Pro lidi s vášní pro hokej

Mrazivé vzpomínky, co uvnitř hřejou

Autor: Jakub Slunečko • 18.01.2016 • Kategorie: MSJ 2016 Helsinky

Poslední den v Helsinkách vstávám slovníkem naší esporťácké party „na osmičku“. Někdo si naopak rád pospí do božského probuzení bez budíku, já ale volno využiju na malé rande s hlavním městem Finska, protože v pracovním zápřahu během turnaje to není úplně možné. Dneska už si střihnu jenom večerní rozhovor s budoucí jedničkou draftu NHL Austonem Matthewsem a kouknu na finále, o jehož famóznosti teď ráno nemám ještě ani potuchy.

Co čert nechtěl, zdálo se mi v noci zrovna o ázerbájdžánském Baku, kde jsme byli v červnu s Vojtou Jurákem na Evropských hrách. Tam jsem si taky poslední den přivstal a šel utratit desetitisíce kroků do ulic za poznáním. Jenže můj červnový zážitek tady s Helsinkami dělí nejenom půl roku času, ale taky 60 stupňů na teploměru; +40 od Kaspického moře jsem vyměnil za -20 na severu Evropy. Kdyby se naše skupinka vrátila o 12 dní v čase, na místě by asi pošla, protože jsme se klepali už při příletu do Helsinek, kdy bylo ještě příznivých pět stupňů pod nulou.

Ale teď už je ze mě Fin, který nezná zimu. Mám za sebou otužilecké terapie v sauně a navíc si nabírám dvě vrstvy svetrů, obličej halím do šály a čepice tak, že mi jsou vidět jenom oči, a uzavírám veškeré otvory  vedoucí k mému tělu. Vyrážím do ranních Helsinek. Slunce je tady na severu ráno i v poledne pořád jenom těsně nad obzorem, takže vrhá do ulic oranžové světlo tvořící dlouhé stíny. Pro nás, jejichž umělecké já onanuje při každém slunečním západu, je tohle dar z nebes.

Jdu rychlým krokem, abych se zahřál. Když holou rukou házím do schránky pohledy domů, klouby v prstech mi pomalu tuhnou mrazem. Kráčím ulicí dál a míjím bar Iguana, který mi zůstane v paměti nejenom tím, že jsem si tam dal boží těstoviny s kuřecím masem a ananasem… Jednoho večera jsme tam totiž taky navátým finským štamgastům namluvili, že jsme čeští hokejisti.

Neuvěřitelně na nás zírali a po čtvrt hodině jejich odhodlávání a dohadování, jak nás znovu nejlépe oslovit, vyhrkli: „Můžeme se s vámi vyfotit? Za pár let z vás můžou být druzí Jágrové a ta fotka by mohla mít velkou cenu.“ Se smíchem (bylo skutečně nutné ho v té chvíli ukočírovat jenom na „úsměv“) jsme svolili a s pány jsme se s radostí vyfotili. Tímto bych se chtěl omluvit, že jsme jim lhali, ale byla to prostě neskutečná zábava. A nakonec asi lepší i pro ně, že jsme je v té sladké nevědomosti nechali.

Tak do Iguany zase až zase někdy příště. Teď mířím k hlavní dominantě města - bílé protestantské katedrále. Stává se ze mě silný věřící, když zjistím, že je otevřeno a můžu chvíli posedět v krásném teple na dopolední mši. Za hodinku pak mířím pro změnu na pravoslavnou bohoslužbu do katedrály nacpané ruskou klientelou, je to divadlo a skvělá podívaná. Vycházím zase do štiplavé zimy. Ale už mi nevadí - je to krásný čistý mrazivý vzduch, co už znám jenom z dětských let. Takové zimy u nás v Česku asi už nezažijeme.

Navíc je naštěstí bezvětří, což je požehnání oproti sněhové vánici, která nás zastihla hned první den při cestě z Hartwall Arény. Hrbili jsme se v bundách jako český národ za protektorátu a kolem v klidu jezdili policisté na koních. Útočiště jsme pak v pozdních hodinách našli v baru, který se původně tvářil o dost heterosexuálněji, než jaký nakonec byl.

Ano, za mrazivých nocí jsme rádi otestovali všechny možné kluby, což je námět na další samostatný blog. Zahřáli jsme se i na jídle v restauracích různorodé kvality, což se snažil řešit hlavně náš náčelník Ondra Kubát. Měl to s naší vybíravostí těžké, ale nutno uznat, že párkrát se mu jídlo opravdu vybrat podařilo (na mojí stupnici někdy až 9/10, což je absolutní špička). Procházím právě kolem sushi baru, který je objektem mého vysokého hodnocení a kam se určitě jednou vrátím na svojí poslední večeři. Teda pokud to pořád všechno bude stát jenom 12 euro.

Stmívá se, pomalu běžím na stadion. Mířím ke stanici tramvaje a míjím při tom hlavní nádraží, vedle kterého krouží lidé na veřejném kluzišti. Ptáte se, proč ve Finsku vyrostlo tolik skvělých hráčů? Tohle je jedna z odpovědí - hrát hokej se tady dá prostě jenom venku na rybníku nebo na jezeře a díky mrazu i v centru Helsinek. Poslouchám zvuky do ledu se zařezávajících bruslí a přivádí mě to ke vzpomínce na jeden z tréninků finské juniorky, který jsme sledoval.

Dva domácí supertalenti Patrik Laine a Jesse Puljujärvi se pohybovali po ledě tak spontánně, jako by se tam narodili. Jejich brusle vydávaly pravidelné zářezy ve frekvenci šicího stroje. Oba dva sedmnáctiletí útočníci pak na turnaji výrazně čněli  nad většinou starších soupeřů, oproti kterým museli hrát ještě s košíkem na helmě. Měl jsem štěstí se  s oběma potkat na hotelu a udělat rozhovor pro NHL.cz.

Řekli, že se vykašlali na vzdělání a nechodí do školy - Jesse nedá ani dohromady slovo anglicky… Obětovali hokeji celý život a rezignovali na všechno ostatní. Nejde o to, co si o tom myslíme my, ale o to, že oni o svojí volbě absolutně nepochybují. Řečí naší esporťácké skupiny tihle dva zamřížovaní Finové pochopili, že „mladí jsou jenom jednou“ a že si ten život musí prostě „povodit“, aby byli „jinde“, jinak by se z toho totiž „voprcali“.

Takže si to pojďme, pánové, taky povodit. Sanny, Ondro, Marku, Michale, díky za spolupráci!

Jakub Slunečko


Email autora: hts.jakub@gmail.com | Zobraz všechny články autora Jakub Slunečko

Napište váš názor