Pro lidi s vášní pro hokej

O pomáhání a rezignaci k pívu

Autor: David Schlegel • 23.12.2012 • Kategorie: Osobní

Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem. Jenže to chce na střední škole většina lidí a nakonec jich - řečeno s Karlem Krylem - spousta rezignuje k pívu. Přiznám se, že jsem dlouho vůbec nevěděl jak. Jasně, občas jsem dal bezdomovci stovku, kterou vydělala mamka nebo taťka, nebo jsem pomohl babičce s taškou, ale to jsou všechno věci, kdy si druhý den ráno můžete po probuzení říct: “Dobře. A co bude dál?”

Dělat něco systematicky totiž není jen tak. Táta mi vždycky říkal, že je potřeba, abych se dobře učil a dělal věci pořádně. Že když budu ve svém oboru dobrý, tak budu moci pomáhat lidem mnohem lépe. A taky tím můžu lépe pomáhat sobě samotnému.

Bohužel žijeme v době, kdy lidi, kteří chtějí ve dvaceti pomáhat lidem, jdou dělat do nějaké neziskovky, kde sice opravdu spoustě starým, nemocným či jinak znevýhodněných lidí pomůžou, ale jsou závislí na penězích od státu či grantů od různých nadací a přežívají z měsíce na měsíc. A hlavně: pomáhat potřebují i průměrní lidé téhle země.  V době, kdy téhle zemi vládne mamon, touha po bohatství a ještě větším bohatství a hodnoty jako morálka, čest a spravedlnost dostávají jednu ránu za druhou, propadá řada schopných lidí deziluzi a … rezignuje k pívu.

Já jsem v 19 letech zvolil špatnou vysokou školu. Chtěl jsem své učitelce přírodopisu dokázat, že jsem si nezasloužil trojku na vysvědčení, ale dokazovat to prostřednictvím pětiletého studia molekulární biologie na VŠ byla poněkud bolestivá oběť. Školu jsem dokončil s výborným prospěchem a tu mojí učitelku mezitím propustili z práce a marně hledala zaměstnání… Do toho jsem se špatně zamiloval. A hledal jsem smysl života. Dlouho marně.

Byl jsem starý naivka a kdyby mně tehdy nenapsal a zcela zásadně nepomohl Michal Berg, abych se zapojil do dění na hokejovém internetu… Třeba  jsem mohl jako farmaceut jezdit přemlouvat lékaře, aby kupovali Acylpyrin s modrou stužkou, protože modrá stužka dodá léku osvěžující účinnost. V tom bych ale nebyl dobrý a pokud bych se ty různé formy uplácení naučil, nebyl bych šťastný.

V dnešním globalizovaném světě nestačí být dobrý ve své vesnici, člověk se musí prosadit mezi daleko tvrdší konkurencí. Navíc v zemi s malým trhem, která po roce 1989 rozprodala své podniky zahraničním subjektům a kde existuje jen velmi malá vůle podporovat místní české firmy. Firmy se zahraničními vlastníky dávají ve velkém subdodávky firmám ze své země a skutečný zahraniční obchod České republiky (nemyslím tím vývoz výrobků z montoven zpět k německé mateřské firmě, která zboží prodává na světovém trhu) není na úrovni, kterou bychom se mohli chlubit. Velkým problémem téhle země je také korupce, která vytváří nerovné podmínky pro slušné a neslušné lidi.

Když jsme v roce 2001 s Michalem Bergem a Radkem Vokálem zakládali eSports.cz, nic z tohohle jsem nevěděl. Pomáhání lidem jsem tehdy rozhodně neměl v hlavě. Byl jsem nešťastný a ve 23 letech jsem se díval, jak kluci a holky z naší třídy pracují v nadnárodních firmách, zakládají rodiny a já chodím na brigádu do Teska rovnat zboží, plynofikovat kotelny nebo stěhovat Dopravní podnik města Prahy v podmínkách, kdy jsem kvůli prachu neviděl na metr.

Vadilo mi tehdy hlavně to, že když chci vědět, jak hrála Plzeň v Budějovicích, musím stihnout Branky, body, sekundy nebo si druhý den koupit noviny. A chtěl jsem to zlepšit. Jak přízemní… Určitě jsme neměli žádný velký podnikatelský plán a o penězích jsme se vůbec nebavili. Slovo start-up jsem v té době nikdy neslyšel a pořád to ještě byla doba, kdy jsem si nebyl úplně jistý, zda internet funguje i o prázdninách.

Dnes říkám, ještěže tak. Vždyť ještě pět let po vzniku firmy jsme si sotva vydělali na chleba s máslem a čelili jsme doma dotazům: “Tak co, synu, do kdy tě budu muset ještě živit?” I když jsme dělali už aspoň třicet klubových webů, ty platily zoufale málo a hlavně pozdě. Tehdy nás držel na hladině Marken.cz, kterému jsme říkali internetový obchod s hokejovými lahůdkami (knížky a DVD).

