Účast na MS přímo v dějišti? Nekonečná dávka hokeje!

Účast na MS přímo v dějišti? Nekonečná dávka hokeje!

Dostat se v sedmnácti letech na mistrovství světa jako novinář? Na to bych nepomyslel ani ve snu, naprosté bláznovství. Po prvním roce v redakci klubu HC Olomouc jsem byl prvotně nominován na moskevský turnaj seriálu Euro Hockey Tour, už tohle byla pro mě naprostá senzace. Příjemný šok, po kterém jsem se musel asi desetkrát štípnout, mě zavedl na mistrovství světa ve Švédsku a Finsku. Fantazie!

Jako každoročně jsem se mistrovství světa v hokeji nemohl dočkat. Těšil jsem se, jak společně s rodinou zažijeme v obýváku u televize další nezapomenutelné zážitky s nikdy neohraným komentářem Roberta Záruby. Pomalu už jsem začal počítat, kolik hráčů z NHL by naší reprezentaci mohlo na šampionátu posílit. Do play-off se nedostali frajeři jako Voráček, Pavelec, Hudler, Vrbata a další. Samozřejmě nesmím zapomenout na týmy Kanady nebo Švédska. Hvězdy z NHL! Že budu těmto jménům na metr blízko, jsem si vždy přál.

Bylo to jako blesk z čistého nebe! Unaveně jsem seděl v hodině literatury, když mi najednou začal vibrovat mobil. Volá David Schlegel. To první, co mě napadlo, bylo, jestli jsem náhodou nezapomněl na některý z onlajnů, který mám psát. Hned jsem si ale uvědomil, že o nic takové jít nemůže. Vzít telefon ve vyučování se nabízelo, odvahu jsem však neměl :-D. O přestávce jsem se Davidovi ozval a co následovalo, se snad ani nedá popsat. „Omluvil se nám člověk z mistrovství světa, byl bych rád, kdybys jel,“ ozvalo se z mobilu. Mísily se ve mně fantastické pocity, vždyť o takovém zážitku jsem od malička snil. Týden před začátkem samotného turnaje opravdu nepopsatelná zprava!

První člověk, jenž tuhle fantastickou novinu musel vědět, byla moje máma, která mě podporuje ze všech nejvíc. Nevynechá žádný můj článek, už se z ní pomalu stává hokejový expert. Když potřebuju jít nutně na zimák, udělat nějaký rozhovor, uvolní mě např. z nudných hodin výtvarné výchovy, což v omluvenkách samozřejmě zastíráme klasickou návštěvou u lékaře. Tolik specialistů snad nevystřídal kdejaký důchodce. Mama, jak u nás na Hané říkáme, byla však také tím, kdo mě neustále bombardoval dotazy. „Už ses ptal, kdy a kde máte odjezd? Přišel ti už nějaký mail? To chceš všechno dělat na poslední chvíli?“ Dalo se říct, že jsem se na pár dní ocitl na druhé straně novinářské barikády. Bohužel odpovědi typu “Tak určitě“ ji neuspokojovaly.

