Pro lidi s vášní pro hokej

Blog z ME ve fotbale 2012

Autor: Lukáš Švéda • 02.07.2012 • Kategorie: Cesty za fotbalem

Naši cestu do hlavního města Polska jsem společně se čtyřmi dalšími dychtivými sokolovskými fanoušky zahájil ve čtvrtek 21. června po šesté hodině ranní. Trasa byla vcelku prostá. Nejprve automobilem zamířit do Německa a poté kolem Berlína k našim severním soupeřům. Náš plán na následujících devět hodin byl jasný, pokusit se překonat více než devět set kilometrů s co nejmenší psychickou i fyzickou újmou. Naším společníkem pro celou cestu se stal vytrvalý a nepříjemný déšť. Ten nám však dobrou náladu nepokazil, neboť jsme tušili, že nás čeká nezapomenutelný fotbalový zážitek.

Po jedenácté hodině a několika desítkách minut spánku v krkolomných pozicích jsme přejeli hranice do Polska. První zastávka v jednom nejmenovaném fastfoodovém řetězci nás vrátila zpět na zem. Centrum fotbalové Evropy odmítalo přijímat eura, a tak se naše zásoby tohoto platidla staly rázem nepoužitelné. Naštěstí platební karty jsou v těchto končinách akceptovatelné, a tak jsme získali „lahodně“ vyhlížející hamburgery.

Naše cesta se pomalu a jistě chýlila ke svému konci, o to však byly poslední kilometry delší a nekonečné. Ve tři hodiny odpoledne nás přivítala Varšava a s ní i o poznání lepší počasí. Fotbalový výlet začal gradovat. Ačkoliv ve Varšavě právě startovala vyřazovací fáze EURA, polská metropole nás zaskočila téměř nulovou orientací k fotbalovému stánku – Národnímu stadionu s kapacitou 58 000 diváků. My jsme si však poradili a podařilo se nám zaparkovat, co by fotbalovým míčem dokopl k této nádherné stavbě. Další kroky směřovaly do Fan zóny, která se nacházela u Paláce kultury v centru. Tím pádem nás čekala i první důkladné prohlídka tohoto dne a první vysvětlovaní, že můj fotoaparát opravdu nemá objektiv.

Ve Fan zóně na fotbalové fanoušky všech zemí (potkali jsme Brazilce, Australany, Skoty, Iry nebo Holanďany) čekali tradiční činnosti – stánky s klobásami, pivem, fan předměty nebo pódium s polskými moderátory, kteří se snažili rozparádit ztichlé publikum. V té době jsem měl za sebou neúspěšné setkání se zbytkem esporťácké výpravy, a tak jsem byl stále bez lístku. Doufal jsem, že kluci odolají a můj lístek neprodají těm, kteří neměli to štěstí a lístek na zápas Čechů s Portugalci nevlastnili. Po odpočinku, nákupu ve fanshopu a doplnění pitného režimu jsme konečně vyrazili vstříc očekávanému zážitku. Za chvíli jsme se již ocitli v červenobílém proudu, který plynul směrem ke stadionu. Moje naděje na získání lístku přímou úměrností klesala s narůstajícím davem před branami areálu. Nakonec se však happyend odehrál a já se před vstupem setkal s Robinem Manou a Ondrou Moutvičkou, kteří mi předali vytouženou vstupenku (Michal Špírek se k nám připojil až na stadionu).

To, jak skvělá místa jsme měli k dispozici, jsme ještě nevěděli. Dozvěděli jsme se to poté, co jsme se prokousali přes další dvě nebo tři kontroly. To znamenalo další vysvětlování, že kompaktní fotoaparát nemá výměnný objektiv. Jedinou újmou tak byly Ondrovy tyčinky, jejichž výrobce nebyl oficiálním partnerem šampionátu, a tak musely putovat z batohu rovnou do žaludku. Konečně přišel na řadu ten moment, kdy jsme vstoupili na stadion a před námi se rozevřelo úžasné panorama červených sedaček, zeleného pažitu, tisíce natěšených fandů a také…další kontroly. Jelikož jsme měli lístky na hlavní tribunu hned vedle VIP, kromě luxusního výhledu jsme museli absolvovat i další prohlídku. Naštěstí to polští organizátoři nepřeháněli. O samotném utkání toho média napsala spoustu řádků, my jsme si užívali každou minutu a jako správní Češi také fandili. O všem rozhodl (ne)oblíbený Cristiano Ronaldo. I tak jsme stadion neopouštěli se zklamaným výrazem, všechny dosavadní zážitky českou prohru výrazně přebili.

Kolegové z eSportsu se vydali na vlak, zatímco já se sokolovskými fandy nasedl do auta a vydal se na noční přejezd Polska a Německa. Nutno podotknout, že nebýt hodinového bloudění ve Varšavě (navigace v autě polskou metropoli zcela ignorovala), cesta by nám zabrala příjemných sedm hodin. Díky odvážnému spolucestujícímu, který celou trasy prospal v kufru, jsme si i my na zadních sedadlech dostatečně odpočinuli. V devět hodin pátečního rána jsem již mohl vyčerpaně padnout do své vlastní postele. V hlavě mi ale neustále probíhaly obrázky z fotbalového výletu, který se po všech směrech povedl. Je to zatím vrchol mé pasivní fotbalové kariéry, splnění snu a za to bych moc rád poděkoval Davidovi Schlegelovi, který to jistě neměl jednoduché, ale přesto vstupenky získal a udělal čtyřem klukům velkou radost. Díky Davide.

Lukáš Švéda


Email autora: trikorunky@hotmail.com | Zobraz všechny články autora Lukáš Švéda

Napište váš názor