Pro lidi s vášní pro hokej

Dostat se na hokejové mistrovství světa? Splněno!

Autor: Michal Toman • 04.06.2017 • Kategorie: MS 2017 Francie, Německo

Už odmala jsem se vždycky těšil na květen. Ne proto, že je venku teplo a všechno kvete, ale proto, že je na programu mistrovství světa v ledním hokeji. Jako každý správný Čech jsem se pokaždé posadil před televizi a držel palce naší reprezentaci. Podobný plán jsem měl i letos, ale Áda mi ho trochu překazil. Umožnil mi totiž zažít světový šampionát na vlastní kůži. A že to byla paráda, o tom se můžete na následujících řádcích přesvědčit sami.

Nehokejové město spolupořadatelem hokejového svátku

Paříž. Do města lásky a módy se každoročně vydává spousta turistů, aby si prohlédli Eiffelovu věž, katedrálu Notre-Dame a další dech beroucí památky, které kráska nad Seinou nabízí. Já jsem sem ovšem v květnu letošního roku zavítal spolu s dalšími deseti lidmi kvůli něčemu pro zemi galského kohouta zcela netypickému, lednímu hokeji.

Ano, čtete správně. Paříž totiž spolu s německým Kolínem nad Rýnem hostila po dlouhých šestašedesáti letech světový hokejový šampionát a já jsem mohl být u toho.

Lední hokej sice zůstává ve Francii v pozadí za fotbalem, házenou nebo basketbalem, ale možná právě proto získalo její hlavní město privilegium pořadatelství hokejového mistrovství světa. Francouzi se nakonec naučili chodit na stadion v obstojných počtech a vytvářeli dobrou atmosféru, za což mohly z velké části výborné výkony domácí francouzské reprezentace.

Jak to vlastně začalo?

Ale zpátky ke mně a k tomu, jak se vlastně vůbec kluk z redakce hokejové Slavie na takovou akci dostane. Všechno začalo na loňském srazu eSports v dalekých Palkovicích až kdesi na polských hranicích. Už tehdy zaznělo moje jméno při předběžné nominaci redaktorů na sportovní akce příštího roku. Měl jsem jet na světový šampionát osmnáctek na Slovensko. Měl jsem z toho nesmírnou radost a nemohl jsem se dočkat dubna 2017.

Pak ale přišlo náhlé znejistění na oslavě narozenin našeho milovaného šéfa Davida Schelgela. Zrovna jsme se bavili s Ondrou Vlkem o tom, že spolu pojedeme na onu očekávanou slovenskou akci, a plánovali jsme, čím bychom si pobyt tam mohli okořenit. Když tu náhle dorazil Áda s pivkem v ruce a dobrou náladou. Ondra na mě hned nadšeně ukazoval a vyprávěl Davidovi, že s ním pojedu na osmnáctky do Popradu a Spišské Nové Vsi.

Z nominace na osmnáctky až na MS dospělých

„No to ještě není jisté, Ondro. Uvidíme, jak to nakonec dopadne,“ odpověděl Áda okamžitě a ve mně to hrklo. Člověk vždycky hned myslí na nejhorší a tak to bylo i u mě. Najednou jsem myslel na to, že se asi moje práce v sešívané redakci někde nahoře nelíbí a že se kvůli tomu nakonec nepodívám nikam. O kolik větší byla potom moje radost a překvapení, když se na facebooku objevilo v konečné nominaci na zbývající akce moje jméno. A navíc v kolonce MS mužů Paříž, Kolín nad Rýnem!

Moje nadšení by se dalo možná srovnat s afektem v pozitivním slova smyslu. Skoro jsem vyhodil mobil do vzduchu a běžel se radovat tak, jak to dělají hráči po nějakém extra důležitém gólu. Pak jsem si ale uvědomil, kolik by mě nový telefon stál, a jen jsem vítězně zatnul pěst a potichu vstřebával štěstí, které mě v tu chvíli potkalo.

Nechtělo se mi věřit, že by se někdo jako já mohl podívat na akci takové velikosti a důležitosti. Vše se ale stalo skutečností, když mi dorazil mail s potvrzením žádosti o akreditaci. „Dear Michal TOMAN. We are very pleased to confirm your media accreditation request and welcome you to the 2017 IIHF Ice Hockey World Championship in Cologne and Paris.“ „A je to tady. Ona to asi fakt bude pravda,“ pomyslel jsem si a jal jsem se začít s přípravami na odjezd.

Pod křídla mě nakonec dostala kráska nad Seinou

Rozdělení eSporťáků mezi skupinami v Kolíně a Paříži bylo dlouho tajné. Potají jsem doufal, že uvidím co nejvíc českých zápasů, ale nevadilo by mi strávit celý šampionát v Německu, kde lidi hokej milují. Když jsem se ale potom od Ády dozvěděl, že se podívám do Francie za naším nároďákem, moje radost se ještě zdvojnásobila.

A pak už přišel kýžený moment odjezdu. 4. května 2017 se vpodvečer sešla pařížská skupina redaktorů v kanceláři eSports v Praze na Florenci. Chvíli jsme seděli u stolu a jen tak na sebe zírali, protože většina lidí ty ostatní „podivíny“ nikdy neviděla. Když konečně dorazil i náš šéf, který si na poslední chvíli uvědomil, že zapomněl kontaktní čočky, mohli jsme vyrazit.

Vyjela tři auta a já jsem spolu s Vojtou Drbohlavem vyfasoval to zřejmě nejlegendárnější. Rojova „předkrizová, tudíž spolehlivá“ Škodovka, jak sám s oblibou říkal, vypadala sice vevnitř trochu jako hnojiště a půlku kufru zabírala obrovská reprobedna, kterou si Roj vylepšil rádio. Po menším úklidu a správném uspořádání zavazadel se v autě ale dalo těch dvanáct hodin jízdy do Paříže přežít.

Za celou cestu jsme toho, pravda, moc nenaspali. Sám jsem si užil asi dvě hodiny neklidného spánku, a to jsem neřídil. Velký obdiv patří těm, kteří si sedli za volant a na hranici vyčerpání kormidlovali naše plavidla k cíli. I naše „pirátská bárka“ nakonec, i přes pár drobných nepříjemností, doplula do hlavního města Francie s přehledem.

Najdi si místo na spaní, vybal si a hurá na halu

Tak nějak to vypadalo po příjezdu do našeho domova pro nadcházející pobyt v Paříži. Pronajatý domek ve čtvrti Montreuil naštěstí nabídl dostatek prostoru pro nás všechny. Každý si nakonec svůj kout na spaní našel a Pavel Kuba s Petrem Peleškou si dokonce vydobyli jeden společný.

Rychle jsme si vybalili, hodili na sebe košile a saka a už jsme pádili na halu, abychom si vyzvedli akreditace a stihli alespoň s hodinovým předstihem úvodní duel skupiny B, který obstaraly ve čtvrt na pět týmy Finska a Běloruska. Onlajn psal Ríša Müller a já mu pomáhal sledovat, co se na ledě děje. Byl to docela frmol a já začínal být nervózní, protože jsem měl komentovat večerní duel české reprezentace s Kanadou, tedy duel, jenž měl mít ještě větší spád.

Zápas nakonec očekávání splnil. Češi i Kanaďané se vrhali do útoku jeden za druhým, a kdyby mi Ríša při psaní na oplátku nepomáhal, tak by můj první onlajn z šampionátu nestál ani za starou bačkoru. Spolu jsme to ale nějak zvládli. Na ledě už to ovšem tak slavné nebylo. Naši kluci javorovým listům podlehli 1:4. Prezentovali se ale celkem sympatickým výkonem, a tak jsem začal věřit, že by mohla nějaká ta medaile klapnout.

České vystoupení na turnaji – nadějný začátek, tragický konec

Po sympatickém výkonu v úvodním klání proti Kanadě začali čeští hokejisté moje naděje naplňovat. Ve druhém zápase smetli Bělorusy 6:1 a vše nasvědčovalo tomu, že by si měli i v následujícím duelu s trápícím se Finskem dokráčet pro vítězství. Těšil jsem se, že budu konečně psát textový přenos z vítězného utkání našeho reprezentačního výběru. Nakonec jsem se dočkal, ale byly to pořádné nervy.

Za stavu 0:3 už jsem pomalu věšel hlavu, protože Finové naše borce v podstatě k ničemu nepouštěli. Závěr zápasu ale přinesl neskutečný obrat. V posledních minutách se postupně trefili Horák, Gudas a Kovář a v samostatných nájezdech vystřelil Čechům bonusový bod exkluzivním bekhendovým blafákem Hanzl. Byl to úžasný zážitek, který byl ještě umocněný tím, že jsem zápas komentoval. Je to tak, tenhle mač si prostě budu pamatovat nadosmrti.

O to víc mě mrzí, jak pro český národní tým celý šampionát nakonec skončil. Po ubojované výhře nad Finskem se Češi protrápili i zápasem s Norskem, které udolali až v prodloužení. Proti Slovinsku a domácí Francii to ovšem nebylo vůbec špatné. Oběma soupeřům nasázelo národní mužstvo pět branek a na předváděnou hru se dalo koukat, i když to v obranných řadách občas vázlo a museli pomoct gólmani.

Češi na ledě nepředváděli slabé výkony, jen se jim hrubě nevyvedla poslední dvě představení, která na ně vrhla stín. Proti Švýcarsku to byl beznadějný zápas od začátku až do konce. Ve čtvrtfinále s Ruskem to ale mohlo vypadat jinak, kdyby nezůstal úvodní tlak našich bez gólového efektu. Střelcům zkrátka zvlhnul prach. Nemůžu si pomoct, ale Jandačův tým měl letos prostě na víc než na čtvrtfinále.

Pobyt v Paříži nebyl jen o hokeji

Ale zpátky k naší eSporťácké skupince. Většina našich dní v Paříži vypadala následovně. Zmoženi noční zábavou jsme se zpravidla probouzeli před polednem, tak tak se stihli najíst a vysprchovat a už jsme zase upalovali na hokej. Z haly jsme se potom vraceli do domu v Montreuil kolem jedné ranní, a jelikož se nám nechtělo chodit spát tak „brzo“, obvykle jsme si u piva nebo vína povídali.

No povídali. Do role hlavního vypravěče se skoro vždycky pasoval Áda a je opravdu štěstí, že jsme se vraceli z hokeje tak pozdě, protože jeho historky by se asi před desátou večerní publikovat nedaly. Dozvěděli jsme se hodně a David, ať chtěně, nebo ne, nás svými příběhy dokázal vždycky rozesmát. I když to nebylo moc těžké, protože alkohol na lačno dostane člověka do nálady raz dva a jídla jsme takhle večer v kuchyni moc neměli.

A když už mluvím o jídle, tak rozhodně stojí za to zmínit naše gastronomické zážitky z hlavního města Francie. Kromě tousťáku ze sámošky, kebabu, instantních jídel nebo „badžety“, jak říkal Roj známému francouzskému pečivu, jsme si třikrát užili opravdový labužnický ráj. První exkluzivní jídlo jsem v Paříži okusil při poledním výletu pod vedením Lukáše Kratochvíla. Ten nás spolu s Kubou Borovským a Ríšou Müllerem vzal na Vítězný oblouk.

Po nekonečných schodech jsme vylezli nahoru, udělali pár fotek na památku a vydali se dolů po slavné třídě Champs-Élysées, kde jsme se na Lukášovo doporučení stavili na obědě ve Five Guys. A nikdo nelitoval. Hned po prvním soustu jsem pochopil, že ty řeči o nejlepší burgrárně na světě nejsou jen tak. Lepší hamburger než tam jsem vážně nejedl. Porce byla navíc opravdu pořádná, a tak si na hlad nikdo z nás až do večeře nestěžoval.

Kulinářská nej pokračovala dál

Hned o den později nás čekala další akce, za kterou bychom si všichni zasloužili cenu jedlíka roku nebo možná spíš cenu za statečnost. David si potrpí na tradice, a tak během našeho pobytu na mistrovství nesmělo chybět sushi. Oběd ve stylu „all you can eat“ se ovšem nakonec zvrhl spíše v sushi stylem „you have to eat all“. Pavel Kuba nám totiž v průběhu oznámil, že co nedojíme, to budeme muset doplácet. A všichni si umíte představit, jak na tuhle zprávu zareagoval Áda.

„Kluci, to musíme dojíst, i kdybychom to měli vyzvrátit! Michale, ty nic nejíš?! Tady je toho ještě spoustu, zaber a jez! Kousněte se, já už to dojíst nezvládnu, já už mám svoje léta…“ Tak nějak vypadaly jeho motivační pokřiky, které se rozléhaly celou sušárnou a nedovolily nám chvíli oddychu. O poslední porci jsme si dávali kámen nůžky, ale nakonec jsme všechno objednané zkonzumovali a všichni také udrželi snědený oběd v žaludku.

A Áda si pro nás v Paříži přichystal ještě jeden gastronomický zážitek. Pozval nás do michelinské restaurace, kde dostanete malé, ale zato delikátní a taky hodně drahé porce. David se ale plácl přes kapsu a patří mu za to obrovský dík. Z jídelního lístku jsme si sice vybírali tak trochu naslepo, protože francouzsky z nás uměl jen Pavel Kuba a ani jemu názvy chodů nic moc neříkaly. Při výběru hlavního chodu jsem měl nicméně šťastnou ruku a můžu bez výčitek říct, že jsem okusil ten nejlepší biftek v životě.

Za zmínku určitě stojí i návštěva finské hospody vedle Moulin Rouge, kam jsme se jednoho večera vypravili za účelem reportáže. Spolu s Ádou, Ríšou Müllerem a Ondrou Zoubkem jsme ovšem neodolali a pracovní výlet se změnil v příjemně strávený večer. S bujarými Finy jsme si dali pár piv a po splnění reportážních povinností jsme se vydali na procházku po zřejmě nejkontroverznější ulici v Paříži. Zajímavými podniky se to tam jen hemžilo, ale dovnitř nás nikdo nezval. No jo, na Ádovi bylo asi poznat, že je šťastně ženatý.

Role turistů nám svědčila

Moc času na procházky Paříží nebylo. Přesto jsme si ale ty největší ikony hlavního města Francie nemohli nechat ujít. Naší první turistickou zastávkou byla katedrála Notre-Dame, kterou jsme navštívili v pondělní dopoledne před zápasem Čechů s Finy. „Naše Paní“ je bezpochyby majestátní stavbou a spolu s krásným pozadím Seiny utvořila báječnou expozici pro nás, amatérské „fotografy“.

A před čtvrtfinále došlo i na nejznámější památku, kterou může kráska nad Seinou nabídnout. Spolu s Kubou Borovským jsme se byli podívat na Eiffelově věži. Ani ona nezklamala. Výhled byl parádní a jako správní turisté jsme fotili o sto šest, i když se Kuba bál, že by jeho telefon pád z 276 metrů nepřežil. Nakonec jsme ale oba i s našimi mobily ve zdraví stanuli nohama na pevné zemi.

Po Notre-Dame, Vítězném oblouku, Champs-Élysées, Moulin Rouge a Eiffelovce už mi zbývala na seznamu jen bazilika Sacré-Cœur. K ní jsem se chtěl vypravit poslední večer v Paříži po českém čtvrtfinále, jenže moje plány mi překazila nečekaná průtrž mračen. Do stínů slavné baziliky se tak budu muset ponořit někdy jindy.

Další zastávka – Kolín nad Rýnem

Druhou destinací letošního mistrovství světa byl Kolín nad Rýnem. Do něj se měla naše pařížská skupina původně vydat až na poslední víkend turnaje. Pět z nás ovšem podstoupilo cestu do Německa už před čtvrtfinále kvůli losování skupin pro nadcházejí sezonu Champions Hockey League. Já, Egi, Pavel Kuba, Lukáš Kratochvíl a Kuba Borovský jsme se proto ráno první volný den místo procházení po Paříži sebrali a jeli do Kolína na otočku.

Šest hodin jízdy, podpořit komparz na losu, udělat rozhovory s funkcionáři zúčastněných týmů, nacpat se k prasknutí na rautu a přetrpět šestihodinovou cestu zpátky do Paříže. Tak nějak vypadal náš výlet, který si obzvlášť „užil“ Egi, protože řídil celou cestu do Kolína i zpátky. Když na něj ale šel spánek, tak ho vždycky spolehlivě probudila Radúza, Daniel Landa nebo jiní jeho oblíbení interpreti.

Celkově to ale bylo moc fajn a jsem rád, že jsem mohl na los jet. Vždyť jsem konečně viděl na vlastní oči toho tajemného Zbyňka Černého, který spolu s Davidem eSports vlastní, ale nikdo z redaktorů ho vlastně nezná.

Au revoir Paris!

Nadobro jsme se s městem lásky rozloučili až po čtvrtfinálovém čtvrtku. Závěrečný program turnaje, tedy semifinále a finále, se totiž Paříže netýkal. S halou Bercy jsme se rozloučili po duelu Švýcarska se Švédskem a o den později už jsme ráno vyráželi směr Německo, abychom večer stihli dorazit včas na večeři, kterou v Kolíně nad Rýnem pořádali pro novináře dánští organizátoři nadcházejícího světového šampionátu.

Stejně jako z Prahy jsem se i teď ocitl v Rojově autě spolu s Vojtou Drbohlavem a nově i s Adamem Sušovským. Cesta uběhla celkem rychle, i když to bylo možná proto, že jsem většinu času napůl spal. Do našeho kolínského domova (ne)daleko Kolína jsme každopádně dorazili později, než se čekalo, a tak následoval hektický přesun auty na nádraží a vlakem do města, aby na nás ještě nějaké to jídlo zbylo.

Nakonec jsme ale všechno stihli, protože Dánové si očividně na začátky na čas příliš nepotrpí. Připravená večeře sice příliš jídla neobsahovala, ale v ceně byly i nápoje včetně piva, čehož jsme samozřejmě hned využili. Nejlepší částí večera byla ovšem cesta zpátky. Roj chtěl odjet na byt dřív a já s Péťou Peleškou jsme se k němu přidali. Jenže co čert nechtěl, nikdo z nás si přesně nepamatoval cestu a nikdo z nás neměl mapu ani internet.

Jízda naslepo Rojovým nervům zjevně moc neprospívala, my s Péťou jsme se ale náramně bavili, protože náš řidič házel jednu hlášku za druhou. Kudy máme jet, jsme se dozvěděli, až když jsme Roje přesvědčili, že se na cestu zeptáme někoho z kolemjdoucích. Po hodině a půl jsme konečně dojeli do cíle a mně s Péťou se ulevilo, že nebudeme muset spát v autě, k čemuž nás Roj začínal už pomalu přemlouvat.

Nesmírně povedený závěr turnaje

Pro hokejového fanouška byl Kolín nad Rýnem rozhodně lepší destinací než Paříž. Kolem LANXESS arény se to po celý finálový víkend hemžilo rozjařenými příznivci Švédska, Kanady, Ruska, Finska, ale i Němci, které hokej po celou dobu šampionátu bavil.

Já si kromě hokeje, který se hrál na konci mistrovství opravdu skvělý, užil během posledního víkendu návštěvu kolínského Dómu a měl jsem i tu čest přihlížet uvedení hokejových legend do Síně slávy IIHF. Saku Koivu, Teemu Selänne, Joe Sakic, Uwe Krupp a další velké osobnosti se stali jejími členy právem a já po celou dobu ceremoniálu nemohl uvěřit tomu, že můžu být s takovými legendami v jedné místnosti.

Obě semifinále nakonec dopadla asi tak, jak všichni čekali. V prvním Rusové nestačili na Kanadu a severské derby mezi Finskem a Švédskem celkem jasně ovládli hráči Tre Kronor. Podobně jednoznačně vypadal den nato i souboj o třetí místo, v němž nedali Finům šanci Rusové. Sborná tedy letos brala bronzové medaile a já byl docela překvapený, že se netvářili ani moc kysele, když je přebírali.

Zbýval už jen poslední zápas. O finále se postaraly týmy Švédska a Kanady a favoritem byly pro většinu lidí javorové listy, které útočily na zisk zlatého hattricku. Švédové navíc Kanaďany ve finále mistrovství do té doby nikdy neporazili. Všechno bylo ale nakonec jinak. Závěrečné utkání turnaje totiž po dech beroucím průběhu vyhráli po samostatných nájezdech právě Seveřané.

Finále Mistrovství světa v ledním hokeji 2017 tak skončilo podle skoro ideálního scénáře. Duel byl třešničkou na dortu, neboť se hrál exkluzivní hokej, a Švédové navíc uhájili zlatý hattrick Čechům. Ti ale byli bohužel to jediné, co finálovému utkání chybělo. Králi Henrikovi jsem ale titul mistra světa přál. Škoda jen, že jsem musel po zápase spěchat na poslední vlak na byt a nemohl jsem na něj v mix-zóně počkat. Býval bych si s ním rád popovídal.

Vzhůru zpátky do Prahy

Šampionát skončil a před naší skupinou eSporťáků byl už jen jeden úkol. Dopravit se zpátky domů do Česka. Dvě auta odjela hned po finále a jela v noci, další dvě ale vyrážela až v pondělí ráno. Egiho auto a auto Michala Slavíka, které sloužilo během šampionátu kolínské skupině. Cesta do domoviny byla dlouhá a náročná, ale obě vozidla ji nakonec i se svými řidiči zvládla.

Když jsme přijížděli do Prahy, ještě jsem si moc neuvědomoval, co všechno jsem vlastně za těch devatenáct dní zažil. Spíš jsem se těšil, že se po dlouhé době zase uvidím se všemi, které jsem nechal v Praze. Marná sláva, člověku se po tak dlouhé době prostě začne stýskat, a tak jsem v tu chvíli nemyslel na nic jiného.

Až postupem času mi začalo docházet, kolik toho mám za sebou. Psal jsem onlajny z reprezentace, dělal rozhovory s hvězdnými hráči, ke kterým se jen tak někdo nedostane, viděl jsem naživo finále MS, navštívil krásy Paříže a Kolína nad Rýnem, ale hlavně jsem poznal spoustu skvělých lidí. Díky, chlapi, snad vás všechny zase co nejdřív uvidím!

Tagged as: ,

Michal Toman


Email autora: michal.toman99@email.cz | Zobraz všechny články autora Michal Toman

Napište váš názor