Sbalení všech věcí, nakoupení toho nejdůležitějšího a všeho okolo jsme zvládli. Začal jsem zjišťovat, s kým vlastně budu další tři týdny trávit. Stejně jako já se až dodatečně dostal do nominace na mistrovství světa David Šimon ze Zlína. S tím jsem se po FB spojil s myšlenkou, že bychom mohli ke startovní pozici vyrazit společně. Už po prvním potřesení rukou na olomouckém hlaváku a pár prohozených slovech jsem měl pocit, jako bych se s Davidem znal odjakživa. Kluk, který, jak jsem se dozvěděl, donedávna hokej závodně hrál, je stejný magor do hokeje jako já. Vlastně je pro mě vždy jednodušší porozumět si s hokejovým fanatikem, než s vášnivým biologem nebo chemikem. Výjimkou je David Schlegel, který je spojením obojího 
V Praze jsme se setkali s Michalem Slavíkem a Terezou Velikovskou, s nimiž jsme vyrazili do Liberce, kde nás měl vyzvednout ten nejvyšší – David Schelegel. Poté, co jsme v jednom ze supermarketů zaplnili dva vozíčky pivem, sáčkovými polévkami a jinými rychlovkami, jsme konečně vyrazili. Všem bylo dopředu jasné, že jízda autem v pěti lidech asi nebude to, na co budeme vzpomínat s úsměvem na tváři. Já naštěstí s cestováním autem větší problém nikdy neměl, stejně jako teď. Po několika desítkách kilometrů se k nám připojila druhá polovina výpravy. Roj (Roman Kučera), Zdeněk Plánka, Michal “Egi“ Eger, Sanny Muharem a Adam Sušovský. Osobně jsem částečně znal jen dva. Egiho si pamatoval snad každý z fotbalového turnaje na eSports srazu, kdy místo kopaček nazul tzv. kanady a nebál se s nimi jít při hře pořádně nahoru. Druhým pak byl Sanny, který přijel do Olomouce na redakční návštěvu během čtvrtfinále play-off první ligy.

Po několika hodinách cesty jsme konečně otevřeli stockholmské brány. Mé zraky hned po příjezdu do velkoměsta hledaly velkou kouli – halu Globen. Svým pohledem jsem ji nakonec po chvíli našel. Následovalo ubytování v hostelu Crafoord Place. Všichni byli rádi, že se konečně pořádně vyspali. Na druhý den jsme konečně mohli zblízka spatřit zřejmě nejskvělejší hokejovou halu v Evropě. Byl jsem ohromen. Do útrob Globenu se muselo jít přes halu Hovet, která během MS sloužila jako tréninková hala. Část jedné z tribun byla zakrytá velkou oponou, za níž se schovávalo tiskové centrum. Pro novináře z různých koutů světa doupě pro další dny.

Vhledem k tomu, že tiskové centrum se nacházelo právě v hale Hovet, jsme museli při přecházení do haly Globen ujít poměrně dlouhou štreku. Až když se před vámi objevily schody a následný tunel, stáli jste před samootevíracími dveřmi do haly Globen. U nich pokaždé stáli pánové nebo dámy z početné skupiny dobrovolníků. Co mě fascinovalo, bylo jejich vychování. Možná to bylo trochu zkreslené tím, že jsme na krku měli pověšené akreditace, ovšem i kdybyste kolem nich prošli za den tisíckrát, pokaždé by pozdravili. Osobně si něco takového v Česku nedovedu představit. Zdvořilost švédských občanů však nebyla jen u “ volunteers“, ale i u obyčejných lidí.

Loňský šampionát se Švédům, co se do návštěvnosti týče, příliš nepovedl, a myslím si, že ani letošní turnaj nebyl žádnou hitparádou. Švédsko považuji za opravdu hokejovou zemi, jenže atmosféru pravého mistrovství světa jste mohli nasát jen při zápasech domácích Tre kronor. A to ještě musím podotknout, že ani tehdy nebylo při všech utkáních vyprodáno. Celkově jsem neměl pocit, že Stockholm hokejem žije.

Na druhou stranu je pravda, že při žádném mistrovství se o výjimečný nádech této skvělé akce nestarají jen domácí příznivci, ale také ti zahraniční. Právě proto jsme kolem mohli vidět kromě Švédů také hodně Švýcarů, kteří jsou na švédskou finanční úroveň jako jedni z mála připraveni. Jiné národnosti se zde vyskytovaly jen v malých skupinkách těch nejskalnějších fandů. Když potom na takový duel Dánska s Běloruskem přišlo 537 diváků, v duchu jsem si říkal: „Na co si v Olomouci vlastně stěžujeme?“ :-D. Nevím ale, do jaké míry Švédy kritizovat, těžko totiž odhadovat, kolik lidí přijde na podobný duel za dva roky do Prahy nebo Ostravy.