V dubnu v roce 2002 zemřela moje babička z Maňovic, která mě měla moc ráda a naspořila pro mě částku přes sto tisíc korun. Ty peníze jsem po její smrti dostal a investoval jsem je do nákupu hokejových knížek a DVD po celé republice. Pamatuji si, jak jsem se tehdy cítil trapně, když jsem za peníze, které mi babička spořila na lepší život, nakupoval knížky o tom, jak Jágr dává gól. Říkal jsem si, že by se to asi babičce moc nelíbilo. Dneska s odstupem ovšem tvrdím, že to byly nejlépe investované peníze v mém životě.

Měl jsem tehdy poprvně pocit, že dělám něco pro lidi. Staral jsem se o Marken od A až do Z. Vyřizoval objednávky, zajišťoval osobní předávky, balil knížky knížky a DVD do novin, do nejlevnějšího balícího papíru, do krabic, které mi dali v místním smíšeném zboží, přelepoval jsem dříve použité obálky a vozil trolejbusem balíčky na poštu, hlídal jsem, kde se co objeví na trhu, zajišťoval nákupy zboží, vyjednával slevy s distributory a když se něco vyprodalo nebo dobře prodávalo, zajišťoval jsem další objednávky od výrobců. Naším cílem bylo mít na skladě všechny knížky i DVD o hokeji. Nejlépe z celého světa.

Desítky nebo možná stovky lidí mě děkovali, že díky eSports.cz dokážou sehnat zboží, které je pro ně jinak nesehnatelné. Stejně tak nám děkovala spousta výrobců, pro které jsme se rázem stali největšími prodejci jejich zboží. A kromě toho všeho jsem získal krásný pocit, že pomáhám navíc českému lednímu hokeji.

Nepodceňujte tenhle pocit. Ten je pro mě a podle mého pro spoustu lidí nejdůležitější. Nikdy jsem nechtěl dělat věci, které nemají smysl nebo mě nebaví. Kdybych je dělal, nikdy bych v nich nebyl dobrý, protože bych jim nedokázal dávat sebe celého. Zase se ze mě stal spokojený člověk, který se oklikou vrátil k hodnotám, které měl na střední škole.

V té době měli všichni přednost přede mnou. Cesty do Pelhřimova, Kadaně, Šumperka, Písku, Znojma, Prostějova, Karlových Varů, Liberce, Budějovic, Jindřichova Hradce, Žďáru nad Sázavou, Třebíče či Opavy jsem si platil sám ze svého, abych “nezatěžoval” firemní pokladnu. Kdybych chtěl ty peníze po firmě, tak bych měl pořád na talíři: “A musíš do toho Pelhřimova opravdu jet? Nedá se to vyřešit po telefonu?” Nedá. Cesty jsem vždycky spojil s návštěvou antikvariátů, kde jsem levně nakoupil hokejové knížky a pak prodal na Markenu. :-)

V téhle stejné době nám padaly onlajny.cz. To byl projekt, který jsem od roku 2001 každodenně budoval a najednou jsem v úterý, ve středu, v pátek, v sobotu a v neděli věděl, že pár minut po šesté večer server vytuhne a budou mi volat naštvaní redaktoři ze stadiónů, fanoušci budou psát vzteklé emaily a já s tím nedokážu nic udělat. Ten pocit beznaděje bych nikomu nepřál.

Pracovali jsme na řešení a pod časovým tlakem jsme zvolili takové, které na pět let zastavilo další vývoj onlajnů, nicméně se zachránily vztahy s odběrateli on-line přenosů, které se podařilo do té doby vybudovat a také jsme - byť pod velkým tlakem - uchránili vlastnictví domény onlajny.cz a onlajny.com. Bylo to za minutu dvanáct a těžko říct, jestli jsme to nemohli udělat lépe. Hůře jsme to každopádně mohli udělat taky.

Byla to doba, kdy jsme platili v některých redakcích i 13 korun za článek a věčně jsme neměli peníze na nic. Každý den jsme přemýšleli ne nad tím, jestli naše práce má nebo nemá smysl, ale hlavně nad tím, jestli jsme touhle prací schopni vydělat nějaké peníze, abychom mohli normálně žit.

