Když už jsem v Montrealu, chci toho vidět co nejvíc. Abych, až se vrátím, ničeho nelitoval. Ve volných chvílích jsem tak vyrazil do olympijského parku, muzea moderního umění, zoologické zahrady nebo montrealského Notre-Dame.
Zbývala mi ještě jedna turistická atrakce – vyhlídka z Mont-Royal.
Pokus I – Zjistil jsem, že metro má zastávku s názvem Mont-Royal. Tak to je super, aspoň se neztratím, ta vyhlídka bude určitě hned u ní. Nebyla… Po padesáti minutách cesty jsem došel pod kopec, a protože už bylo osm večer, raději jsem se otočil. Věděl jsem, že i cestou zpátky určitě zabloudím a nechtěl jsem na hotel dorazit až v jedenáct.
Pokus II – Podruhé už jdu raději pěšky a podle mapy na Google si zjišťuju trasu. Je jednoduchá – od Centre Bell stačí jít první ulicí doleva a pak pořád rovně. Jdu tedy rovně, pořád rovně, ale něco nehraje – vždyť hora, která je vidět i z dálky, je přece napravo, tak proč mám jít rovně? Řekl jsem si, že dám na selský rozum a zahnu. Mířil jsem k hoře, blížil jsem se k ní, ale pak jsem ji najednou přestal vidět. Došlo mi, že už jsem asi na ní, a proto ji nevidím. Po nějaké vyhlídce ale ani památky. Zato jsem se dostal do nějaké vesnice. Naštěstí odsud byly vidět mrakodrapy, takže jsem dokázal najít cestu zpět do centra a po dvou hodinách chůze jsem došel ke stadionu.
Pokus III – Znovu koukám na mapu. A zjišťuju, že jsem si ji předtím špatně nastudoval. Stadion byl na mapě pootočený, takže ulice, která je na ní vlevo od stadionu, má ve skutečnosti směr nahoru. Na třetí pokus už jsem trefil. Cesta ze stadionu na Mont Royal mi trvala jen dvacet minut. Jenže mezitím padla mlha. Když jsem konečně našel vyhlídku, viděl jsem tohle:
Slovy Frištenského z Dobytí severního pólu, neviděl jsem nic extrovního. To výlet na Kokořín byl daleko zajímavější…
Pokus IV – Až předposlední den jsem mohl zvolat – Mont-Royal je dobyt! Tentokrát vše proběhlo bez problémů. Strastiplná cesta stála to za to. Nelituju, že bych v Montrealu něco neviděl nebo si něco neužil.
V každé partě musí být někdo ten blbý
Snaha o dobytí dvousetmetrové velehory, která se tyčí nad Montrealem, vystihuje mou povahu.
Ostatně kluci ze mě měli po celý turnaj srandu. Ať už kvůli Mont-Royal, pádům přes kufry a kdoví co ještě, místo trička Plekance jsem si koupil Radulova, smáli se mi za moravský přízvuk (kluci vijou), v obchodech mě zajímaly hlavně sladkosti (utratil jsem za ně desítky dolarů), palačinky a místní hamburgery…
Když jsem se vydal na stadion z hotelu poprvé sám, ztratil jsem se. Cesta přitom byla jednoduchá – stačilo jít rovně (ulice tam jsou dlouhé několik kilometrů) a ve správný čas zatočit doleva. Jenže já šel pořád rovně, pořád rovně… A najednou jsem místo mrakodrapů viděl paneláky. To nebylo dobré znamení. Nechtěl jsem riskovat, že na zápas přijdu pozdě, a tak jsem si zavolal taxíka. Klukům jsem tuhle příhodu raději ani neříkal, už tak jsem byl pro ně exot.
Začalo to už v letadle. Letěl jsem poprvé, takže jsem byl ze všeho vyjukaný. Když jsme na palubě dostali sáček s oříšky, bojoval jsem s ním. Nedařilo se mi jej otevřít, a tak jsem použil sílu. Jenže se vysypaly na zem a stevardi je pak rozšlapali na padrť. Naštěstí přes uličku sedělo asi tříleté dítě, takže viník bordelu byl pro ostatní jasný.
Krom toho mi při přistání zalehly uši a první čtyři dny jsem skoro neslyšel…
Při zpáteční cestě jsme si to vyžrali všichni – já, Lukáš Peroutka, Dominik Jakubec a Honza Vavřina (pozn. autora: ať žije Motor!). Zatímco v Montrealu sněhu moc nebylo, do Turecka jsme přiletěli snad za největší sněhové bouře, kterou tam kdy měli. Takže jsme museli v Istanbulu přenocovat (teda až po deseti hodinách čekání ve frontě na přebookování letenek).
Super zážitek
V Kanadě o nás bylo skvěle postaráno. Organizaci hokejových turnajů tam opravdu umí. V místnosti pro novináře jsme měli zadarmo muffiny, vychlazené coca-coly, hot dogy a několikrát přivezli pravé americké pizzy, roastbeefy nebo kuřecí sendviče.
Nikdy jsem kanadský hokej v lásce neměl, mimo jiné kvůli útoku na Vladimíra Vůjtka mladšího nebo osekávání Jiřího Fischera (toho jsme mimochodem v novinářské místnosti potkali), ale když jsem ve finále viděl, s jakým nadšením lidi fandí a co pro ně hokej znamená, už mě nebude štvát, až vyhraje Kanada nějaký titul.
Na to, jak fandili ve finále, nikdy nezapomenu.
Jsem vděčný, že jsem mohl juniorské mistrovství světa zažít. Chtěl bych za to eSports.cz moc poděkovat.
