Pro lidi s vášní pro hokej

Není virus jako virus, aneb vítejte na MS v Bělorusku

Autor: Roman Zajíček • 19.06.2014 • Kategorie: MS 2014 Minsk

Jedenáct let práce u eSports.cz a konečně přišla šance vyrazit pracovat do světa. Že to bude Bělorusko, o to líp. Přeci jen se do této pozoruhodné země není lehké dostat a nebýt novinářské akreditace, případně vstupenky na zápas, nemáte šanci navštívit tuto komunistickou zem. Rozhodně toho s odstupem času nelituji, Minsk je krásné město, jedno z nejhezčích, který jsem viděl.

Stadion pro Sáblíkovou? V Minsku!

Minsk má skutečně krásnou přírodou, hodně památek, ve městě bylo velmi čisto a především se Minsk může pochlubit nádhernými sportovními stadiony. Pokud jsem se dobře informoval, v hlavním městě Běloruska je jich celkem šestadvacet. Různé plavecké komplexy, velké tenisové kurty, dvě hokejové a tréninkové haly a především hala na rychlobruslení nebo na dráhovou cyklistiku.

Rozhodně to stálo za to navštívit, jako milovník všech možných sportů jsem byl okouzlen. Co by za tohle Martina Sáblíková dala. Rozhodně se nikde a v ničem nešetřilo a všechny haly jsou víc než luxusní. Otázkou však je, jak je možné, že se dokáže tolik hal v jedno městě uživit. To už ví snad jen samotný soudruh Lukašenko. A kdybyste mě mučili, tak vám stejně žádného světového běloruského rychlobruslaře nebo rychlobruslařku neřeknu.

Tři týdny zážitků, ať už pozitivních nebo negativních

Mám rád cestování, mám rád spoustu zážitků, které si budu dlouho a pokud možno do smrti pamatovat. Tento pracovní výlet nebyl rozhodně výjimkou. Určitě jste četli o potížích hráčů s virózou, bohužel ani já nebyl výjimkou hned v prvních dnech po příjezdu.

Celou situaci nejlépe vystihl komentátor ČT Petr Vichnar, se kterým jsem se potkal v hale Čižovka u „večeře“ a evidentně ani on nebyl v dobré kondici. „No to je zase výběr, tohle se přeci nedá žrát,“ řekl s grácií sobě vlastní. Podával se kuřecí steak se šunkou a sýrem, vše ohřívané na plastovém talíři a v mikrovlnce, včetně hranolek. Jen tak mimochodem, kdo ví, jak dlouho se to tam za regálem válelo.

Považuji se za vyhlášeného gurmána, ale mít na výběr tři týdny to stejné, to raději nejíst nic. A ohřívané hranolky přátelé, to je teprve chuťovka. Nikdy to prosím nezkoušejte. Postupem času se už něco solidního přeci jen našlo a především pizzerka nedaleko od našeho bydliště splňovala jisté parametry.

Selhání techniky, i notebook postihla viróza

Když už jsem si konečně zvykl na místní jídlo a dostal se ze střevních problémů, přišla na řadu další tvrdá rána. Tentokrát pro můj pracovní nástroj, ano, notebook. Ačkoliv je chlapec relativně nový, trpěl do nedávné doby syndromem win 8.1. Přesně po týdnu se rozhodl aktualizovat, což o to, udělal to, ale pak už nešel spustit. Takže přišla kritická chvíle a jednoduchá otázka, co s tím?

Hlavně žádnou paniku Romane, všechno má přece své řešení. A povedlo se, v tiskovém středisku haly Čižovka byla sympatická běloruská dívka, která rok studovala v Praze a uměla velmi solidně českým jazykem. Takže mi byla dobrou spojkou a ihned mi zavolala tamního IT specialistu. Přiznám se, že moje jazykové dovednosti jsou velmi slabé a v tomto mám velké rezervy. Nakonec to stačilo. Takový kolega z redakce Komety Pavel Kuba zkoušel svou oblíbenou francouzštinu a také lehce angličtinu, nakonec se ale zjistilo, že je v Bělorusku lepší mluvit “po našem”, to vám i rozumí.

Ale abych se vrátil k tomu podstatnému. Technik přišel a začal se v tom vrtat. Dopoledne mi řekl, že by to do prvního zápasu mohlo být opravené. Nebylo! Další termín – druhý den v poledne. No nazdar, celý den bez internetu a notebooku? Navíc ho dáte do rukou člověku, o kterým víte velký kulový. A v Bělorusku, že?

Druhý den skutečně došel kolem poledne a k mé velké radosti byl opraven. Nicméně disk (C) pryč, přeinstalace do běloruské verze win 8.1. Jo, azbuka byla čtrnáct dnů poměrně frekventovaným prvkem v mém počítači. Ale hlavní bylo, že to jelo. A jede do teď, jen s tím rozdílem, že mi jistý pan Michal „Egi“ Eger ihned po příjezdu odfiltroval běloruský virus a nainstaloval win 7. Je to borec!

