Pro lidi s vášní pro hokej

Neztratit se v Lotyšsku? To by nebylo ono! Cestou necestou na KHL, sushi a kulturu

Autor: Zuzana Spurná • 14.03.2016 • Kategorie: Cesty na východ

Akce eSports se zřejmě dělí do dvou kategorií. Do první spadají ty, o kterých se dozvíte dlouho dopředu, klidně tři čtvrtě roku, nemůžete se dočkat a čas vám vůbec neutíká. Rozběhne se až pár týdnů před tím, než vyrazíte na místo. Do té druhé se pak dají počítat ty, které hodně překvapí. A většinou se o nich dozvíte jen pár dní, nebo dokonce hodin, před odjezdem. Takové akce pak mají hodně výhod, nemáte čas přemýšlet nad tím, co všechno musí udělat ostatní, co se může pokazit a taky, a to je možná nejdůležitější, čas do dne „D“ ubíhají opravdu rychle.

Téměř po roce jsem si zase vyzkoušela, jaké to je, poměrně rychle se připravit na cestu. V minulém roce šlo „jen“ o Plzeň, ale na odjezd jsme měla pár hodin, tentokrát přišla od Davida nabídka na cestu do Lotyšska. No proč ne! Jenže v době, kdy David napsal, jsem ještě musela dokončit povinnosti v klubu, a tak jsem možná nepůsobila tak nadšeně. Upřímně? Objevila se i nejistota, co nás vlastně čeká, přece jen, jen tak vyrazit na KHL, z ničeho nic, je trochu zvláštní. A kromě Davida z naší skupinky nikoho neznám.

Jenže obavy se s blížícím dnem odjezdu vytratily a já se začala hodně těšit. Vždycky jsem trochu plavala proti proudu, a tak jsem byla nadšená, že opět uvidím zemi, kam běžně čeští turisté nejezdí a navíc… KHL naživo? Jediná věc, ze které nebyl nadšený snad nikdo, byla představa zhruba dvacetihodinové cesty autem. Sraz byl domluvený v pondělí k večeru, v Praze v hospodě Na Staré Kovárně. S Vláďou Zapletalem jsme se ale raději sešli už na nádraží.

Zatímco Martina se omlouvala za dvouminutové zpoždění, na zbytek výpravy jsme čekali o něco déle, dobře jsme se ale bavili a trochu se poznali. Roje jsme ale museli vyzvednout u něj doma, takže se náš odjezd zase trochu oddálil. Obavy z cestování autem přes několik evropských států se rozplynuly po tom, co jsme náš pojízdný domov viděli. Poměrně moderní auto pro devět lidí s dostatkem prostoru nás dostalo. Jenže problém nastal už na první benzínce v Praze, kde kluci marně hledali otvor k nádrži.

Naši dva řidiči, Martin s Rojem, se pravidelně střídali a my u nich, tak trochu na stráži, aby neusnuli. Jenže cesta v noci dávala zabrat i nám, neřidičům. Po dvaadvacetihodinové cestě přes Německo, Polsko a Litvu, kde jsme si nebyli schopní jednoduše objednat jídlo, a tak jsme to zkoušeli česko- anglicko- německo-rusky, jsme dorazili do Rigy. Po ubytování v moc hezkém hotelu jsme vyrazili taxíkem do LIDA. Obrovská restaurace v dřevěném stylu a forma „all you can eat“, jídla konečně za stolem a příjemná hudba, tentokrát ne smyčka „Yesterday“, bylo to, co jsme potřebovali. A cestou zpátky, pěšky, jsme se zase tak trochu ztratili. Na hotel jsme tak dorazili po půlnoci. To jsme ještě nevěděli, že ztrácet se budeme pravidelně :D

Další den nás čekalo setkání s Jakubem Sedláčkem, brankářem chytajícím za populární rižské Dinamo. Na rozhovor jsme se těšily asi hlavně my dvě s Martinou, z kamery už jsme tak nadšené nebyly. Jenže Jakub je velký sympaťák. Během rozhovoru nám stačil říct, že je překvapený z naší návštěvy, pozvat nás na pivo a doporučit návštěvu Jurmaly a tamního moře. U moře jsem nikdy předtím nebyla a nečekala bych, že první návštěva bude v únoru, v Lotyšsku a že v mrazu budeme zkoušet teplotu vody. Ale domluva je domluva ne? Zkusili jsme to všichni a Jurmala se nám, myslím, vryla do paměti.

Jednu noc a den jsme strávili v Jelgawě, rozhodli jsme se totiž navštívit i lotyšskou ligu. No ale najděte zimní stadion někde, kde hlavní pozornost strhává Dinamo a lotyšská liga už tak netáhne. Po dalším bloudění jsme našli a mě, jako správnou fanynku Olomouce, zarazilo hned ve vchodu k ploše jedno – v bráně stál brankář Kondráds – kdyby se mi nevybavil náš Braňo Konrád, asi by bylo něco špatně. Lotyšský hokej určitě nezklamal, zato fanoušků bych na zápase čekala víc.

Z recepčního jsme pak na hotelu v noci vytáhli alespoň houbovou polévku a vysypali zásoby, které jsme si vezli z Česka. Celá parta se pak sešla na jednom pokoji. Protože jsme ale shodou náhod obě s Martinou ve čtvrtek slavily narozeniny, kluci od půlnoci tvrdili, že „teď už pít musíte, máte narozeniny“. Ráno nám navíc kluci, jako správní gentlemani, donesli snídani až na pokoj. Trochu zvláštní, když jsme jim s Martinou v jednom kuse prováděly různé kanadské vtipy a podobně.

Čtvrtek a KHL. Konečně! Náš výlet do Rigy vrcholil a všichni jsme se těšili na to, až uvidíme ruskou nejvyšší soutěž na vlastní oči. Nebo, skoro všichni… naši programátoři, Martin s Vláďou totiž zrovna hokejoví nadšenci nebyli, přesto si nakonec zápasy asi docela užili. Možná hlavně Martin. My s Martinou jsme chtěly tak trochu srovnávat se zápasy Lva, to se ale nakonec nedalo. A zápas proti slavnému SKA Petrohrad? To byla jen třešnička na dortu. Navíc když Dinamo svůj poslední zápas sezóny zvládlo. Při stěhování zpátky do hotelu v Rize nás navíc čekalo překvapení. Kromě skvělého zápasu Dinama jsme od kluků dostaly k narozeninám dort. A tak se nakoupilo, zpívalo a povídalo do tří do rána – jako obvykle.

V pátek jsme se rozhodli užít si volna. Ve snad nejhorším počasí za celý týden jsme vyrazili za kulturou. Výběr muzeí nakonec kluci nechali na nás s Marťou a my dlouho neváhaly. Co bychom to byli za sporťáky, nejít do muzea sportu… a za holky, nechtít vidět muzeum čokolády! :D Mezitím jsme splnili esporťáckou povinnost a vyrazili na sushi – pro nás s Martinem premiéra. A povedla se! Nadšení ale nakonec byli asi všichni, v muzeu sportu jsme se podívali na náš první film v lotyštině, v muzeu čokolády si vyrobili vlastní čokolády a vykoupili obchod u muzea. S Martinou jsme na to šly diplomaticky, za text na obalu čokolády „I love…“ jsme obě doplnily „ice hockey“ a kluci se žádného prozrazení tajemství nedočkali. Celý den jsme zakončili v české hospůdce U Švejka, kde nás překvapeně pozorovala další skupinka Čechů.

V sobotu se přiblížila doba odjezdu. Neradi jsme se s hotelem loučili, přesto jsme museli. Ještě jsme rychle vyrazili na oběd do LIDA a pak směr zimní stadion HS Riga, dalšího týmu hrající lotyšskou soutěž. HS Riga sází na hodně mladé hráče, překvapením byl třeba sedmnáctiletý centr první lajny. Nemocný Roj na zápase nevydržel a usnul v autě, místo řidiče pak nechtěl opustit. Po nějaké době se mohlo vyrazit domů. Celý týden jsme čekali, že se něco může stát a stalo se. Nejprve se nám podařilo ztratit v polské pustině, píchli jsme ale až na dálnici. A tak kluci ve čtyři ráno v dešti a pořádné zimě měnili kolo. Povedlo se a v neděli v jednu odpoledne jsme už vystupovali v Hradci Králové.

Protože jsme si s Martinou cestou domů stihly vyřídit akreditace na zápas Pardubic a Olomouce, vyrazily jsme ještě polopracovně do Pardubic, kde jsme zakončily náš skvělý výlet. Davidovi patří za nápad s cestou velké poděkování, znovu jsem totiž mohla poznat skvělé lidi, vyrazit za hokejovými zážitky a poznat další zemi. Celému zbytku naší party velké díky za skvěle strávený týden ☺

Zuzana Spurná


Email autora: spurna.zuzana@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Zuzana Spurná

Napište váš názor