Pro lidi s vášní pro hokej

Paříž: Netypické místo pro konání MS v hokeji přineslo spoustu zážitků. A nejen těch hokejových

Autor: Vojtěch Drbohlav • 05.06.2017 • Kategorie: MS 2017 Francie, Německo

Když jsem se před třemi lety stal redaktorem znovu extraligové Mladé Boleslavi a šéfredaktorka Jitka Čechová mi vyprávěla své zážitky z MS hokeje ve Švédsku, vzhlížel jsem k ní se značným obdivem a v přesvědčení, že něco takového se mě asi týkat nebude. Práce v redakci mě však pohltila a hned první sezóna v redakci byla velice úspěšná - junioři vybojovali stříbro v Extralize juniorů a já jsem byl u toho. A ještě předtím jsem byl nominovaný na MS v Praze 2015, což bylo obrovské překvapení, jemuž jsem dlouhé týdny nemohl uvěřit. Jenže o to větší překvapení byla další nominace - na MS 2016 v Rusku. Tu jsem však bohužel musel kvůli maturitě odmítnout. eSporťáci nade mnou ale nezlomili hůl a vzali mě s sebou do Paříže na MS 2017. A rozhodně to stálo za to, už jen proto, že jsem byl ve Francii poprvé v životě, paradoxně právě díky hokeji.

Uklidit předkrizovou octavii a rychle směr Francie

Řekl jsem si, že tentokrát už pojedu na MS stůj co stůj. Už loňská neúčast na šampionátu v Rusku mě mrzela. Svému tvrdohlavému závazku jsem dostál a začátek května se přiblížil velice rychle. Aby ale vše nebylo tak jednoduché, museli na mě ostatní ještě několik minut počkat v kanceláři na Florenci. Zkouškové období mi totiž dalo zabrat už během předtermínu, a tak jsem ještě hodinu a půl před odjezdem psal zkoušku z filosofie.

Ačkoliv znám v eSports poměrně dost kolegů, při příchodu do zasedací místnosti jsem zjistil, že z party na tomto mistrovství se znám vlastně jen s Petrem Peleškou, který se mnou byl na MS v Praze 2015, a Davidem Schlegelem, s nímž a ještě Vojtou Balonem jsme v Praze dokonce sdíleli jeden pokoj na koleji VŠE v Holešovicích. Ostatní, podobně jako já, byli většinou lidé, co pro eSports pracují kratší dobu. O to víc jsem ale byl rád, že jsem mohl poznat další zajímavé lidi z jiných redakcí.

Po chvíli jsme vyrazili na cestu. Ta stála za to. Jeli jsme Rojovou bílou octavií, která byla vyrobena u nás v Mladé Boleslavi ještě před krizí. I proto, je podle Roje stále tak zachovaná a jela velice dobře. Zatímco Roj ještě doma vyřizoval nějaké drobnosti, tak jsme společně s Michalem Tomanem, třetím členem posádky, auto trochu poklidili. Zpod sedaček jsme vytahali starý olej, nejrůznější papíry či odpadky a mohli jsme vyrazit.

Po zastávce v Plzni u rodičů Davida Schlegela a dobrém občerstvení, jsme vjeli do Německa, tam jsme se vystřídali v řízení a až na jednu zhruba dvouhodinovou přestávku jsem řídil až do Francie. Zatímco Roj spal, tak jsme s Michalem probrali situaci v hokeji i v našich redakcích a klubech, a díky tomu cesta rychleji utekla.

Ráno nás v Paříži neminula pořádná zácpa a dokonce jsme zabloudili. Roj měl sice v mobilu skvělou navigaci, jenže při zadávání adresy jsme přehodili písmenka a jeli jsme úplně jinam než tam, kde jsme měli být. Cesta se nám tedy pořádně protáhla a dokonce nás během ní zastavili i francouzští policisté chtějící doklady totožnosti.

Rue de Messiers 66

Nakonec jsme ale dorazili do našeho domova na následující dva týdny - Rue de Messiers 66 v Montreuilu, tedy čtvrtě, která patří nejspíš k těm chudším, ale nikoliv nepěkným. Například přímo nad domem jsme měli rozlehlý a nádherný park Parc des Guilands, jenže jsme neměli čas, abychom v něm mohli být nějak často.

Dům byl velice zajímavý a pěkný. Sice v něm nebylo tolik místa na spaní a jednou lezl po zdi i slimák, ale byl útulně zařízený a bylo v něm dost místa pro noční sezení u piva vína či grilu. České Plzně nám mimochodem velice brzo došly, na což jsme museli operativně zareagovat. S Petrem Peleškou a Rojem jsme po několika dnech vyrazili do supermarkeru, kde jsme nakoupili Heinekeny, Kronenbourgy a i nějaká vína.