Nikdy neodcházej ze zápasu pokud definitivně neskončil

Blížilo se čtvrtfinále, tedy nejdůležitější zápas celého mistrovství. Den to byl zcela běžný, vše probíhalo normálně, až se tomu nechce věřit. Zápas českého týmu jsem na onlajnech nekomentoval, takže byla konečně šance jít do mix zóny na ohlasy. Po hříchu asi podruhé za celý turnaj. Nebýt Sparty (Tereza Velikovská) nebo Slavie (Petr Horčička), tak tam snad nejdu vůbec.

Slovenského obránce Juraje Valacha mám celkem rád ještě z dob, kdy hrál v Kometě, ale aby to byl jediný hráč, se kterým udělám na turnaji samostatný rozhovor, to mi nějak nesedělo. Bohužel to tak nakonec zůstalo, většinou jsem totiž působil jako držák.

I když jsem Jardu Jágra viděl osobně několikrát, teď nastala šance ho znovu potkat a alespoň před něj nastavit diktafon. Pro velký zájem novinářů se k otázce nemáte šanci dostat, takže zase ten držák. Sen se však splnil, hokejový bůh byl hodně blízko, ale člověk tomuto setkání musel hodně obětovat. Teda, jak se to vezme. Zatímco většina sledovala napínavou koncovku zápasu Česko – Amerika na tribuně nebo doma u TV, Roman přesně v čase 58:30 usoudil, že je za stavu 4:1 vymalováno a pozvolna se přemístí k ledu.

V čase 59:10 přijdu do mix zóny (ani nevím, jak jsem se tak rychle stihl přesunout) a k mému zděšení vidím na obrazovce výsledek 4:3. No to je snad nějaká chyba běloruské televize, ne? Posledních padesát vteřin zůstávám nalepen u obrazovky a bylo to vážně peklo. Zahraniční novináři mě se zájmem pozorovali, co to tam stojí za blba a proč u té bedny poskakuje, jak smyslu zbavený. Nakonec jsme postoupili a já si oddechl, že tam nemusím trávit prodloužení nebo nájezdy. V tom případě by mě možná začali natáčet kameramani.

Cestování po Minsku může být docela legrace

Po téměř dvaceti dnech v hlavním městě běloruské socialistické republiky bych mohl dělat průvodce. Město má takřka dva miliony obyvatel a perfektně propracovanou dopravu, především metro, ale je skutečné málo míst, kde jsem nebyl. Ať už s kolegy na výletě ve volném čase nebo jen tak sám. A právě jeden takový zážitek mám. Zatímco mi nejel noťas a byl v bůhví jakém servisu, řekl jsem si, projedu se z jedné haly do druhé.

Komentovat jsem nemohl nic, takže místo psaní onlajnu jsem se vydal z bytu „Ž“ do Minsk Areny. Do opravdu krásné haly jsem dorazil akorát na start zápasu Finsko – Německo, který byl podle některých expertů vůbec nejhorším na šampionátu. Nevadí, 90% zápasů jsem byl v menší Čižovce a konečně jsem si chtěl užít atmosféru gigantického a monstrózního zařízení.

Venku bylo zhruba 30°C, cesta v MHD trvala zhruba hodinu, než se dostanete do haly proběhnou dvě „celní“ kontroly. Nejen, že vám prohlídnou celé tělo, ale i batoh a dokonce musíte zapnout a vypnout svůj počítač. Kolega Roj tomuto celému procesu říkal vyšetření prostaty. Asi si dokážete živě představit, že v suché košili se na zimák neprobojujete. Zvlášť, když máte silné kosti jako Eric Cartman, což je téměř můj případ.

Nakonec se to tedy po všech útrapách povedlo a doplazím se po schodech do pátého patra, (poprvé a naposled, protože po dalším zjištění byly objeveny eskalátory a výtahy) kde je prostor pro novináře, koupím si coca colu a popcorn, že s tím jako vlezu dovnitř a užiju si hokej také trošku jinak. Ejhle, zádrhel. V Čižovce nebyl problém, tam by vás dovnitř pustili snad i s ešusem, kdyby věděli, co to je. Možná to ví, ale říkají tomu jinak. V této Minsk Areně bohužel nic, takže před vstupem jsem tyto svoje cenné relikvie předal dvěma slečnám a naznačil, že jim přeji dobré chuti. 50 tisíc běloruských rublů (100 Kč) v čudu, ale úsměv dvou hezkých holek byl k nezaplacení.

