Celý Přerov vidí, jak to naše hokejové holky umí!

Celý Přerov vidí, jak to naše hokejové holky umí!

Zhruba na podzim loňského roku mě oslovil David s tím, jestli bych jel na nějakou akci v roce 2014. S radostí jsem souhlasil, aniž bych přemýšlel nad tím, kam, jak, kdy a tak něco. Začátkem letošního roku pak byly zveřejněny nominace a já se našel u akce s názvem „MS v ledním hokeji žen 2014, I. divize, Přerov“. Zůstal jsem jak zkoprnělý, neboť nejen, že jsem nikdy ženský hokej „live“ neviděl, ale ani jsem pořádně netušil, kde vlastně Přerov leží (od dětství si to pletu se slovenským Prešovem).

Své nedostatky jsem během následujících týdnů a měsíců doplnil a začal jsem se těšit na akci, kde jsem měl poprvé reprezentovat eSports.cz. Sraz byl v neděli, což ještě více zkomplikovalo možnost cestovat hromadnou dopravou. Z Českých Budějovic se v neděli, do deseti hodin dopoledne, do Přerova fakt nedostanete, a to ani při ďábelských kombinacích vlak/bus/vlak… Nezbývalo, než použít vlastní dopravní prostředek a vydat se na cestu. Po příjezdu na místo jsem trochu znejistěl, protože zrovna kolem hotelu, kde jsme byli ubytováni, procházeli zástupci menšinové společnosti (v Přerově však spíše většinové společnosti) s kárkou plnou železného šrotu, na vchodu hotelu byly mříže a blesklo mi hned hlavou, že když jsem se chtěl večer ještě znovu mrknout na webové stránky hotelu, byly nedostupné. Znejistěl jsem natolik, že jsem raději vytočil našeho vedoucího „zájezdu“, který mi sdělil, že už se blíží, nebudu v tom tedy sám, pomyslel jsem si. Auto jsem se snažil zaparkovat co možná nejlépe v rámci zachování jeho celistvosti a v podstatě v rámci zachování jeho samého = někde před vchod do hotelu (ten byl jinde, než ten zamřížovaný), případně v dosahu kamer hotelu. Vše se povedlo, Ondra se dostavil a já si oddechl.

Po ubytování následoval přesun na stadion na báječný oběd. Paní servírka se nás otázala, co si dáme k jídlu, byť v nabídce byl pouze salát a řízek, což mě evokovalo vzpomínku na oblíbený český seriál Chalupáři, kde pan Sovák s panem Kemrem přijdou do místní nálevny, kde se podává pouze guláš s knedlíkem, případně s chlebem, ale i přesto se hostinský vždy zeptá: „tak co si dáte?“. Poobědvali jsme, jako u Pohlreicha to sice nebylo, ale o to v tu chvíli nešlo.

Konec legrace, čekal nás první zápas mistrovství Francie – Česko, který naše děvčata zvládla a po vítězství 3:0 následoval nejtěžší okamžik dne. Bez jakékoliv přípravy dělat rozhovory s Češkami a trenérem! To jsem ještě netušil, že to horší teprve přijde. Po natočení potřebného materiálu bylo totiž třeba video řádně upravit (sestříhat) a vložit do něho titulky. Navíc bylo třeba se připravit na další zápas Norska a Slovenska! S hrůzou jsem zjistil, že veškeré programy, které běžně používám pro úpravu videa, jsou k ničemu, neboť nová (a drahá) kamera firmy eSports.cz natáčí videa ve formátu, s nímž si mé programy neporadí. Probleskl mi hlavou mejl od Ondry před startem šampionátu, kde nás nabádal k tomu, abychom si obstarali program na střih videa (doporučen konkrétní program) a naučili se s ním. Uff, to se nedalo, bleskově sehnat konkrétní program, nainstalovat, bleskově se s ním naučit, bleskově sestříhat, dát titulky, napsat sestavy k dalšímu zápasu, přesun na tribunu a začít psát onlajn.