Neobvyklé místo konání mistrovství světa v hokeji - Francie

Naší hlavní náplní byl ale hokej. Tím jsme trávili většinou víc než 10 hodin denně a navíc jsme se ještě snažili pravidelně střídat na dopoledních trénincích národního týmu České republiky, aby nám neunikly žádné informace a měli jsme aktuální rozhovory s hráči i členy realizačního týmu. Pokud si dobře pamatuji, nevynechal jsem ani jeden zápas v pařížské skupině a samozřejmě ani jeden po následném přesunu do Kölnu.

Pařížská AccorHotels aréna byla pěkná. Pokud pominu, že do ní poslední den při vydatném lijáku začalo zatékat, a to přímo do novinářského sektoru, bylo to dobré hokejové místo. Organizátoři se snažili pro média vytvořit velice dobré podmínky a většinou se jim to dařilo. Až na ty záchody… V novinářském středisku byla totiž pro všechny pouze jedna toaleta. A že nás tam bylo hodně…

Francie je oproti České republice poměrně zvláštní země, alespoň co jsem podle Paříže mohl posoudit. Nejen, že tam jezdí velice zvláštní metro, ve kterém ani nehlásí stanice a zpočátku se nám zdálo, že vagóny táhnou koňské povozy, ale také jsme si všimli, že mají gumová kola. Chodby metra jsou navíc velice špinavé a zapáchají několikanásobně víc než ty pražské. Zajímaví byli také policisté. Ve Francii jsme byli v době prezidentských voleb a navíc vyhlášeného výjimečného stavu. Šampionát tedy provázela velice přísná bezpečnostní opatření. Co mě ale skutečně překvapilo, bylo to, že tamní policisté jezdí ve starých orezlých automobilech a dodávkách a pokud mají nějaké novější, tak jsou to například vozy Peugeot 207. Snažil jsem se představovat si, zda by se například dozadu vešli dva policisté i s přepravovaným zločincem nebo jestli by tímto autíčkem zvládli dohonit silničního piráta. Francie rozhodně v tomto směru nepůsobila dojmem vyspělé západní země, která se snaží efektivně bojovat s terorismem. Alespoň takový dojem jsem z ní měl z českých médií.

Francouzi navíc několikrát prokázali to, že pro ně hokej není moc podstatný. Například tím, že si novináři museli platit všechny cesty MHD, což se v dějištích jiných šampionátech nestává. Pak také tím, že mistrovství téměř nikde nepropagovali, ačkoliv se v této zemi konalo teprve podruhé v historii. Po jednom z náročných dní v AccorHotels aréně jsme v metru potkali jednu Slovenku, jež žije v Paříži už desítky let. „Dobrý den, vy tady jste opravdu kvůli hokeji? Já ani nevím, že se tady něco takového hraje, oni vůbec nemají reklamy. Jinak bychom se tam s mužem šli podívat,“ divila se paní, která byla velice překvapená z toho, že v pozdních nočních hodinách narazila cestou do Montreuilu na Čechy.

Šampionát strašně rychle utíkal, a tak zatímco jsme viděli spoustu zajímavých utkání a hokej nás bavil, chýlila se ke konci základní část a začínal jsem si i uvědomovat, že bych toho rád stihl v Paříži co nejvíc. Kromě toho, že jsme se s Richardem Müllerem vydali do oficiálního hotelu natočit rozhovor s boleslavským útočníkem Tomášem Hykou, což byla skvělá zkušenost, protože jsme se podívali do nádherných prostor, v nichž bydlely všechny týmy, tak jsme například navštívili společně restauraci, v níž jsme měli objednané k obědu sushi (já ho jedl poprvé v životě). Dál jsme také obědvali v restauraci s michelinskou hvězdou, což byl ještě lepší zážitek, na který budu, věřím, že nejen já, ještě dlouho vzpomínat.

Nezapomenutelný byl také jeden z nočních výletů do obchodu. David Schlegel dostal velkou chuť na francouzské sýry a vína kolem jedenácté hodiny noční. Několikrát přemlouval Roje, aby ho zavezl do nějaké večerky, jenže tomu se nechtělo, a tak si radši dal několik loků extrémně silné moravské jablečné pálenice, aby nikam nemusel. Nakonec jsme ale přece jen vyrazili, i když bez Roje. Na internetu jsme ale nemohli najít žádný otevřený obchod do půlnoci. Tak jsme vyrazili do jednoho z obchodů v centru, který jsme vyhledali s Ondrou Zoubkem. Jenže to se ukázalo jako velký přehmat. Bylo to skutečně daleko, navíc jsme měli nervního řidiče a občas jsme i bloudili. Až u obchodu jsme zjistili, že tam vlastně ani není kde zastavit. Nakonec jsme nakoupili sýry a víno cestou zpátky, jen několik set metrů od domu. Výlet pro pár sýrů a vín to byl skutečně parádní a konzumace se nakonec protáhla téměř do rána.

Nakonec jsme zvládli obejít i spoustu památek. S Petrem Peleškou jsme vylezli na Vítězný oblouk, což byl výborný zážitek. Sice mu paní na pokladně vyhrožovala, že mu ještě nebylo 18 a musí jít v doprovodu rodičů, ale nakonec nás nechali jít a vychutnat si pohled na francouzskou metropoli z pořádné výšky. O volném dni jsme ještě po tréninku českého nároďáku před čtvrtfinále play off navštívili to, na co jsme se nejvíc těšili. S Petrem Peleškou, Ondrou Zoubkem, Rojem a Davidem Schlegelem jsme se potkali ve druhém patře Eiffelovy věže, což byla neskutečná nádhera. Obrovský výhled z velké výšky, navíc bylo nádherné počasí. Lepší příležitost jsme si nemohli přát. Poté jsme poseděli na zahrádce jedné z restauracích u Aperolu a Mojita a zatímco ostatní vyrazili na Roland Gaross, my jsme s Ondrou Zoubkem zašli například na Trocadéro.

Závěr našeho působení v Paříži se začal rychle blížit. Čeští hokejisté opět nezvládli přejít přes čtvrtfinále a prokázalo se tím, že se náš národní tým v posledních letech marně snaží měřit rovným metrem s vyspělými hokejovými zeměmi, jakými jsou například Švédsko, Kanada, Rusko či Finsko. Po loučení s Francií jsme se přes Belgii přesunuli do Kölnu, kde jsme zakončili šampionát.

Kolín nad Rýnem překvapil svou krásou i zájmem o hokej

Bydleli jsme na malebné vesnici, která byla skutečně krásná, bohužel ale poměrně daleko od místa konání MS v hokeji. První večer jsme se vydali na media dinner v jedné z pěkných kolínských restauracích, kde nám dánští pořadatelé prezentovali to, že se příští rok chystají pořádat šampionát právě oni. Večeře byla velice příjemná, už jen díky tomu, že jsme měli v ceně výborný Weizenbier. Navíc jsme se mohli seznámit s našimi dalšími kolegy, kteří působili v německé části MS v hokeji.

Bylo fajn poznat Köln trochu víc, což se mi podařilo. Jeden den jsem si přivstal a vyrazil jsem ranním autobusem na S-Bahn, kterým jsem dojel až do centra města. Podíval jsem se do obrovskému Dómu, prošel kolem břehu Rýna a jel i lanovkou přes tuto řeku. V Kölnu se postavili ke konání šampionátu skutečně výborně. Pro novináře bylo téměř vše zadarmo, ale MHD mohli jezdit zdarma i ti fanoušci, kteří měli zakoupenou platnou vstupenku. Téměř u každé křižovatky či na stanicích MHD (i na vesnici) byly reklamy na mistrovství a na železničním mostě byla vztyčená dokonce miniatura Eiffelovy věže.

Samotný finiš MS v hokeji byl navíc nádherný. Od roku 1994 rozhodovaly až teprve opět v roce 2017 finále mistrovství světa znovu samostatné nájezdy. Utkání mezi Švédskem a Kanadou totiž nerozhodlo dvacetiminutové prodloužení ani základní hrací doba. V nájezdech měli navrch Švédové, kteří senzačně obrali favorita z Kanady o titul a zároveň o zlatý hattrick.

Šampionát byl u konce a my jsme se mohli vydat na dlouhou cestu domů. Možná až po návratu jsem si ale uvědomil, jak velká příležitost to byla, co všechno jsem za těch několik dní stihl a s jakými hvězdnými hráči jsem mohl mluvit. Zpovídat například Mitche Marnera či Sebastiana Aha, to jsou chvíle, které se snad ani nedá zapomenout, stejně jako na to, jak jsem svou příšernou němčinou koktal při rozhovoru s Leonardem Genonim ze Švýcarska, který mou urputnou snahu ocenil natolik, že mi chtěl po rozhovoru podat ruku.

Téměř tři týdny plné hokeje velice rychle skončily, byl to obrovský zážitek po mnoha stránkách, nejen těch hokejových, který se už nemusí opakovat. O to víc jsem vděčný Jitce Čechové za to, že mě před třemi lety vzala do redakce, svým kolegům eSporťákům, s kterými spolupracuji. Bez nich a dalších by se mi sen dostat se na MS v hokeji těžko splnil.

Tagged as: ,

Vojtěch Drbohlav


Email autora: DrbohlavVojta@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Vojtěch Drbohlav

Napište váš názor