Bělorusko hokejem žilo a ochotní místní lidé si fanoušků a médií vážili

Jak už jsem říkal, tento hokej byl zrovna bídných kvalit, něco jako běloruské pivo, které sneslo obzvláště mizerná měřítka, ale jelikož jezdím každý rok do Bulharska, jsem na tento druh patoku zvyklej. Plán zůstat i na druhý zápas tak dostal výrazných trhlin a přišla změna. Pojedu do Čižovky, kde v tu dobu hraje snad Francie s Itálií. Na přesun bylo přibližně 80 minut času. Tak si říkám, pojedu, tohle se dá stihnout a taky dalo.

Nebyl bych to já, aby celý proces neproběhl jednoduše. Sednu si pěkně na bus, který ani nevím kam jede, dojedu do místa, o kterým nevím vůbec nic a rozhlížím se kolem. Pak potkám slovenský fandy v dresech, že mám prý nasednout na cokoliv, že stejně dojedu na nějakou stanici metra.

A ono jo, tak si jedu a končím někde na konečné. Potkám dvě běloruské dámy středního věku, které umí anglicky ještě líp než já a zeptám se, kde je Čižovka? Obě neváhaly a jely se mnou prvním busem, který zrovna jel. Samozřejmě někam úplně mimo, přesto z velké dálky byla hala přeci jen vidět.

To už jsem jako tušil, kudy a čím se tam mám dostat. Jenže mé “průvodkyně” prostě neváhaly a dovedly mě až k hlavnímu vstupu stadionu. Podal jsem jim oběma ruce jako gesto díku, protože jsem si nemohl za boha vzpomenout jak se řekne rusky díky. Ale jak vidíte, ochota byla.

Jejich tempo bylo vražedné, Roj s Romanem si poslední den kvalitně „zašopovali“ ve fanshopu hokejového klubu Dinama Minsk

O hokeji se v tomto blogu bavím minimálně, věřím, že to za mě udělali kolegové. Přesto se krátce u tohoto tématu zastavím. Viděl jsem na MS celkem 34 zápasů a na onlajnech odkomentoval zhruba polovinu. Některé zápasy byly fakt parádní, některé méně, ale celkově obrovský zážitek a atmosféra v obou halách byla nad očekávání.

Při obrovském tempu a hektických dnech mi stále leželo v hlavě, že by nebylo špatné něco nakoupit. Jenže, když chodíte spát ve 3h ráno a z postele lezete kolem 10 hodiny, vzniká problém. Navíc při porci tří zápasů denně a pracovní době v hale od 11-24h na to nebyl čas. A nešlo pouze o běžné potraviny, lihoviny, ale hlavně suvenýry.

Velmi kvalitně to prokaučoval Pavel Kuba, který se týden chodil dívat do oficiálního fanshopu mistrovství světa na mikinu, jíž si ji několikrát zkoušel, fotil a všechno možné. Až ho jednoho dne napadlo, že si ji půjde konečně koupit. Kdepak, prostě a jednoduše nebyly na skladě. Na druhou stranu ušetřil 2000 Kč. Když si to tak promítnu zpětně, na skladě vlastně krom prvního týdne nebylo vůbec nic. Největší zájem byl o maskota Volata, ale ten byl k mání snad jen tři dny.

Tak co s tím, babo raď. Podařilo se mi sehnat alespoň puky, ale nějaký to tričko, mikinu a jiný oblečení, to by se přeci jen hodilo. Ha, jsme přece v Minsku! Najdeme tedy obchod tohoto hokejového klubu KHL. Ačkoliv skoro celý den pršelo, dočkali jsme zasloužené odměny. Nejprve zahlídnu menší obchůdek těsně před Lukašenkovým palácem, kde by Roj nakupoval jak vzteklej. Naštěstí jsem zabrzdil jeho optimismus a řekl mu, že bych rád viděl větší obchoďák.

Jak se později ukázalo, správná volba. Lepší ceny, lepší sortiment. I když se mu to příliš nepozdávalo, našli jsme po dlouhé procházce městem velký hypermarket, kde by měl být fanshop Dinama. Po delší době hledání jsme byli nasměrování do čtvrtého patra a pak začali žně. Tu beranice, tu šála, tu tričko, tu Volat v barvách klubu, tu mikina. Ceny fantastický, oba jsme si fakt kvalitně zašopovali. Vytáhnu svou kreditní kartu, nechám tam 780 tisíc běloruských rublů (cca 1600 Kč) a spokojeně kráčím zpátky na byt. V nedalekém obchodě si za zbytek peněz koupím tričko v národních barvách Běloruska a můžu si spokojeně odletět domů.

Sportu zdar a Bělorusku zvlášť.

Tagged as:

Roman Zajíček


Email autora: Roman.Zajicek@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Roman Zajíček

Napište váš názor