Teď zpět k samotnému hokeji. První zápas ve stockholmské skupině A obstarali naši borci s Běloruskem. Češi sice nakonec zvítězili 2:0, ovšem nevýrazný výkon Hadamczikova mužstva jakoby předpovídal další průběh v celém turnaji. Při zápasech českého týmu jsem pokaždé chodil mezi diváky. Nezakrývám to, že jsem velký fanoušek, a i když se našemu týmu nedařilo a nikdo mu z naší party už nevěřil, já jsem stále doufal. Jak už jsem psal, ani fandů z Česka nedorazilo zrovna mnoho, a tak se stávalo, že jsem v českém “kotli“ mohl spatřit například českou televizní legendu Otu Černého, bývalého reprezentanta Bedřicha Ščerbana a další významné osobnosti.

Co se týče práce, kterou jsme po celé mistrovství dělali, tak společně s Davidem Šimonem a Zdeňkem Plánkou jsme utvořili trojici, která měla pravidelně na starosti onlajny a také rozhovory. Nesmím však zapomenout na Terezu, která psala většinu on-line přenosů ze zápasů českého národního týmu. Já osobně jsem chtěl dělat co nejvíce rozhovorů, vážil jsem si toho, že mohu prohodit pár slov s největšími hvězdami hokejového nebe. Můj vůbec první rozhovor na turnaji byl s Martinem Hanzalem. Angličtinu jsem v interview poprvé použil při pozápasovém hodnocení s norskou hvězdou Patrickem Thoresenem.

Rozhovory na mistrovství světa, to bylo opravdu něco jiného, než na co jsem byl doposud zvyklý. Je samozřejmé, že když se některému hráči v zápase zadaří, je o něj v mix-zóně největší zájem, a to i u nás v první lize. Když jste však chtěli mluvit s někým takovým na MS, museli jste si počkat dost dlouhou dobu, než se k vám vůbec ten daný hráč dostal. Když se v průběhu šampionátu připojili k švédskému výběru bratři Sedinové, bylo pro nešvédské novináře bez kamery prakticky nemožné s nimi udělat rozhovor. Mix-zóna totiž byla reklamní stěnou rozdělena pro televize a pro novináře s diktafonem či notýskem. Když už jste v některých případech viděli svého hvězdného adepta na rozhovor, přišel k němu týmový media manager a ukázal na něj, ať už jde, že čas pro rozhovory vypršel. Ale dá se říct, že tohle se týkalo jen opravdu těch největších hvězd z cizích týmů. Čeští reprezentanti samozřejmě chodili zejména k českým novinářům.

Po takovémto každodenním hokejovém rautu následovala pozdní cesta do hostelu … pár minut metrem umocněných peškobusem několika stovek metrů. Nic z toho by nevadilo, horší bylo, že jsme na pokoje přicházeli dost pozdě, nato, že většina z nás měla ještě práci. Z toho vyplývá, že pro nás bylo Švédsko posunuté snad o nějakých pět časových pásem. Usínání okolo čtvrté ráno, vstávání zhruba okolo dvanácté odpoledne. Snídani jako start do nového dne, to jsme tady v 99% případů ignorovali.

Někdo by si mohl říct, zda nám hokej po několika dnech nezhořkl, přeci jen ho bylo až až. Ale vůbec ne … hokej je jako droga a někteří z nás si dávali dvojitou dávku v podobě sledování zápasů NHL. Zejména utkání Jágrových Bruins. Právě proto jsme si ve Švédsku užili velký zážitek nejen v hale Globen. Boston hrál sedmé utkání prvního kola play-off proti Torontu, nic už nenasvědčovalo tomu, že by se měli “Bručouni“ vzchopit. Na poslední část, kdy už to ostatní z naší skupiny zabalili a šli spát, jsme zůstali jen já a Áda. Ještě dvě minuty před koncem prohrávali Bruins o dvě branky … nakonec však srovnali a gólem v prodloužení šli dál. To se vám pak ve čtyři hodiny ráno hned lépe usíná .

