Soči 2013: Bez „bumážky“ ani krok

Soči 2013: Bez „bumážky“ ani krok

Sice se k psaní blogu dostávám až teď, dokonce když v jihoruském Soči byla další parta kolegů z eSports, ale budiž. Ne, že by snad nebylo o čem psát, téměř čtrnáctidenní dubnový výjezd do dějiště nadcházejících olympijských her řadím mezi vůbec ty nejlepší události roku 2013. A koneckonců, když jste v Rusku, musí to být prostě fenomenální.

Alespoň pro mě, protože cestování do východních zemí Evropy mě vždy fascinovalo, odjakživa jsem se chtěl podívat do Gruzie, a když jsem se od Davida Schlegela dozvěděl (shodou okolností v Mladé Boleslavi v červnu 2012), že pojedu společně Luckou Štěrbovou a Ondrou Kubátem do Soči, měl jsem pochopitelně více než obrovskou radost. A klidně můžeme říkat do „Putinova Soči“, protože prezident ruské federace má právě v tomto městě skutečně kousek od gruzínských hranic na pomezí v podstatě neexistující Abcházie letní sídlo.

Ale pojďme popořadě. Zúčastnil jsem se několika domácích šampionátu v hokejbale či inline hokeji, ale nominace na mistrovství světa hokejistů do 18 let byla skutečně velkou motivací s mezinárodním puncem.

Do Soči ve spolupráci s ruským Aeroflotem jsem se vydal z Prahy, zatímco Lucka s Ondrou vyrazili z Vídně a na místě určení byli o něco dříve. Na Ruzyni jsem poznal, že do Soči, resp. nejprve do Moskvy, poletí tak trochu hokejové letadlo, protože se mnou „on board“ letěl ještě zbytek výpravy českého národního týmu, ať už se jednalo o trenéra U20 Přerosta, hráčského agenta Vopata či manažera týmu Františka Musila. V Soči pak nastoupila další řada hokejových agentů, do řeči o mezinárodním hokeji a NHL jsem se například dal se švédským agentem Vancouveru Canucks, jehož jméno i sice již nepamatuji, ale dušoval se, že měl podíl na příchodu Romana Čechmánka nebo Jiřího Dopity do NHL.

Cesta na poměrně malé letiště v Soči dopadla skvěle, a protože se jednalo spíše o hokejový let, při vyzvedávání bagáže již na letišti čekaly hostesky, které směřovaly hokejové funkcionáře a některé hráče na cestu do hotelů a rozmisťovaly do taxi. Při vyzvedávání bagáže si mě pak jedna hosteska spletla s nějakým kanadským hokejistou a úplně tak nechtěla pochopit, že tentokrát za Kanadu skutečně hrát nebudu a nikam mě směřovat nemusí. U letiště jsem měl již připravenou jmenovku a taxi z hotelu mě dopravil na místo našeho ubytování.

Kuriózní bylo, že řidič, který hlasitě poslouchal nějaký ruský hip-hop a neuměl anglicky ani slovo, již málem naboural po pár metrech, nakonec ale dost nebezpečná jízda dopadla zdárně. V hotelu mě pak Ondra Kubát přivítal s otázkou, jestli jsem již v Rusku byl a že nemohu radit, dokud jsem nebyl v Rusku a nebo mi nebylo padesát.

Východní a Západní Berlín. A nebo Soči?

Na místě jsme operovali na předměstí Soči, v Adleru, kde se nacházelo naše ubytování i olympijský areál. Ondra s Luckou na místo určení dorazili dřív, tak mi barvitě vyprávěli, jak se při první obchůzce olympijského areálu brodili v bahně a že tato cesta skutečně nemá obdoby. Druhý den nás do olympijských hal svezl zřízenec z hotelu za několik stovek rublů a po další zbytek turnaje jsme do areálu jezdili „shuttle busy“ spolu s dalšími novináři z Rakouska, USA a Finska. Přestože cesta z hotelu do haly měla trvat pouze pár minut, přes legendární ruské dopravní zácpy jsme klidně do Bolšoj a Šajba arény jezdili přes hodinu a půl.

Dopravní zácpy v Rusku, to je kapitola sama pro sebe. S autobusem jsme byli napasovaní na úzké silnici, nedalo se hnout ani na krok a týpci z Ruska klidně zaparkovali v koloně a v klidu si odešli. Přes různé bizarní jízdní vlastnosti jsme ale nezaznamenali jedinou dopravní nehodu. K tomu přičtěme kolorit východních zemí, když se k vám na cestě přidají potulující se psy a následují vás, jako kdyby vás znali odjakživa.

Ale k hlavní myšlence tohoto odstavce. Adler, předměstí Soči, bylo skutečně kuriózní jednou svou vlastností. Zatímco v jedné části města, ve které jsme mimochodem bydleli a chodili nakupovat do tamního obchoďáku Magnit, byste pořádnou silnici a alespoň průměrný chodník viděli marně a celá ta část vypadla dost „východně“, ve druhé části města přes řeku vše splňovalo nejpřísnější měřítka. Upravené pláže, palmy, chodníky bez jediné chyby, Subway…

Něco chceš? завтра?

Byla výhoda, že se šampionát konal v dubnu, kdy v Soči panovalo příjemné jarní počasí a dokonce jsme poslední den vyzkoušeli i hotelový bazén. Na moře to zas tolik nebylo. Každopádně v Rusku prostě skoro nikdo neumí anglicky, a když už, tak ne moc kvalitně. Což bylo komplikované při získání akreditace, běžné komunikaci s místními nebo ze začátku a i s personálem olympijských arén.

Naštěstí Ondra uměl rusky, a tak k větší komunikaci byl nominován on. Občas jsme něco chtěli po recepční hotelu, jejíž reakce byla prakticky pokaždé, s tím, že to zařídí zítra.

Bez bumážky ani krok

Další věcí, s kterou se jen tak nesetkáte, je extrémní talent Rusů na bezpečnost. Švýcarským hokejistům prohledávali přes hodinu autobus policejní psi, při vstupu do olympijského areálu jsme byli pokaždé podrobeni důkladné prohlídce, jestli snad něco nevezeme dovnitř skandálního. A když jsme ve volném dni vyjeli do centra Soči a podívali se na vlakové nádraží, hustota asi padesáti policistů a třiceti vojáků na deset cestujících byla skutečně zarážející. Jinak ve městě jako takovém bylo vše v pořádku, samotné Soči je skutečně velmi příjemné místo, kde by člověk chtěl strávit dovolenou. Ale do olympijského areálu by neprolezla ani myš.

Všude bláto a postávající zedníci

Olympijský areál ještě v době našeho pobytu nebyl zdaleka dokončen, celý areál byl jedním velkým staveništěm. Ale obě hokejové arény (Bolšoj i Šajba) byly již dokončené a skvěle připravené. Olympijský hokej bude skutečně na dobrém místě. V obou halách bylo rozlehlé tiskové centrum, v menší Šajbě dokonce příjemnější. Diváci i hokejisté se mají na co těšit, haly splňují nejpřísnější parametry a větší Bolšoj rozhodně patří k nejlepším v Rusku.

Hotové byly i další sportoviště, ať už se jednalo o halu pro rychlobruslení neb krasobruslení, zbytek areálu ale byl skutečně velkým staveništěm a už tehdy visela ve vzduchu otázka, že tohle nemohou Rusové stihnout. V dubnu jsem si myslel, že to dopadne typicky rusky. Vypadá to na blamáž, ale nakonec se vše stihne a bude to v pořádku. Podle zpráv z prosincového Channel One Cupu se toho ale od dubna příliš nezměnilo…

Finále Kanada – USA, co může být víc?

Samotný hokejový turnaj mě mile překvapil. Drtivá většina zápasů měla skutečně vysokou úroveň, a když proti sobě stály celky z hokejově vyspělých zemí jako Švédsko, Rusko, Finsko, USA a Kanada, hrál se skutečně skvělý hokej. Českému týmu šampionát tolik nevyšel, několik zápasů bylo ale z jeho strany kvalitních. Turnaj nakonec vyhrála Kanada, která ve finále přetlačila USA, domácí sborná zůstala až čtvrtá. Při zápasech Rusů se Bolšoj Arena těšila až sedmitisícovým návštěvám. A domácí příznivci dokázali vytvořit skutečně pekelnou atmosféru.

Výjezd do Soči se povedl a tohle bych chtěl ještě jednou zažít. A věřím, že jsem v Rusku, ať už z pohledu dovolené nebo pracovně, nebyl naposledy…

Přidat komentář

💬

Příspěvek je zatím bez komentáře. Buďte první, kdo ho okomentuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *