Pro lidi s vášní pro hokej

Na Poborském vzhůru na Portugalce

Autor: Michal Špírek • 02.07.2012 • Kategorie: Cesty za fotbalem

„Michale, chtěl jsem ti nabídnout, jestli bys se nechtěl jet podívat na čtvrtfinále EURA?“ Po telefonu mě takto překvapil hlas Davida Schlegela. „Jedu, beru, čau, díky, měj se.“ To zase byla má slova, která jsem zvolil jako odpověď. Byla to tak trochu akce kulový blesk, ale nijak mi to nevadilo, na zápas s Portugalskem jsem se těšil moc. Nikdy jsem na takhle „velkém“ zápase nebyl, fotbal hraji od mala, a tak když jsem se v mých dvaadvaceti letech rozhodoval, co udělat, jet do Varšavy pro mě byla jasná volba. Spolu se mnou eSports obdaroval ještě sparťanského Robina Manu, litvínovského Ondřeje Moutvičku a Lukáše Švédu ze Sokolova.

Až na Lukáše jsme všichni zvolili k dopravě na utkání vlakový speciál. Já to měl ze všech účastníků zájezdu z Českých Budějovic nejdále. Bylo to tedy trochu kosa zezadu od Českých drah, když posunuly pár hodin před odjezdem plánovaný odjezd fanouškovského vlaku z Prahy na nekřesťanských 6.20. Vše se ale nějak zvládlo a já nakonec až v Olomouci nasedl do vlaku nesoucího označení „Karel Poborsky.“

Byl v tom kus symboliky. Zleva zprava se před čtvrtfinále připomínal zápas EURA 1996, kdy Portugalce odloboval z cesty náš budějovický božský Kája. Teď vezl vlak Poborský na devět set fanoušků s cílem pomoci zopakovat anglický zázrak a postoupit přes partu kolem Cristiana Ronalda do nejlepší čtyřky turnaje.

Cesta to byla sice dlouhá, ale zábavná. Trochu jsem se jí bál - aby to ve vlaku nebyl úplný zvěřinec, ale vše probíhalo bez sebemenšího problému. Představovali jsme takovou atrakci na kolejích. Bylo až dojemné vidět Poláky, jak nás, trochu připité fanoušky týmu, který domácí ve skupině poslal ze hry, radostně zdraví. Na každém nádražíčku stáli připraveni lidé a nadšeně mávali, třeba i připravenými vlajkami, ukazovali, že jsme jedničky (ale palci, ne po způsobu ministra Kalouska). Například když vlaková souprava zastavila před velkou kancelářskou budovou, pracovní morálka dotyčné firmy byla ihned v tahu, u oken všech pater se nashromáždili zvědavci, mávali o sto šest a slečny, které jsem měl od začátku na mušce, osmé patro, sedmé okno zleva , dokonce narychlo nakreslily na papír českou vlajku, přitiskly ji na okno a vysloužily si aplaus všech na palubě Karla Poborského.

Další příklad zvláštní atmosféry cesty za Varšavou: polští policisté na hranicích sice poctivě prolezli vagón a vše zkontrolovali, ale ani venku čekající muži v uniformách se neubránili tomu, aby si vagóny s fanoušky fotili, natáčeli a dávali se do řeči, kolik že to vlastně s tím Portugalskem skončí. Když někdy chcete někomu naznačit, že tomu, o čem se vede řeč, opravdu nerozumí, řeknete mu: „Prosim tě, ty jsi to viděl tak leda z rychlíku.“ Já tedy příslušníky polského národa viděl jenom z rychlíku, a to doslova, ale soudě z něho - moc příjemní lidé, ti Poláci…

Po deseti hodinách cesty (počítáno z Prahy), už s poctivě připravenými hlasivkami, se červený had fandů vyvalil z vlaku na perón varšavského nádraží. Protože jsme dorazili s dostatečným předstihem, byl čas se polskou metropolí ještě projít. Ihned před nádražím na Plac Defilad našla po dobu EURA své místo fanzóna (Strefa Kibica). Náměstí dominuje nejvyšší budova Polska – Palác vědy a kultury. Je to opravdu monumentální stavba z padesátých let, dar od Stalina. V noci je trochu kýčovitě nasvícená barvami duhy. I v Polsku budí různé ohlasy - architekti ji hájí, jiní s jistou dávkou ironie tvrdí, že jenom z nejvyšší věže Paláce je na Varšavu hezký pohled.

Ve fanzóně, po důkladném prošacování u vchodu, se člověk mohl zaposlouchat do rytmů jakéhosi polského Čechomoru, jehož koncert zde před čtvrtfinále probíhal. Stovky fanoušků zde také využívalo možnost občerstvení. Při pohledu na polské klobásy, lesknoucí se na grilu, se mi sice nejprve před očima objevila ve světle nedávných událostí posypová sůl, ale nakonec jsem si uzeninu dopřál.
Nějakých pětačtyřicet minut před výkopem už jsme byli přítomni na Národním stadionu ve Varšavě. Za řekou Vislou vyrostl nádherný stánek s kapacitou téměř 60 000 diváků. Naše lístky nás pasovali do role diváků, kteří mohli sledovat zápas z luxusních míst první kategorie, z deváté řady nad středem hřiště. Za námi jsem si stačil všimnout například Tomáše Plekance, Horsta Siegla a hned vedle nás seděl fyzioterapeut Kolář s asistentem Dovalilem. Zástupci eSports se tak dočkali důstojných spolufandících…

Samotného průběhu zápasu se dovolím dotknout jen okrajově: na Portugalce jsme neměli, od 30. minuty to bylo už jen čekání na to, kdy to za Petra Čecha spadne. Trošku mě zklamal koučing po obdržené brance, kdy jsme se ani nepokusili nic udělat s výsledkem a sestavou, která celý druhý poločas nepřišla na to, jak se usídlit na delší dobu za půlkou. Nevyčerpat všechny možnosti střídání mi přijde jako luxus, který jsme si neměli dovolit – vždyť alespoň na závěrečný rohový kop se dal poslat dlouhán a dobrý hlavičkář (Necid, Lafata, Hubník…), místo některého z našich prcků. Ale nezkusilo se nic. Tolik z minináhledu jednoho z deseti milionů trenérů v zemi české, domově mém. Co se týče atmosféry, Poláci, kterých byla na stadionu naprostá většina, sice drželi pěsti nám (o tom po cestě vlakem nepochybuji), ale ve fandění na stadionu se to bohužel projevilo minimálně. K pokřikům českých fandů se přidávali jen zřídka, za to se párkrát opřeli z plných plic do svého „Polska Bialo Czerwoni“ a pod zataženou střechou Národního stadionu byl hned pořádný rachot.

Nedopadlo to, český reprezentační výběr se s EUREM 2012 rozloučil ve čtvrtfinále. Ve dvě hodiny v noci už posmutnělý Karel Poborský vyrážel zpět do vlasti…

Michal Špírek


Email autora: Michalspirek@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Michal Špírek

1 komentář »

  1. * lístky nás pasovaly

Napište váš názor