Pro lidi s vášní pro hokej

MS 2012 bylo ve znamení holek od Škodovky

Autor: Tomáš Schmiedt • 02.07.2012 • Kategorie: MS 2012 Helsinki, Stockholm

Když jsem se na eSports srazu v srpnu 2011 dozvěděl, že bych se následující rok měl podívat na MS ve Finsku a Švédsku, byl jsem překvapený a nadšený zároveň. Byl jsem v eSports prvním rokem a ještě jsem úplně netušil, jak přesně co chodí, takže jsem pozvánku na nějakou akci příliš neočekával. O to větší ale byla má radost. I když postupem času bohužel upadala.

Byl jsem totiž vybrán na hokejový šampionát, který se křížil s mými bakalářskými státnicemi, jejichž konkrétní termín jsem se dozvěděl někdy během února. Čím více se blížil odjezd, tím více jsem tušil, že budu muset něco obětovat. Buď zážitek z MS, nebo jeden termín závěrečných zkoušek, což by znamenalo, že bych k nim musel až v srpnu. Rozhodl jsem se, i když to nebylo jednoduché, že se pokusím školu dokončit včas. Naneštěstí ale nebylo možné za mě už vzít náhradu, takže by má akreditace zbytečně propadla. To jsem nechtěl připustit, proto jsem tedy na MS vyrazil. A už vím, že jsem udělal dobře.

Odjezd do Stockholmu však neprobíhal zrovna nejideálněji. David Schlegel jako vůdce výpravy poslal podrobnější informace o naší výpravě až dva dny před odjezdem, takže většina z nás se musela klepat, zda tam vůbec dorazíme. V den odjezdu jsem poté na vlakovém nádraží v Olomouci musel hodinu čekat na vlak, kterým jsem prve nechtěl jet, ale vzhledem k tomu, že ostatní byly zpožděné, tak jsem neměl moc na vybranou. Raději jsem si také přikoupil první třídu, abych měl jistotu, že si cestu do Prahy užiju vsedě.

V hlavním městě jsem se seznámil s Mírou Klimešem, redaktorem z hokejového Prostějova, a spolu jsme vyrazili vlakem do Ústí nad Labem, kde byl sraz všech členů naší výpravy. Když jsme do něj dorazili, tak už tam na nás čekali Jitka Čechová, Míra Janíček a Martin Lísal. Naložili jsme tedy věci, což bylo trošku obtížnější, hlavně tedy ve chvíli, kdy si Míra Janíček rozbil hlavu o kufr vlastního auta. Dalším signálem toho, že by nás nemusela čekat jednoduchá cesta, byla černá kočka, která nám po našem výjezdu přeběhla přes cestu.

Bylo to ale zbytečné strachování. Po nakoupení zásob a spojení se s Rojovým autem, kde naší skupinku doplnili kromě Roje i David, Martin Voltr a Richard Wagner, jsme bez problémů dojeli až do německého Sassnitzu, odkud nás do švédského Trellborgu převezl trajekt. Poté jsme znovu auty docestovali až do Stockholmu. Ubytování proběhlo bez problémů, bydleli jsme v pokojích po čtyřech a šesti (nejprve se k nám přidal Tadeáš Drahorád, kterého poté nahradil Vašek Baumann). Maličkou kaňkou bylo možná to, že těm ze čtyřpokojového chvíli trvalo, než se naučili obsluhovat vlastní dveře, ale nakonec to zvládli.

První dny ve Stockholmu byly hlavně poznávací. Ani ne tak města, ale hlavně toho, co všechno se dá nalézt v Globen aréně nebo poblíž ní. V pátek, tedy první hrací den, jsme vyfasovali své akreditace, dostali jsme volné tramvajenky (šalin karty, volné jízdenky na městskou hromadnou dopravu), a pak jsme už jen netrpělivě čekali na úvodní duel.

Ten jako kdyby byl předzvěstí všeho možného. Za jeho průběhu musela aréna závidět návštěvnost i olomouckému zimáku, kde většinou chodí přes tisíc lidí. A výkon Němců jakoby už tehdy naznačoval, že někdy během turnaje dostanou pořádný výprask, přestože dokázali Itálii porazit 3:0. Jihoevropané zřejmě tehdy doplatili na to, že jim nechytal skvělý gólman Tragust. Po tomto utkání následoval duel českých hokejistů, kteří i přes problémy porazili Dány. Den zakončil souboj Švédska s Norskem, při kterém proběhl zahajovací akt MS.

Takový cyklus zápasů jsme ve Stockholmu absolvovali každý den, i když ve většině se hrála jen dvě utkání. Náš zájem o duely ale postupně uvadal, vždyť jsme nakonec až do čtvrtfinále zhlédli třicet zápasů! Takže některá kvalitní utkání, jako například Lotyšsko – Itálie, jsme pro občasný spánek tak moc neprožívali. Tuto vadu na kráse jsme si ale vynahrazovali “u holek od Škodovky“.

Vilmička, Anička a Naděnka – to byly naše favoritky u pultu Škodovky, který byl vystaven v prostoru pro novináře. Slečny se staraly o to, abychom my, novináři a fotografové, byli spokojení. A to se jim také dařilo. Když už jsme se někdy cítili hodně unavení, tak jejich kafe a úsměv nás vždy dokázaly nabudit. Mimo to se u jejich stolku rozdávaly reklamní propisky a odznáčky, které se staly předmětem soutěže “Kdo jich více nenápadněji sebere, ten vyhrál“. Triumf si nakonec vybojoval Robert Záruba, který bez ladu a skladu narval do své náruče najednou všech dvacet propisek na stole. Zájem byl samozřejmě také o modely Superbu a flashky ve tvaru hokejky. Zatímco ale autíčka vydržela až do posledního dne MS, flashky málem nepřežily ani ten první.

Velký vzruch však také vzbudily dva stolní hokeje, kterými koutek Škodovky disponoval. Často u nich bylo plno, většinou teda, k nelibosti jiných novinářů, díky nám. Nejčastějšími nadšenci tohoto druhu sportu byli oba Martinové, Míra Klimeš a Ríša. No a samozřejmě já. Nejprve jsme se rozehřívali přátelskými duely, poté jsme se vrhli do vírů pěti MS. Ve všech jsem bez překvapení triumfoval, i když jednou jsem vzhlížel na ostatní z posledního místa. I přes jedno zaváhání jsem se však stal celkovým vítězem, což mě opravňovalo vyzvat Roberta Zárubu. Ten se ale, vida mé velké síly, raději nenechal najít, takže utkání bylo odloženo na neurčito.

Přesto ale hvězda ČT neodolala tomu, aby se mohla se mnou vyfotit. Než jsem však stihl fotku podepsat, už byl Robert pryč. Zřejmě ale běžel za hokejovým expertem Davidem Pospíšilem, se kterým jsem poté musel udělat rozhovor, protože mu Robert pravděpodobně nakukal, že jsem na to nejlepší. Já svou kvalitu pochopitelně nesobecky odmítal, ale přesto jsem se podvolil, takže jsem po celý šampionát dělal rozhovory i s hokejisty, mezi kterými bych mohl vypíchnout jména jako je Zetterberg, Dacjuk nebo Ovečkin. Nutno ale přiznat, že u posledního z nich jsem měl co dělat, abych přes tlupu novinářů k němu dosáhl alespoň svým diktafonem.

Snad nejvtipnější částí našeho výletu byla strava nebo spíše její hledání. Vzhledem k předraženosti v severských zemích jsme se snažili na jídle co nejvíce ušetřit. Nejprve jsme míchali cheesburgery z mekáče s typem jídla “all you can eat“, který nabízeli snad v každé stockholmské restauraci. To se ale ukázalo být dosti nepraktické. Po několika dnech jsme totiž cheesburgery nemohli ani cítit, nacpání se až do zvracení zase bylo neufinancovatelné. Přesto jsme ale díky tomuto způsobu nasbírali do zásob hromadu chleba a sladkého másla, což nám však příliš nepomohlo, protože pro deset lidí to byla malá náplast na žaludek. Po čase se ale na našem jídelníčku objevovaly spíše levné lunchsteaky a také balená kuřata a žebra, samozřejmě skvěle tepelně opracovaná.

Nejlepším zápasem ve Stockholmu byl pro mě čtvrtfinálový duel českého mužstva se Švédskem. Utkání mělo správný náboj a také i atmosféru, jeho vyvrcholení mě ještě několik hodin nenechalo chladným. Na oslavy jsme ale neměli moc času, následující den jsme brzo ráno odjeli trajektem do Finska. Celkem jsme využili služeb trajektu třikrát, avšak ten, který nás dovezl do Turku, byl nejen největší, ale také nejlepší. Dali jsme si v něm skvělou snídani, díky které jsem ochutnal nerůznější nové pokrmy, které ale nebyly tak skvělé, jak jsem zprvu očekával. Nejvíce mě zklamal kaviár, jenž byl naprosto nechutný. Své chuťové buňky jsem ale poté namlsal různými dezerty, mezi kterými excelovalo ledové ovoce. Po skvělém najezení se jsem však musel několikrát poctít svou návštěvou lodní toalety.

Nevýhodou trajektu bylo ale to, že každé dveře vedly úplně někam jinam. Při odchodu k autům jsme se s Rojem trochu zdrželi, takže jsme byli na hledání našeho vozidla sami. I když zrovna ne úplně našeho, zatímco Roj řídil to své, já se vezl s Mírou. Po chvilce pátrání jsme přece jen našli Rojovo auto, ale když jsem se pak chtěl připojit já ke svým spolucestovatelům, tak jsem je nemohl najít. Jednotlivé dveře byly označeny různými obrázky, takže jsem prošel kolem prasete a krávy, avšak ten správný, který už ani nevím, jak byl označen, jsem nenašel. Rozhodl jsem se tedy odejít východem pro pěší s tím, že se pak ostatním ozvu.

Ironií bylo, že v tu chvíli jsem měl číslo jen na Jituš, která navíc neměla signál. Prošel jsem tedy parkoviště před přístavem, a když jsem na ně nenarazil, rozhodl jsem se vyčkat. Své čekání jsem si zpestřoval focením trajektu a vlakového nádraží. Obdivoval jsem finské vlaky, se kterými se ty české nedají srovnávat. Po několika minutách jsme se svou skupinkou přece jen na sebe narazili u celnice, takže jsme mohli vesele vyrazit do Helsinek.

Finské hlavní město bylo stejně pěkné jako to švédské. Docela mě ale překvapilo, že Hartwall Aréna stojí uprostřed ničeho. Sice je obklopena silnicemi a železnicí, ale nikde kolem ní nejsou žádné budovy. Zato před ní v semifinálový den stála armáda fanoušků, kteří přijeli podpořit svůj národní celek. V úvodním zápase Rusové deklasovali Finy, v tom následující čeští reprezentanti nestačili na Slovensko. To nás samozřejmě zamrzelo, ale v neděli byla negativní nálada pryč, když se svěřencům trenéra Hadamczika přece jen podařilo urvat nějakou placku, i když to byla “jen“ bronzová.

V den odjezdu domů však znovu nálada nebyla nejlepší, komu by se také chtělo vracet z takového výletu, navíc nás čekalo přes patnáct set kilometrů přes pobaltské země a Polsko, které tvořilo polovinu naší cesty. Až do Varšavy bylo skoro všechno v pořádku, cestu jsme si docela užívali, jenže poté to mezi řidiči začalo trochu skřípat. Nakonec se pár stovek před Českou republikou naše auta rozdělila a každé se vydalo hledat štěstí vlastním směrem. Obě si ale našla cestičku domů, přestože to Rojovo do Hradce Králové, kde jsme měli sraz, dorazilo se zpožděním několika desítek minut. To už jsem tam však nebyl, protože jsme mezitím s Mírou Klimešem vydali na vlak domů…

Tomáš Schmiedt


Email autora: tomas.schmiedt@hc-olomouc.cz | Zobraz všechny články autora Tomáš Schmiedt

Napište váš názor