Pro lidi s vášní pro hokej

Sledge hokej na místě, kde slunce vychází

Autor: Lukáš Kratochvíl • 16.06.2017 • Kategorie: Osobní

„Hey, you’re from our media team, right?“ – „Yeah, that’s right, I am.“ – „I thought I saw you in the arena… Where are you from? Are you here with the Britts?“ – „No, I’m from the Czech Republic.“ – „Cože, fakt? No tak to nemusíme mluvit anglicky!“ To by na mezinárodním turnaji nebyla zas až tak zajímavá výměna, kdyby se neuskutečnila v japonském Tomakomai na břehu Tichého oceánu někdy v půl osmé ráno.

Zatímco já jsem tam během sledge hokejového MS skupiny B vyrazil pozorovat východ slunce (v zemi vycházejícího slunce jsem to bral jako povinnost), Bára Kohoutová z IPC si ráno vyrazila zaběhat, o zajímavé setkání by ale šlo i v případě, že bychom na sebe narazili v tiskáči.

Sunrise in Hokkaidō #travel #travelgram #dnescestujem #iglifecz #igerscz #sunrise #sea #Japan #hokkaido

Příspěvek sdílený Lukáš Kratochvíl (@wakusol33), Lis 29, 2016 v 3:57 PST

Mojí první akcí s eSports bylo MS veteránů v inline hokeji v Berouně a v tu chvíli by mě ani nenapadlo, že přijde i sezóna, kdy se podívám (mimo jiné) do Japonska. MS skupiny B sice není zrovna tou největší akcí, rozhodně jsem se na něj ale těšil. Většinu kluků z týmu jsem totiž už znal z paralympiády v Soči, kde jsem v roce 2014 dělal tiskového mluvčího české výpravy. Jestli tenhle tým něčím vyčnívá, tak to je právě parta, která se moc nemění a drží při sobě.

Cesta na druhou stranu zeměkoule s vozíčkáři a celou bagáží není zrovna nejjednodušším úkolem, týmu se to ale povedlo navázat parádně. 50 minut do Mnichova, cca osm hodin do Tokia, hodinka a půl do Sappora (Hokkaidó) a nakonec slabá hodina autobusem. Cestou jsem si vyzkoušel i premiéru s internetem v letadle, a i když to v letové výšce někde nad Sibiří zrovna „nesvištělo“, přišlo mi to jako malý zázrak.

Samotný turnaj pak nemohl probíhat lépe. Češi do boje o návrat do elitní skupiny vstoupili jasnou výhrou nad outsiderem z Velké Británie, poradili si i se Slováky a domácími Japonci, a potvrdili tak roli favoritů. Já se v práci vrátil o pár let zpět a zvládal jsem psát onlajny, články, točit videa i obstarávat sítě nároďáku. Jindy by to byla docela fuška, kluci ale ve spolupráci výrazně předčili profi kolegy z hokeje a ve všem vyšli vstříc.

Tomakomai mistrovstvím zrovna nežilo, jenže tohle město nežilo pravděpodobně ničím. Postavené na šachovnicovém půdorysu u moře, Tomakomai příliš nenabízí. Většina lidí podle všeho pracuje buď v přístavu nebo papírně, turisti sem zřejmě zabloudí jen omylem a ani angličtina tu není zrovna automatická. Naštěstí to je do Sappora, hlavního města nejsevernějšího japonského ostrova, asi jen hodina vlakem!

A Sapporo je mnohem zajímavější – sice také rozložením a budovami připomíná americká města, jinak to je ale ale úplně něco jiného. Přiznávám, problém jsem měl už u výlezu z nádraží. Zjistit, kolik se platí za kolik zastávek metra, to byl také úkol na několik minut. Autobus směrem ke skokanským můstkům jsem pro jistotu minul úplně. Podle zpětné úvahy zřejmě kvůli tomu, že se v Japonsku samozřejmě jezdí vlevo, takže jsem nejspíš zastávku hledal na špatné straně silnice… Výstup na můstek Okurajama jsem si tak dal z centra Sappora téměř komplet pěšmo, jen poslední úsek byl zavřený, a tak už jsem musel lanovkou. Nahoře jsem učinil dva poznatky. Zaprvé, výhled na Sapporo je fenomenální, a zadruhé, v životě bych se z něčeho podobného na lyžích dobrovolně nerozjel.

Cestou zpět do centra už jsem autobus naštěstí trefil, a díky pomoci jedné japonské babičky jsem zvládl i zaplatit správným počtem mincí. Její angličtina byla málo používaná a o Česku zřejmě slyšela poprvé až díky mně a svojí databance (Palmu? Telefon to nebyl.), nasměrovala mě ale na správnou zastávku metra a poděkovala za lekci angličtiny. Dcera se provdala do Států, a tak se jí to bude prý hodit.

V centru jsem navštívil typický chrám (Hokkaidó shrine), kde jsem se i naučil typický očistný proces, který předchází vstupu do takového chrámu. Celý chrámový komplex je velkým parkem, který jakoby snad ani nebyl uprostřed miliónového města. Mě osobně potěšil nález listů gingka, stromu, který jsem jako malý považoval za mýtickou dřevinu, která rostla jen ve ve Stínadlech. Sice už na začátku prosince všechny ležely na zemi, jeden mám ale pořád v peněžence…

Abych tu Tomakomai jen nehanil – v porovnání se Sapporem to sice opravdu byla nezajímavá vesnice, i tam jsem ale nakonec našel chrám, který navíc vypadal výrazně jinak, objevil jsem místní kavárnu, která mi ukázala, kolik druhů přípravy filtrované kávy existuje, a podle hokejistů na poklopech kanálů zjistil, že to přece jen asi bude na místní poměry hokejové město.

Celkově bylo těch pár dní na dálném východě nezapomenutelným zážitkem a obrovskou zkušeností. Protože se mi nepovedlo do blogu nacpat zdaleka všechno, tak v bodovém souhrnu ještě vypíchnu pár zajímavostí. (Sledge) hokeji nazdar!

V Hakucho Oji aréně mají vyhřívané sedačky.
V automatech na pití se dají běžně koupit ohřáté plechovky.
Na jízdu v levém pruhu si za šest dní nezvyknete.
Japonské aerolinky mají letadla s potiskem ze Star Wars.
Přejezd mezi terminály na letišti Haneda trvá asi stejně jako cesta z Prahy do Plzně.
Spát ve vlaku s hlavou na rameni člověka vedle vás je úplně běžná věc.
Auta se navrhují tak, aby co nejvíce vyplnila objem hranolu.
Kuřáci mají vyhrazená místa, kde se můžou dusit s ostatními kuřáky.
Suši se nepřejíte ani v případě, že ho jíte dvakrát denně.
Pokud jste sledovali anime seriály, tak vás oslovení Lukáš-san potěší jako dárek k Vánocům.
Pokémoni pořád jsou (a budou) hot!
Plzeňský pivo znají i Japonci (aby ne, když už jim patří).
Japonský záchody jsou boží.

Lukáš Kratochvíl


Email autora: kratochvil@premiersports.cz | Zobraz všechny články autora Lukáš Kratochvíl

Napište váš názor