Ano, nebylo to ideální, ale v oblasti zpracování videa jsme se s Ondrou natolik zlepšili, že závěrečné spoty by obstály i v konkurenci střihačů kterékoliv televizní stanice! I když nutno přiznat, že chtít zpracovávat video na „stroji“ s nakousnutým jablkem a s  (ne)odpovídajícím softwarovým vybavením, není zrovna med – Ondra by mohl vyprávět. Druhý den jsme již obstáli výrazně lépe. Musím dát za pravdu Ondrovi, že první den lze opravdu nenávidět (jeho slova), než si vše „sedne“. Následoval první volný den (úterý) a protože jsme se již všichni společně sžili, bylo jasné, že se ho neproležíme na hotelu. Přerov moc krás nenabízí, přesto jsme si program nějaký našli (psali se reportáže, zpracovávaly videa, učili jsme se vkládat patřičné titulky…apod.).

Tímto tempem pak proběhl zbytek celého mistrovství, které nás všechny (až na Ondru, jehož mezinárodní Lev měl přece jen větší důležitost, než mistrovství „osmnácté skupiny“) nadchlo. Naše družstvo žen opanovalo celý šampionát, navíc naprosto suverénním způsobem, což v báječném hokejovém prostředí přerovské MEO Arény ještě umocňovalo náš dojem! Pokud vás pak čekal ještě rozhovor s trenérem české reprezentace, Jiřím Vozákem, dostali jste třešničku na dort a celkový prožitek z hracího dne byl úžasný!

Po správně prožitém večeru (a někdy i noci – nikoliv na chodbě, na kuchyňské lince) nás vždy čekal polední souboj s „paní Uvírovou“, která nám brala pravidelně stůl v hotelové restauraci, kam jsme chodili na oběd. I tento problém jsme vyřešili a s paní Uvírovou pak bojoval o prostor „pan eSports“! V podstatě to ale nebyl náš jediný souboj u oběda, ten další nastal v den, kdy naše děvčata hrála se Slovenkami, neboť po vzoru Franty Straky, hodilo se něco stylového – co takhle halušky? Světe div se, v nabídce skutečně halušky byly! Většina z redaktorů zvolila v nabídce slovenskou specialitu, já však prozíravě volil klasiku – vepřový plátek. Udivená servírka pak nabídla možnost zabalit halušky s sebou, což nás na jednu stranu pobavilo, na druhou pak udivilo. Nechat si s sebou zabalit směs, která jen zdánlivě připomínala halušky, navíc chutnající rybinou (viz. Riči), to opravdu ne. Obecně ale bylo stravování OK, včetně ranních nákupů v Albertu a návratu s plnými taškami kolem bývalé ubytovny ČD (či snad ČSD?), obývanými místní menšinou, již ráno v devět hodin do půl těla obnaženou a pozorně sledující dění v blízkém prostoru.

Závěr mistrovství byl smutný, ale i veselý zároveň. Smutní jsme byli právě z toho, že „Přerov“ končí a čeká nás všechny návrat do reality, veselý pak byl po oslavě celkového prvenství našich reprezentantek v sobotní noci (u čehož jsem již, bohužel, nebyl).

Dějiště MS v ledním hokeji žen 1. divize se mi neopouštělo lehce. Loučení bylo potřeba zkrátit na co nejmenší dobu (nesnáším loučení…) a pak již zbývala cesta domů. Z Přerova jsem si odvážel krásné vzpomínky (nejen na hokej) a hlavně dobrý pocit z dobře vykonané práce nás všech – co chtít víc?

Poděkování všem kolegům (a kolegyni) za příjemně strávený týden a Davidovi za nominaci!

Přidat komentář

💬

Příspěvek je zatím bez komentáře. Buďte první, kdo ho okomentuje!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *