Francie a MS žen? Správná volba, i když první pohled trochu klamal

Francie a MS žen? Správná volba, i když  první pohled trochu klamal

Nikdy mě nenapadlo, že  zrovna ve Francii půjdu někdy na hokej, ještě k tomu na ženský hokej a nakonec tam budu chodit celý týden. Jenže to dopadlo tak, že jsem byl na zimáku každý den a navíc jsem se tam celkem těšil. Mohlo za to mistrovství světa žen. Co? Přesně to, co píšu. Mistrovství světa žen divize II. Než mě David oslovil s nabídkou, že by chtěl, abych jel do francouzského Caen, vůbec jsem netušil, že nějaká divize II existuje a že zrovna v ní jsou české hráčky. Mimochodem jeden z Davidových argumentů, když tuhle akci nabízel zrovna mě, bylo to, že dokážu psát i o tom, o čem nic nevím…:o). Popravdě jsem o českém ženském hokeji nevěděl vůbec nic. Něco jsem si zjistil sám před odjezdem a něco jsem sbíral jedenáctihodinovou cestou autem od dvou Katek, se kterými jsem měl tu čest ve Francii spolupracovat. Když jsem se pustil do prvního onlajnu, poprvé a pak také naposledy jsem zalitoval, kam sem se to dostal. V tu chvíli začaly Dánky sázet jeden gól za druhým, do toho vylučování, neznalost jmen, nemožnost si v první fázi údaje, které píšu, kdekoliv ověřit (chvíli trvalo než jsme zjistili, že na stránkách IIHF běží vždycky statistický scoreboard), padající internet, za který mohlo hromadné připojení české reprezentace na místní wifi vším, co se jen připojit mohlo a všechno dohromady to bylo na mě trochu moc. I přesto, že mě psaní o sportu už nějaký ten pátek živí. Představa, že takhle bude probíhat deset zápasů, které nás čekaly, mě moc optimismem nenaplňovala. Sláva Severním Korejkám, že nepřijely. Jinak by utkání bylo patnáct. Byla nutnost, alespoň pro první zápasy, aby vedle mě seděla Katka Bogliová a trpělivě mi opakovala jedno jméno za druhým. Ještě dodatek: odpočítávání času je taky hrozný zlozvyk mezinárodního hokeje. Nicméně každý šok se dá překonat a každý „kulturní rozdíl“  se postupně snižuje. Píšu schválně slovo kulturní  rozdíl, protože člověk, který je zvyklý na kulturu alespoň první ligy v Čechách, se nad místním stadionem a vůbec organizací celého šampionátu musel pousmát. „Když přijede někdo jako vy z hokejové země, nezdá se mu tohle prostředí dobré, ale my děláme, co můžeme,“ povídal nám šéf organizačního výboru Pascal Lemacon, když jsme ho hned první večer žádali o rozhovor, abychom mohli napsat něco málo organizaci šampionátu. Zvenku hala nevypadala špatně. Zevnitř  by takovou člověk nenašel ani v Písku (To byl zatím nejhorší stadion, kde jsem byl a omlouvám se tím Petrovi Košatkovi) Tribuna jen na jedné straně. Na druhé tři schody. Kapacita kolem 1500 diváků. Zázemí pro novináře? Naprosto žádné. Žádná mix zóna, žádné tiskovky po zápase, ani zápisy před utkáním. Prostě nic. Proto nepřekvapí, že jsme všechny onlajny psali na provizorním stolečku ze dvou beden od pomerančů a plechové desky v rohu V.I.P prostor a celý týden proseděli na studených schodech. Upřímně, bylo to lepší než mít stůl nahoře v lóžích, kde bychom neviděli na branku pod sebou. Což byla taky jedna z nabízených možností, jak nás „ubytovat“. Francouzi na podobnou akci organizačně nebyli připraveni a nebo možná nečekali, že by mohli přijet nějací novináři ze zahraničí, kteří by měli o mistrovství zájem, a kteří by ještě mohli dělat něco jako onlajny ze zápasů. Ovšem jak ubíhal čas, prostor na schodech V.I.P bohatě stačil. Odpolední zápasy byly bez problémů, jen při večerních se člověk občas musel dohadovat s hlídačem u dveří, že se opravdu nechce vetřít na raut, ale že chce jen ke svému počítači, aby mohl psát. Kartička s označením PRESS na krku, zase tolik nepomáhala. Ovšem vždycky se to nějak povedlo. Podobné to měla i fotografka Katka Slavíková. Tam, kam Francouze pouštěli bez mrknutí oka, ona nesměla. A to i přesto, že nám bylo naslibováno, že fotit můžeme naprosto všude. Nicméně přes všechny překážky, které pořadatelé (byť ne záměrně) kladli do cesty, byli milí a s odstupem času, který jsem si na tenhle blog vzal, hodnotím rozhodnutí pořádat mistrovství světa v Caen jako velice šťastné. Stadionek byl sice jen pro 1500 lidí (největší ve Francii je prý pro 3500), ale hned na první zápas, který byl mezi Dánskem a Velkou Británií bylo skoro plno. Přišlo kolem 1300 lidí, z čehož většina byla dětí, protože organizátoři zvali školy na odpolední zápasy zcela zdarma. Nešlo jim o zisk, ale mít plný stadion a dodneška si pamatuji první slova nejproduktivnější hráčky turnaje Nikoly Tomigové, když si sedla vedle nás a dívala se na úvodní zápas. „Týýý jo tolik lidí. Doufám, že budou i na nás. Před takovou kulisou se hraje super.“ Až na zápas s Dánskem jich tolik skutečně bylo a vrchol pak představoval poslední zápas Francie s Českem, kdy utkání přenášela i televize, rozhovory po zápasech dělaly dva televizní štáby, ČTYŘI domácí novináři a my tři z Čech. Atmosféra byla super. Vedle toho byla na výši i propagace, protože po celém městě byly vlajky s logem šampionátu, plakáty a i cedule u vjezdů do centra neodkazovaly na zimní stadion, ale na světový šampionát. Koneckonců když se mě po třech dnech zeptala recepční v hotelu, jestli tu jsme na prázdnidovolené, nebo co tu vlastně děláme, zmínil jsem ženský hokej a věděla. Upřímně. Jaký zájem by byl o ženský hokej třeba v Čechách? Troufnu si odhadnout, že by přišlo pár příbuzných a to by bylo všechno. Ženy nemohou předvádět stejný hokej, jako dospělí chlapi, ale i na úroveň deváté třídy žáků si člověk zvykne a finále mu pak přijde skvělé. Zvlášť, když vidí to nasazení, se kterým do zápasů holky jdou či jejich radost po vítězství. Ještě větší radost mi pak udělalo vidět slzy soupeře. Konkrétně na tváři francouzské trenérky, která se se mnou odmítla po porážce bavit, když den předtím se s ní povídalo celkem fajn. To vyhrála na Velkou Británií. Pro tohle všechno jsem rád, že jsem viděl tenhle šampionát zblízka, protože i český ženský tým reprezentuje a také holky jsou rády, když se o nich trochu ví. I když u videoohlasů se všemožně kroutily…:o) Marián Kubaník, Čech, který  do Francie emigroval v roce 1969 a o českou výpravu se staral, si po finále pochvaloval, že mu Češky neudělaly ostudu a Francouzi si z něho nebudou utahovat. Já doufám, že jsme v Caen důstojně reprezentovali i my tři.

Přidat komentář

💬

Příspěvek je zatím bez komentáře. Buďte první, kdo ho okomentuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *