Pro lidi s vášní pro hokej

Z Kolína do Paříže a zpět aneb Srovnání jiných světů

Autor: Ondřej Zoubek • 26.05.2017 • Kategorie: MS 2017 Francie, Německo

Letos v květnu se mi naskytla výjimečná příležitost zažít hokejové mistrovství světa na vlastní kůži. Po počáteční nejistotě jsem měl navíc možnost nahlédnout za oponu šampionátu v obou jeho dějištích, jak v Kolíně, tak v Paříži. Jak to probíhalo, co jsem zažil a na co budu nejvíce vzpomínat? O tom vám teď budu vyprávět.

Překvapení v Palkovicích

Dobrodružství začalo již na konci července 2016, kdy se v Palkovicích konal každoroční sraz eSports. Sluníčko, fotbálek, pivečko – prostě pohoda, jak má být. Před večerní volnou zábavou proběhla tradičně mimo jiné nominace redaktorů na sportovní akce příštího roku, jichž se eSports účastní. Ve skrytu duše jsem pokukoval po nějaké té akci a doufal jsem, že bych se mohl podívat třeba na mistrovství osmnáctek na Slovensko.

David povídal a povídal, ale moje jméno stále nezaznělo. Když vtom to přišlo. Na první dobrou jsem byl nominován rovnou na áčkové mistrovství do Německa a Francie. Ano, účastnil jsem se už domácího šampionátu v roce 2015 v Ostravě, a to v roli statistika. Už tehdy to pro mě byla velká odměna a pocta, ale vycestovat na více než dva týdny za hokejem do Kolína nebo Paříže? To jsem si nedokázal představit.

Pořád jsem se snažil přistupovat k celé věci střízlivě. Věděl jsem, že nemám nic jisté a během osmi měsíců se toho může spoustu změnit. Ale nestalo se. Po celou sezonu jsem pravidelně psal onlajny z třineckého hokeje a fotbalu, mistrovství jsem však začínal mít postupně více a více v hlavě. Před odjezdem se mi podařilo vyřešit potřebné náležitosti ve škole a dobrodružství mohlo naplno začít.

To nejlepší na začátek?

Kvůli původním nejasnostem s akreditacemi bylo rozdělení eSporťáků mezi Kolín a Paříž dlouho zahaleno rouchem tajemna. Toužil jsem poznat Paříž a vidět zápasy české reprezentace, ale samozřejmě jsem proti Kolínu nic nenamítal. Já jsem ten poslední, kdo by si měl cokoliv vymýšlet a diktovat. Poznal jsem, že pro eSports nedělám zdaleka tolik práce jako ostatní nominovaní, a proto jsem se ke všemu snažil přistupovat s pokorou.

V Praze jsme spolu s Tomášem Lengyelem přespali u Michala Slavíka a v zahajovací den turnaje jsme v pět ráno vyrazili ještě s Dandou Kincem a Adamem Bagárem na cestu. Asi po osmi hodinách jízdy jsme včas dorazili na místo a bez problémů si vyřídili akreditace.

Nastalo milé zjištění, že kartička s fotkou a čísly nás dostane nejen na stadion v Kolíně, ale také v Paříži. Usedli jsme na novinářskou tribunu a já jsem s otevřenou pusou obdivoval krásu kolínské LANXESS areny. Úvodní utkání šampionátu obstarali Rusové se Švédy a po první třetině dorazil také Kryštof Rossmann, který do Německa cestoval sám vlakem. V autě zkrátka nezbylo místo a Kryštof se dobrovolně obětoval, za což mu patří dík.

Skvělý zápas s mnoha hvězdami v akci pro sebe v prodloužení urvala sborná. To nejlepší mělo teprve přijít. Večer totiž byla aréna narvaná k prasknutí a po krátkém úvodním ceremoniálu vyjeli na led Němci s Američany. Domácí reprezentace zvítězila 2:1, americké pušky zastavila tuhá defenziva a výborný výkon brankáře Greisse. Němečtí fanoušci na mě udělali velký dojem a oba dva zápasy prvního dne řadím k vrcholům celého šampionátu.

Přesun z ráje klobás a preclíků

Po první noci v hezkém kolínském bytě, který jsme měli po čas turnaje pronajatý, nás čekaly dvě těžké víkendové šichty se třemi zápasy za den. Vedle onlajnů jsem si vyzkoušel také rozhovory na kameru a měl jsem tu čest bavit se s hráči jako Nikita Kučerov, Clayton Keller a později v Paříži Gabriel Landeskog, Mathis Olimb nebo Mikko Rantanen.

Je třeba smeknout před hráči, kteří si udělají čas i po prohraném zápase a neodbudou dva kluky s malou kamerou a mikrofonem. Většina hráčů na mě v tomto směru působila velmi sympatickým dojmem, jen někteří Rusové se místy zdáli arogantní. Inu, nic nového pod sluncem. V hale běželo všechno, jak má. K hokeji jsme přikusovali výborné klobásy nebo preclíky a práce nám šla od ruky.

Vrátím se ještě k jedné věci, která mě na mistrovství docela zaskočila. Bezpečnostní kontroly. V Německu absolutně žádné, ve Francii obyčejné, ale rozhodně ne přísné nebo zvýšené. Naštěstí se po čas turnaje v tomto smyslu nic nesemlelo, jenže co kdyby.

Zpět k mému příběhu. Hned na druhý den mi Michal Slavík oznámil, že se v úterý přesouvám do Paříže. Jen tak, mimoděk. V první chvíli jsem měl ohromnou radost, vždyť o tohle jsem od začátku stál. Uvidím české hokejisty a jako bonus jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Na druhou stranu mi bylo trochu líto, že opouštím nové kamarády a hokejově takřka dokonalé kolínské prostředí.

Chladná náruč Bercy

Po čtyřech dnech v Kolíně jsem se posouval o necelých 500 kilometrů na západ. Přesun to byl vskutku stylový. Usedl jsem do rychlovlaku Thalys, jednoho z typů TGV, který to vytáhne až na 300 km/h, a za tři hodinky vysedal v hlavním městě Francie. Po seznámení s francouzským metrem mě v tiskovém centru přivítala také pařížská výprava. A v neposlední řadě jsem poznal náruč slavné haly Bercy, chcete-li AccorHotels Areny.

Nebudu zastírat, že na mě zprvu působila poněkud chladně, ač jsem byl z cesty s plnou taškou z Kolína rozhicovaný ažaž. Stihl jsem třetí třetinu zápasu Norska se Slovinskem, nepočítaje organizátory a kolegy novináře bylo v hale možná tisíc diváků. Samozřejmě nečekám na takový mač plný dům, zároveň jsme přece na mistrovství světa. Utěšoval jsem se, že to večer při zápase domácích se Švýcary bude lepší.

Lepší to skutečně bylo, Kolínu však v ten den, zdůrazňuji v ten den, nesahala atmosféra ani po kotníky. Francouzské fanoušky jsem ale podcenil, což mi v dalších zápasech dokázali. Hokejové panovníky z Kanady trápili Les Bleus do posledního hvizdu, zatímco rozjaření příznivci na ochozech pěli zplna hrdla Marseillaisu. Tohle zopakovali ještě několikrát, a přestože domácí bojovníci ze skupiny nepostoupili, k rozvoji hokeje, ve Francii rozvojového sportu, nepochybně přispěli.

Marné čekání na zázrak

V zápase proti Norsku jsem podruhé v životě viděl na vlastní oči českou reprezentaci na mistrovství světa. Češi se trápili a v nevýrazných výkonech pokračovali i nadále. Na Slovince jim stačila třetina, s Francií při nich výrazně stála paní Štěstěna, aby je později opustila nadobro. V zápasech proti Švýcarům a Rusům ve čtvrtfinále žehrali naši kluci na útočnou impotenci a znovu odjeli s nepořízenou.

Češi působili na turnaji rozporuplným dojmem a před rozhodujícím kláním jim věřil málokdo. Já jo, navzdory skepsi větší části naší pařížské skvadry. Na Rusáky přece umíme, ve čtvrtfinále můžeme hodit dosavadní průběh turnaje za hlavu, ono to půjde. Kdeže. Rusové nehráli svůj nejlepší hokej, ale trpělivým výkonem a skvělými přesilovkami nám nedali šanci.

Českým hokejistům šampionát nesedl. Celou dobu se hledalo ideální složení formací, mnoho hráčů se nepotkalo s formou a zbytek to zachránit nedokázal. Reálně jsme na postup neměli, což jsem konečně uznal po zhlédnutí bojů o medaile. Ale k tomu později. Naše repre se s turnajem rozloučila, my jeli dál.

Rozličné gastronomické zážitky

Abych nepsal jen o hokeji, kterého jsem si užil dosyta, budu se teď věnovat zážitkům z prostředí mimo halu. A že jich je. Díky eSports jsem poprvé v životě ochutnal sushi, a opravdu na to nikdy nezapomenu. Oběd ve stylu „all you can eat“ se proměnil v akci „Dojíš to, i kdyby ses měl na hale pozvracet!“ Zkrátka jsme měli na začátku oběda velké oči, ale na konci nechtěli doplácet za vyplýtvané japonské pokrmy.

Zabojovali jsme, každý si hrábl až na dno a ze sušárny jsme odcházeli narvaní k prasknutí. Abychom si uvědomila, že kvalita je důležitá, vzal nás David také do michelinské restaurace. V Česku se tímto oceněním mohou chlubit jen tři podniky, ve Francii je jich celá řada. Premiérově jsem okusil chobotnici, pošmákl si na jehněčím a pil vybrané víno. David se plácl přes kapsu, ale byl to koneckonců jeho nápad a myslím, že nelitoval. Nám chutnalo, díky.

Jinak totiž byly naším denním chlebem především kebaby, burgry, sendviče nebo instantní pochoutky ze sáčku.  Vedle michelinské restaurace, sušárny a prodejen kebabu jsem v Paříži navštívil ještě Vítězný oblouk, Eiffelovu věž nebo Champs-Élysées. Někteří stihli ještě Notre-Dame či Sacré Coeur. Eiffelovka je opravdu výjimečná, každému přeji tuhle majestátnou památku poznat.

Noční Prahou a zpátky do Německa

V Paříži jsme nocovali v pronajatém domě ve čtvrti Montreuil, na rozmezí centra a okraje metropole. Dvanáct chlapů pod jednou střechou. Pobyt jsme si patřičně užívali a v důsledku posunutého denního režimu chodili spát nad ránem, míjeje po cestě do brlohu prázdné plechovky od piva. Pořádek jsme udržovali přiměřený, ale hlavně byla pořád skvělá nálada.

Mezi nezapomenutelné se zapsaly Rojovo pěvecké vystoupení a písnička Noční Prahou. Roj obětoval estetickému zážitku posluchačů maximum a div nepřišel o hlas. V Paříži i v Kolíně jsem poznal mnoho nových kamarádů a inspirativních lidí, čehož si velmi vážím. Přeju jim do budoucna jen to nejlepší a těším se na další eSraz, kde to vlastně všechno začalo.

Zpátky k příběhu. Po čtvrtfinálovém dni jsme se z Paříže hromadně přesouvali do Kolína. Cesta proběhla bez komplikací, ale ubytování jsme měli v Německu tentokrát trochu z ruky, a tak jsme si museli pospíšit, abychom stihli večeři, kterou pro média pořádali Dánové, organizátoři příštího šampionátu. Na večeři jsem se potkal s klukama, které jsem před deseti dny opustil, a u piva jsme probrali příběhy dnů minulých. S Tomášem z Košic třeba neuvěřitelné trápení Slováků, kteří se nezachránili s odřenýma, ale se zkrvavenýma ušima.

Hokej s velkým H (jako Henrik)

Hokejový maraton se chýlil ke konci, zbývaly poslední čtyři duely. Semifinále mezi Kanadou a Ruskem pro mě znamenalo nejlepší hokej, jaký jsem kdy viděl. Bez nadsázky. Rusové k mé radosti ztratili dvoubrankové vedení v samém závěru a do finále šla Kanada. Švédové s přehledem smetli Finy a s králem Henrikem Lundqvistem v brance vyhlíželi útok na zlato.

Před pompézním vyvrcholením šampionátu jsme si nenechali ujít možnost přihlížet uvedení hokejových legend do Síně slávy. Saku Koivu se při svém projevu rozplakal, Teemu Selänne vtipkoval, Joe Sakic neztratil nic ze své elegance a Uwe Krupp na závěr dojal Němce. Věděl jsem, že mistrovství končí, a tak jsem nasával dojmy plnými doušky.

Stihli jsme si prohlédnout 157 metrů vysoký Dóm (katedrála svatého Petra) a vzhůru na finále. Bronz si uhráli Rusové, ono přiznejme si, že čtvrtým Finům vyšlo na turnaji jen čtvrtfinále. Pak už byla scéna přichystaná na velké utkání o zlato. Cascada, autorka hymny šampionátu, sice diváky svým vystoupení před zápasem zrovna nevyburcovala, ale hokej se hrál výborný.

Nevadilo, že se hrálo skoro celé dvě třetiny bez branek. Napětí bylo obrovské, Kanaďané srovnali a šlo se do prodloužení. Ve finále MS poprvé po devíti letech. Na tribunách to hučelo při každém náznaku šance, takové to byly nervy. Ale gól nepadl. Na řadu přišly nájezdy a velká chvíle Lundqvista. Ten nepustil za záda jediný puk, na druhé straně se prosadili Bäckström s Ekmanem-Larssonem a Švédové se pustili do oslav.

Suma sumárum

Byl jsem rád. Zlatý hattrick zůstal doma, ač nám to tentokrát uhráli borci se třemi korunkami na dresu. Ale to nebylo všechno. Já měl za sebou kompletní světový šampionát. Byl jsem přítomen na třiatřiceti zápasech, třináct jsem jich na Onlajnech komentoval. Ruce se mi trochu klepaly při českém čtvrtfinále i při finále, ale psaní onlajnů zůstalo srdeční záležitostí.

Ještě v noci po finále vyrazila dvě auta směrem domů, a tak jsem byl již v pondělí odpoledne v rodném Třinci. Seběhlo se to všechno nějak strašně rychle. Poznal jsem kus Evropy, a především dva rozdílné světy. Jak Kolín, tak Paříž měly něco do sebe.

Au revoir, Paris! Auf Wiedersehen, Köln! Ještě jednou chci poděkovat všem, kteří se podíleli na mé nominaci, kteří se za mě přimluvili a kteří byli součástí téhle eSporťácké cesty. O motivaci do další práce mám teď nadlouho bezpečně postaráno a sedmnáct dní v Německu a Francii mě snad posunulo v životě o něco dál.

Tagged as: ,

Ondřej Zoubek


Email autora: ondrej.zoubek@outlook.cz | Zobraz všechny články autora Ondřej Zoubek

Napište váš názor