Pro lidi s vášní pro hokej

Stockholmské střípky

Autor: Martin Lísal • 02.07.2012 • Kategorie: MS 2012 Helsinki, Stockholm

Informaci, že bych mohl jet jako náznak novináře na hokejové mistrovství světa, jsem obdržel v srpnu a vstřebal někdy mezi lednem a dubnem. Začátkem května jsem pak začal řešit, co že se to vlastně chystá, co si musím vzít, co musím umět a co tam budu dělat. Nebylo to zrovna povzbudivé – představil jsem si sám sebe, jak se svou komickou angličtinou zpovídám třeba Malkina. Ale na druhou stranu – do Švédska člověk nejezdí každý den, a z předchozích vyprávění podobných šťastlivců jsem tušil, že pobyt bude opravdu zajímavý a rozhodně netradiční. A taky byl.

Pár dní před startem jsem byl uštknut klíštětem, což se mohlo hodit jako záminka, proč nakonec zbaběle nejet, ale odolal jsem. Expedice začala honbou za pojištěním a cestou vlakem z Brna do Ústí, kde jsem si na nádraží mohl (nakonec zdarma) osvojit způsoby cizích kultur. Vyjelo se asi o dvě hodiny později, než bylo v plánu, ale stihli jsme jak nakoupit (všichni), tak rozrazit si hlavu kufrem (náš řidič Míra). Auta byla zatížena zavazadly, dvoustovkou piv, jídlem a námi. Navzdory tomu jsme dojeli celkem bez problémů do přístavu Sassnitz, jen bouře nás cestou děsila. Nalodění proběhlo bez komplikací a po pár hodinách jsme už byli ve Švédsku.

Ukolébáni pohybem lodi a spánkem na palubě jsme vnímali krásy Trelleborgu a pak Malmö, tam jsme se ovšem ocitli poněkud neplánovaně. Z oken aut jsme pozorovali půvaby Švédska, většina z nás tu byla poprvé. Cesta začala být úmorná, ale to už se naštěstí blížil Stockholm. Navzdory předchozím zkušenostem Davida s Rojem jsme ani moc nebloudili a komplikovanou cestou vystoupali až do nejvyššího patra našeho hostelu. Zde bydleli rozliční nájemníci s rozličnými zvyky, co se jídla či sprchování týče, takže jsme mezi ně skvěle zapadli (pro představu – halasící tlupa vstane, nasnídá se, umyje, opustí hostel a někdy o půlnoci se připotácí zpět, načne pár piv a začne vařit a večeřet, pouštět si oblíbené písně a hrát karty).

Většina dnů byla hodně podobných. Hokej, druhý hokej, někdy třetí hokej, k tomu Stiga hokej. Kávička u stánku Škodovky, několik loupeží propisek a autíček tamtéž. Ve volných chvílích jsme se pídili po něčem k jídlu. K naší cti budiž řečeno, že postupem doby jsme cenu srazili ze 120 švédských korun (oběd v tiskáči) na asi 30 (grilované kuře v obchoďáku). Pomíjím několik nešťastných experimentů v McDonaldu, při kterých jsme komplikovanou metodou dospěli k závěru, že cheesburgerem se člověk dlouho živit nedokáže. Dlouhého trvání neměl ani pokus cizit pravidelně krmi dobrovolníkům. Pokud jsme zrovna nekonzumovali kuře či žebra, byli jsme na steaku, který se mohl v době oběda taktéž pochlubit příznivou cenou a slušnou kvalitou. Jednou nás David pozval do čínské restaurace, kde jsme po zaplacení sumy mohli pozřít cokoliv, a to jsme také učinili. Krom stížností Tomáše, že se mu jídlo v žaludku hýbe, se to obešlo bez následků.

Vzhledem k faktu, že nás bylo po většinu času devět až deset, nebylo ani tolik práce. Rozhovory, kterých jsem se tolik bál, jsem nakonec většinou zvládl elegantně – nechodil jsem na ně. Chodili jiní. Do těsné mixzóny bychom se stejně všichni nevešli. Onlajny byly v pohodě a bez komplikací (nikdo nehudroval), dokonce ani nevypadával internet. Ze stropu visela obrazovka, na které klíčové momenty běžely až třikrát (pokud neběžel zrovna záběr na ruského moderátora). Když jsme objevili možnost připojení zdarma, bylo to ještě výrazně lepší. Vůbec – objevit něco zdarma, nebo alespoň velmi výhodně, to byla po celý pobyt solidní motivace (viz odstavec výše). A tak jsme si tam žili. Občas zbyl čas i na nějaký výlet (hlavně za Ričiho keškou), jindy jsme zůstali věrni tradici a pozorovali Stockholm z oken metra (jezdí nad zemí). To jsme pochopitelně měli zadarmo. Největším zážitkem asi byla návštěva muzea lodi Vasa, která se proslavila tím, že se záhy po vyplutí potopila. Investice do lodi vložené se tak Švédsku vrací formou vstupného.

Co se hokeje týče, ze začátku to bylo dost rozpačité, až v pozdějších fázích turnaje došli i lidi. Hala byla nádherná i bez nich, ale přece jenom to po pár dnech omrzelo. Kvalita hry atmosféře někdy odpovídala, někdy ne. Našli jsme si pár oblíbenců a nakonec to vše skončilo parádní čtvrtfinálovou bitvou se Švédskem, která stockholmský pobyt zakončila. Gól Milana Michálka jsem dokonce i viděl. Švédští fanoušci zklamaně zahazovali šály, čehož využili někteří čeští novináři k dalšímu rozšíření suvenýrového fondu.

Na další cestu jsme se naštěstí vydali až druhý den ráno, i tak ale pár členů expedice zvládlo nespat. Plavba olbřímím trajektem stála za to, trvala deset hodin a nedalo se tam spát, což ocenili zejména ti, kteří prohýřili předchozí noc. Finsko jsme opět hodnotili zpoza skla, v Helsinkách nebylo moc času na nějakou větší prohlídku, byli jsme tam jen krátce. Bydlení se konalo na hostelu, kde kdysi Zátopek vyhrál svůj slavný běh (tehdy to byl ještě stadion). Češi prohráli a pak vyhráli, medaile se cení. Rusy neporazil nikdo a domácí týmy nakonec skončily bez medaile, což byla zejména pro Švédy celkem spravedlivá odměna za způsob, kterým zvládli pořadatelství (více se o tom rozepisuje David ve svém článku).

Zlatým hřebem turnaje ovšem nebylo finále, nýbrž dvoudenní cesta domů přes Pobaltí, s nutnou koupelí v Lotyšsku. To by až tak nevadilo, naopak. Pak ale přišel průjezd Polskem a ten byl rozhodně dramatičtější a zajímavější než leckterý z hokejových mačů právě uplynulého turnaje. Ale i to jsme zvládli se ctí, a z Hradce se pak rozjel domů každý sám (kromě Martina, ten už doma byl).

Celkově to byly rozhodně (skoro) tři zajímavé týdny, se zajímavými lidmi, v zajímavém městě. Nade všemi čněl pochopitelně David, na drobnosti z jeho života prostě nikdo z nás ostatních neměl (statečně mu konkuroval jen Míra, který strávil snad rok v Kyjevě). Je pochopitelné, že spoustu věcí jsem nezmínil, článek by byl dvojnásobný. Mohl bych také každému zvlášť poděkovat, asi bych i měl, nicméně to shrnu jednoduše – díky všem. Stálo to za to.

Martin Lísal


Email autora: LisiM@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Martin Lísal

Napište váš názor