Další zážitek, a asi jeden z největších na celém mistrovství světa, přišel v poslední den šampionátu. V hotelu Globen byli do Síně slávy IIHF nově přibráni hráči jako Peter Forsberg, Mats Sundin nebo Teppo Numminen a my jsme u toho mohli být! Věc, o které jsem ani nesnil, vidět takové hráče bylo opravdu neuvěřitelné. Ba co víc? Až tento mimořádný akt dovršil konce, zúčastnili jsme se také hostiny (skvělý pohled na něco jiného než kuře ze supermarketu nebo cheeseburgerz Mcdonaldu :D), vedle nás si na talířek nakládal třeba Nicklas Lidström … To hlavní ale teprve přišlo. Když jsme s Davidem Šimonem odcházeli, vetřeli jsme se do výtahu, kam nastoupil také nejlegendárnější sovětský brankář Vladislav Treťjak, a mimochodem se v něm nacházeli také Michal Dusík a David Pospíšil, komentátoři České televize. Když se zjistilo, že minimálně dva lidé musí z výtahu ven, abychom se vůbec mohli hnout z místa, drželi jsme se v něm jako pijavice. Podařilo se nám zůstat mezi šesti vyvolenými, zamával nám prezident IIFH Rene Fasel se slovy: „Spasiba, dasvidánja,“ a jelo se! NEKECÁM! 

Myslím, že by bylo nudné, zbytečné a zdlouhavé psát téměř o každém zápasu, a proto shrnu turnaj v pár větách. Začnu českým nároďákem. Podle mě jsme na papíře měli jeden z nejlepších týmů za poslední léta, jenže prostě někdy to není jenom o jménech. Od začátku to od Čechů nebylo ono, jediný světlý moment přišel po příjezdu Plekance se Židlickým, kdy dostali na frak Norové. Na houževnaté Švýcary to však ve čtvrtfinále nestačilo. Velké zklamaní .

Bohužel pro ostatní celky, díky bohu pro světový hokej, Švýcarsko už dávno nehraje na mistrovství jen druhé housle, proto pro mě nebyly jejich výkony zase tak velkým překvapením. To, že půjdou až do finále, bych si ale rozhodně netipoval. Nakonec se jejich pohádka zlaté tečky nedočkala. Ve finále zvítězilo Švédsko a první místo bralo po 27 letech domácí mužstvo. Zlatým faktorem byli bezesporu bratři Sedinové. Jsem přesvědčen, že nebýt jejich pomoci po vyřazení z play-off NHL, mohly Tři korunky místo radostného křepčení jen smutně vzlykat. K tomu naopak zřejmě došlo v týmu rudé mašiny, která se s osmičkou od Amerikánů rozloučila s turnajem už ve čtvrtfinále.

Po vypadnutí českého mužstva jsem já a Sanny drželi Švédům. Po každém jejich vítězství byl totiž na led rozvinut koberec, na nějž nakráčel starší pán, který když rozezvučil své hlasivky, Globen se třásl v základech. Tento 65letý machr se jmenoval Loa Falkman, všichni si ho však budeme pamatovat pod pseudonymem “rozhulovač“, který mu udělil Sanny. A proč právě “rozhulovač“? Zkrátka to uměl nemožně rozhulit!

Když se Švédové se zlatými přilbami někde v hloubi Globenu líbali s pohárem pro mistry světa, my už jsme pomalu balili kufry. Ještě v noci jsme zvedli kotvy a vydali jsme se na dlouhou cestu zpět domů. Myslím, že my eSporťáci jsme vytvořili skvělou partu, která se snad žádný den nenudila a na své životní konto si připsala další výjimečné zážitky. Obrovský DÍK za to, že jsem mohl být u toho.

Přidat komentář

💬

Příspěvek je zatím bez komentáře. Buďte první, kdo ho okomentuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *