Pro lidi s vášní pro hokej

Promile Ruska

Autor: Jakub Slunečko • 04.01.2015 • Kategorie: Cesty na východ

„Jak velká je ruská duše?,“ ptám se Julije v klubu Mandarin, který leží u břehů Černého moře v ruském Soči.  Přišli jsme sem na české „jedno“ už v pokročilé fázi večera poté, co jsme před tím stříhali videa s ohlasy našich hráčů. „Já to asi nedokážu říct v angličtině,“ omlouvá se v rozpacích Julije, která mi před chvílí ukázala občanku s ročníkem narození 1984. Hádaje jí tak 19 let býval bych se při znalosti pravého věku asi ani nepustil do hovoru s ní. Ale teď se v duchu fackuju, že nevím po rusky. Co je mi platné, že mi Fin nebo Švéd anglicky řekne, jak se mu dneska hrálo? Já chci vědět, jak je velká ruská duše.

Julie ale byla celkově příjemnou výjimkou, co se týče angličtiny. Tu moc Rusů, se kterými jsme přišel do styku, neovládalo. Dokonce i na celkem turisticky frekventovaných místech bylo občas lepší plácat češtinu ředěnou několika ruskými výrazy než zkoušet angličtinu. Ale nechápejte to špatně, v takových situacích zjistíte, že jazyk je jenom jednou z nedokonalých forem dorozumívání. Sounáležitostí Rusů jsme se nikdy neztratili a po krátké vložce plné mimiky, posunků a několika slov jsme se vždy dostali do cíle nebo nakoupili ty správné jízdenky.

Při pokročilém bádání o mých dnech na břehu Černého moře bych řekl, že ruské nitro je, více než široké, spíše megalomanské. Jako Sibiř, jako olympijský park v Soči. Jejich duše je už od narození spjatá s ruskou přírodou a její rozlehlostí, s tou obrovskou velikostí celé země. A i přestože se mačkají v malinkatých autobusech místní MHD, cítíte z nich, že uvnitř jsou někde daleko, sami, uprostřed širé pláně. Není to ale osamělost, Rusové jsou srdečným a citlivým národem. Odloučení od Evropy a zbytku světa je pak zapříčiněno složitými dějinami, které musel málokterý národ snést. V ruské paměti je nepředstavitelná bolest historického utrpení, od kterého se Evropa raději vždy distancovala.

Proč tady plácám o rozlehlosti ruské duše a nepíšu, jak je obohacující povídat si s velkými osobnostmi světového hokeje? Jaké všechny super zážitky si budeme navždycky pamatovat a kolik jsme se nasmáli? Jak vibruje váš mozek, když celá hala skanduje: „Rosija, Rosija“? To je na další samostatný blogový zápis a jistě se toho dotknou i kluci z našeho „týmu.“ Všechny tyhle věci jsou vlastně jenom krásným naplněním toho, co chci vidět jako hlavní cíl naší hokejové pouti do Soči já.

Cestování je tím největším darem svobody, který máme. A možnost spojit práci s poznáváním nových zemí, lidí, idejí a názorů je patrně splněným snem každé svobodné duše. A dává nám rozhled, abychom kromě laciných keců u piva skutečně poznali, jaký je svět kolem nás. Proto nepropásněte šanci, když je na dosah.

Ale jak napsal v jedné své knize Petr Šabach: „Já vám jenom těžko přiznám, že ve skutečnosti vím hovno,“ tak i já vím prd, jaký je svět, jaké je Rusko a jeho duše. Přesto, ta promile celé země, kterou jsme měli možnost poznat, zaúčinkovala ve mně jako silně návyková droga. Chci vidět dál. Kéž mi bůh dá toliko zdraví, abych poznal, kde až obzor ruské země končí. Protože už z opuštěných zákoutí pod sočskými seznáte, že zbytek Ruska asi nebude vypadat jenom jako nablýskané olympijské letovisko.

Největším neštěstím lidského rodu však je, že nikdy nemůžeme dosáhnout plného poznání. A největší štěstí? To samé, nic jiného nás totiž dopředu nežene.

Jakub Slunečko


Email autora: hts.jakub@gmail.com | Zobraz všechny články autora Jakub Slunečko

Napište váš názor