Nejhůře na tom byl Radek, který jako jediný bydlel ve svém bytě, který musel platit, a od něj jsme měli na talíři nedostatek peněz skoro denně. Michal tehdy cítil totéž co já, ale nikdy mu nepřestanu děkovat, že o tom tématu nikdy nemluvil. Oba jsme věděli, že jsme finančně na huntě, ale nemuseli jsme si to říkat. A naopak jsme ukázali, jací jsme hráči. Půjčili jsme si na naše poměry neuvěřitelně hrozně moc peněz (naštěstí jen od rodičů) a abychom udrželi Radise ve firmě, tak jsme od něj odkoupili jeho 33 procentní podíl. Radek získal peníze, stal se naším - byť stále podprůměrně placeným - zaměstnancem a firma jela dál.

Krizi jsme překonali a od prosince 2007 jsme začali fungovat už jako celkem slušná firma. Pořád jsme byli tak trošku tragédi, ale konečně jsem mohl hrdě říci mámě: “Maminko, tu měsíční tramvajenku si koupím sám ze svých peněz!” Na to, že mi bylo osmadvacet, to byl docela slušný počin.

Marken v té době bohužel dosáhl netušených rozměrů. Veškeré sklady Markena byly samozřejmě doma v rodinném domku mých rodičů a dvě místnosti už Markenu přestávaly stačit. Maminka mi začala ze soucitu s balením Markenu pomáhat, ale neustále mi vyčítala, že vdechuji ftaláty a po druhých Vánocích, které jsou vždycky zkouškou ohněm, prohlásila, že buď ona nebo Marken. Táta zase začal vykřikovat, že jednou překročí balíček Markenu práh ložnice a už ho nikdo doma neuvidí. Podařilo se mi to ještě uhrát do konce příštích Vánoc, ale pak jsme museli Marken přestěhovat do Prahy.

V tu dobu mi ale začala dělat radost jiná věc. Rozneslo se, že v eSports je spousta šikovných mladých kluků a holek a spousta médií, se kterými nějak spolupracujeme, jako hokej.cz, Deník Sport, iDnes.cz, tehdejší televize Z1, TV NOVA, a další a také klubů nebo organizací jako Plzeň, Sparta, Slavia, Český svaz ledního hokeje a podobně mě začala kontaktovat, zda bychom v našich řadách neměli někoho šikovného, kdo by tam mohl jít pracovat. Za začátku chodili oni za mnou, pak už jsem začal chodit já za nimi s nabídkami lidí a dneska už je těch kluků a holek, kteří v eSports.cz získali ostruhy a pracují dnes v hokejovém či fotbalovém prostředí přes šedesát.

Pro ty kluky a holky z eSports je to vesměs “dream job”. Nebyli to lidé, kteří hledali práci a zavadili o sportovní klub či noviny a kdyby nesehnali práci ve sportu, tak šli třeba sbírat mrtvoly na dálnici. Šlo prakticky vždy o maximálně motivované lidi, kteří pracovali v eSports za směšné peníze, jakoukoliv podřadnou prací by si vydělali víc. Oni ale hokej (později i fotbal) měli rádi a dělali tu práci z lásky.

Tady jsem opět získal ten úžasný pocit, že můžu tu a tam pomáhat lidem, aby byli šťastnější, aby dělali práci, kterou mají rádi, což je základní předpoklad k tomu, aby na sobě pracovali, zlepšovali se a aby jednou byli vzorem pro své děti. Tohle mě strašně naplňovalo a naplňuje dodnes.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak jsou kluci a holky v patnácti letech téměř na stejné úrovni, ale už třeba v sedmadvaceti jsou ty rozdíly ve schopnostech a zkušenostech obrovské. Přitom o osudech lidí rozhodují maličkosti. Když člověk dělá práci, kterou miluje, v níž se realizuje, a pro níž je ochotný něco obětovat, roste i jeho kvalita. Řada šikovných mladých lidí, kteří neměli štěstí ve správnou chvíli, nakonec rezignuje k pívu. Jsem strašně rád, že každý rok může s eSports vyjet do zahraničí okolo třiceti lidí na nejrůznější akce a můžeme tím spoustě lidí rozšířit obzory, někdy i otevřít oči. Mladí lidé jsou největším bohatstvím téhle země.

Postupně jsme se začali rozšiřovat i do zahraničí a začal jsem vnímat naši práci v širším kontextu. Co všechno pro nás dělá náš stát a jak nám pomáhá, abychom se v zahraničí prosadili. Nechtěli jsme žádné dotace, ale chtěli jsme poradit, jak máme postupovat, když si chceme zřídit pobočku v cizí zemi. Jak si zřídit v zemi bankovní účet v cizí zemi, jak neefektivněji platit naše spolupracovníky, jaké jsou daňové zákony dané země a podobně.

A začali jsme být konfrontováni s realitou. Z Kanady přišla odpověď po třech týdnech (!). Z Maďarska sice přišla z tamní pobočky Czech Trade odpověď hned, ale dokumenty, které jsme na jejich popud nechali přeložit do maďarštiny, nám v bance neuznali a deset tisíc a moře našeho času korun jsme vyhodili do povětří.

Řešení ale není to, že přesuneme naši firmu na Kypr nebo do jiného daňového ráje. Naše děti budou chodit do školy v České republice, naši rodiče budou využívat ve stáří místní zdravotní péči, nás všechny dohromady budou nás ochraňovat místní bezpečnostní složky a je naše povinnost, abychom na zajištění těchhle věcí přispívali. Když naše firma něco vydělá, je správné, že z toho svůj podíl má i Česká republika a jsem pyšný na to, že ji mohu pomoci.

Proti neschopnosti úřadů, úředníků a politiků je třeba bojovat jiným způsobem, než tím, že budeme okrádat vlastní zemi. Základem jsou věci, které se snaží prosazovat v regionální politice můj parťák z firmy Michal Berg, tedy maximální transparentnost nejen na úrovní ministerstev, ale i na úrovni krajských a místních samospráv, šetrnost k životnímu prostředí a zlepšení podmínek pro podnikání.

Je samozřejmě pravda, že stát je z podstaty věci těžkopádný hospodář, protože co patří státu patří tak trochu všem a nikomu a nikoho nelze tak snadno okrást jako stát. Nicméně stát vytváří prostředí, ve kterém žijeme, a určuje jeho kvalitu. Je v našem zájmu, aby se státu dobře dařilo. Je jasné, že část peněz se rozkrade, ale to platí i ve Švédsku či Spojených státech. Nejlepším lékem proti korupci je transparentnost.

Teď budu znít trochu jako šílenec, ale k opravdové a agresivní expanzi do zahraničí mě inspiroval britský diplomat Thomas Smith, který napsal už v roce 1549 úžasnou myšlenku: “Musíme vždy usilovat o to, abychom nikdy nekupovali od cizinců více než jim prodáváme; jinak bychom sebe ochudili a je obohatili.”

Získal jsem další motivaci do své další práce. Cílem je z eSports.cz vybudovat společnost, která bude dávat práci Čechům (a možná ještě bratrům Slovákům), jimž bude dávat jistotu slušně placené práce. Prosadí se na světovém trhu včetně toho, že bude skutečně provozovat zahraniční obchod bez prostředníků. A konečně, bude realizovat zisk, který bude celý zdaněn v České republice. Tím nejvíce pomůžu svojí zemi. (záměrně píšu v jednotném čísle, i když tu expanzi řídíme s Michalem Bergem spolu. I on má pro ni nějaký svůj vnitřní motor, ale o něm musí vyprávět on sám)

Vidíte, že jsem zůstal starým naivkou, ale pořád si dávám velké cíle, protože malý je člověk, který si dává malých cílů. Přiznám se, že pro mě samotného nebyly peníze nikdy důležité. Dobrý pocit, že můžu něčemu pomoci, mě naplňoval a naplňuje daleko víc. Třeba ale za dva roky sklopíme v eSports.cz uši a rezignujeme k pívu…

A ještě na úplný závěr:

Dávám si po mnoha letech předsevzetí do nového roku. Budu na naše zaměstnance v eSports.cz mnohem hodnější a méně přísný. Budu mnohem smířlivější a klidnější, protože to jsou velcí bojovníci a chtějí pro firmu to nejlepší. Chybovat je lidské.

David Schlegel

V roce 2001 spoluzakládal eSports.cz, s.r.o. Je duchovním otcem serveru onlajny.cz a výrazně se zasloužil o vznik a zejména rozvoj internetového obchodu Marken.cz. Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK, ovšem během doktorandského studia překvapivě zjistil, že víc nových věcí dá světu svou prací v eSports.cz. Zúčastnil se jako novinář deseti mistrovství světa včetně šampionátů hráčů do 20 a 18 let. Pochází z Plzně, velkou část svého života ovšem tráví v Praze, neboť to doba vyžaduje. Je velkým fanouškem plzeňského hokeje a ve volném čase rád hraje tenis a squash a čte světovou literaturu.
Email autora: david.schlegel@esports.cz | Zobraz všechny články autora David Schlegel

Kometnářů: 2 »

  1. Davide, nechápu, jak se v tom shonu zastavíš a napíšeš tohle skvělé dílo!:-)

    Snad se bude někdo inspirovat!

    T.

  2. Davide, když budeš hodnej, tak ty lidi nikam neposuneš. Komunisti se dělali hodnejma, ale vytvářeli něco hloupého a násilnického. Na to si dej pozor. Žijeme v krásné době, můžeš po lidech chtít víc :-) Davide, hlavně zdraví. Na to si dej úplně nejhlavnější pozor. Hezké Vánoce :-)

Napište váš názor