řidič dozvěděl, na jakou částku nám odvoz spočítal jeho kolega, smál se ještě víc.

Z pěti stovek byl rázem předpoklad asi 800 korun, to ale nemohlo zchladit euforii kanadské trojice na zadním sedadle. „Řekni mu, že čím rychleji pojede, tím víc peněz za to dostane,“ zkoušel to trenér. Priority hráčů byly evidentně stejné, a tak jsme část cesty strávili společným překládáním  „You are hot“ do české věty, kterou budou i oni schopni vyslovit. Taxikář už se tak nesmál, protože při pohledu do opačného směru dálnice zjistil, že dalších pár hodin se zpátky do Prahy dostane jedině cestičkami přes okolní vesnice.

Ke stadionu a hotelu v Berouně jsme nakonec dorazili chvíli po půl sedmé. Řidič si nás pravděpodobně velmi oblíbil, protože z natočené částky 801 korun odpustil osádce svého vozu celou jednu korunu, a vydal se na Tour po středních Čechách zpět do metropole. Team Canada stihl svůj první a jediný trénink před začátkem turnaje, k úspěchu a pohodě v jejich táboře to ale příliš nepomohlo. „Hey, we have a problem“ bylo znovu slyšet hned druhý den, poté co si neznámý výletník našel cestu až do kanadské šatny při zápase se Španělskem. Javorové listy pár dní nato prohrály strhující čtvrtfinále se Švýcarskem, po bouřlivé noci i poslední dopolední utkání s Itálií a obsadily až šesté místo.

Problém s kanadskou šatnou však byl snad jediným šrámem jinak famózně zorganizovaného šampionátu v Berouně. Je jasné, že in-line hokej bude ve své současné podobě, kdy se v rozmezí jednoho měsíce pořádají každý rok dvě různá mistrovství světa, těžko lákat do ochozů tisíce diváků, přesto je to sport zajímavý a každý, kdo na zápasy přišel, si určitě odnesl nové zážitky. Stejně jako my.

Lukáš Peroutka


Email autora: lukas.peroutka@gmail.com | Zobraz všechny články autora Lukáš Peroutka

Napište váš názor