Máme za sebou v eSports.cz první rok bez Michala Berga. Byl to rok velkých změn, vyvolaných nečekanou situací, kdy firmu opustil jeden z tahounů a zakladatelů. Museli jsme si ve firmě rozdělit jeho práci, spousta lidí dostala ve firmě daleko více prostoru než dříve, ale kromě toho, že od nás odešli nám dva programátoři, zůstalo naše esporťácké jádro téměř padesáti lidí beze změn. Toho, že je ve firmě minimální fluktuace už patnáctý rok, si ostatně na firmě vážím nejvíc. Poprvé jsme se jako firma letos výrazně prosadili na západním trhu a ekonomicky máme za sebou jasně nejúspěšnější rok.
Na druhou stranu to zní trochu sladkokysele, protože drtivou většinu našeho zisku ani neinvestujeme a ani si ho nevyplatíme pro vlastní potřebu, ale použijeme ho na vyplacení našeho společníka. Hrozně bych si přál, aby se vlastnická struktura firmy konečně stabilizovala a abychom se se Zbyňkem co nejdříve zbavili dluhů, protože to by nám přineslo daleko větší svobodu rozhodování – větší možnost peníze investovat a samozřejmě také menší nutnost šetřit každou korunu.
Jsem asi trochu staromódní, ale i když jsem podnikatel a podnikání s sebou automaticky přináší riziko, nesnáším dluhy. Nikdy jsem si nevzal hypotéku a jedinou větší půjčku, kterou jsem si v životě vzal, bylo od mého táty ve výši 200 000 Kč na založení firmy v roce 2001.
Může přijít krize a přece jen už nemám žaludek na to, abych lidem, kteří už mají rodiny s dětmi, říkal: “Hele, promiň, musíme tě propustit.” To, že krize asi dříve nebo později přijde a že my nefungujeme úplně v segmentu, který je vůči krizím odolný, si samozřejmě uvědomuju. Snažíme se krizi předcházet diverzifikací našeho portfolia projektů, ale každá nová oblast přináší nejen výzvy a úspěchy, ale spoustu stresu a dílčích zklamání. Jsou i projekty, na kterých jsme se hodně naučili, ale prodělali jsme na nich kalhoty.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že člověk nic neví jistě. Svět je tak moc propojený a ovlivňuje ho tolik věcí, že mě to naplňuje pokorou. Je tu spousta těch, kteří vykřikují do médií odsudky současných i minulých politiků, nebo hlásají své názory způsobem, jako by to byly ztělesněné pravdy. Další dokonce vyzývají k eskalaci mezinárodního napětí (téměř až k válce) a jiní dokonce touží omezovat svobodu projevu. Řada lidí už má totiž takové sebevědomí, že své názory považují za jediné možné. Tyhle projevy nepokory mě děsí.
Upřímně, i já se často zamýšlím, kam tahle společnost spěje. V dnešních časech ale dochází k obrovskému pokroku už během jednoho lidského života. Ještě moje prababička měla pět dětí. Z toho jí dvojčátka-chlapečci zemřeli pár týdnů po porodu, dcerka Vlasta zemřela ve třech letech na zápal plic a dospělosti se dožily jen moje babička Milada a její sestra Barborka. Rodiny měly běžně třeba osm dětí a dospělosti se jich dožila polovina. Moje teta Jana, dcera babičky Milady, byla v roce 1946 jedním z prvních batolat, kterým penicilin zachránil život, a dnes je jí sedmdesát a vychovala dvě skvělé děti. Ještě pro mé rodiče byly symbolem hojnosti plné talíře k obědu…
Moje maminka v dětství neměla televizi, a to byla její rodina druhá v Maňovicích, která si televizor pořídila. Když jsem chodil na první stupeň základní školy, neměla naše rodina auto ani telefon a měli jsme jen černobílou televizi. U dědečka na Teslínech jsme chodili kakat do kadibudky.
Když se v 17. století v Čechách objevily brambory jako plodina, která mohla významně pomoci lepší výživě obyvatelstva, spousta sedláků je odmítala pěstovat, protože chtěli jít ve stopách svých otců a pěstovat pouze zavedené plodiny. Širokému rozšíření brambor pomohlo teprve pár poprav… Tak moc se doba změnila.
Globalizace postupuje neuvěřitelným tempem, silnější požírají a kolonizují ty menší, z pražské cesty taxíkem odvádíme desátek Uberu, z ubytování v hotelu majitelům Booking.com, z ubytování v soukromí AirBnB, z reklamy na webu pak Googlu. Vznikají korporace, které samou roztažností nevědí, co dělat s penězi. Na druhou stranu dnes díky globalizaci dokážeme vyléčit nemoci, které ještě v generaci našich prababiček byly smrtelné a působily v rodinách celoživotní traumata.
I když nám v eSports.cz patnáctý rok v řadě roste obrat, pořád jsme malá firma s obratem okolo padesáti miliónů a v Jurském parku patříme k nejmenším dinosaurům. Nečekejte ode mne vzletná ani velká prohlášení o budoucnosti. Jen tvrdou práci.
