Pro lidi s vášní pro hokej

Sedmička je šťastné číslo a hurá do Paříže!

Autor: Petr Peleška • 27.06.2017 • Kategorie: MS 2017 Francie, Německo

Psalo se 7. března, bylo krátce po úterním poledni a já jsem řešil některé věci ohledně školy. V tu ránu mi přišla zpráva od Davida Schlegela. Bál jsem se, že jsem něco vyvedl, ovšem David se pouze zeptal, jestli umím pracovat s kamerou. Tak jsem mu jednoduše odvětil, že s kamerou již nějaké zkušenosti mám a pracovat s ní umím. David mi napsal, že mi odpoledne zavolá a já jsem měl po celou dobu brouka v hlavě, proč tuto informaci potřeboval vědět. Popravdě řečeno, z 99% jsem si říkal, že David chce, abych si vyzkoušel první pracovní štaci na nějakém tenisovém turnaji v Česku. Následně jsem to všechno vypustil z hlavy a čekal na hovor od Davida.

Ten přišel krátce před 17 hodinou – ano, znovu se zde objevuje šťastná sedmička. Náhoda? Pamatuji si, jak jsem s kamarádem hrál přes internet jednu počítačovou hru, která nešla pozastavit, a tak jsem odhodil sluchátka se vším všudy a přijal hovor od Davida. Z telefonu se ozvalo: „Ahoj Petře, mám pro tebe nabídku…“. Podobnou nervozitu, kterou jsem zažil u hovoru s Davidem běžně zažívám před každou písemkou z matematiky, ovšem tohle bylo extrémní. David mi oznámil, že ze skupiny, která měla jet na MS do Paříže vypadl jeden člověk a já jsem měl být tím, kdo by tohoto člověka nahradil. Veškerá nervozita se přeměnila na obrovskou radost, ovšem nic ještě nebylo zdaleka jistého. Po ukočení tohoto hovoru jsem běžel tuto informaci rychle předat své milované mamce, která tomu nemohla uvěřit a zároveň byla neskutečně šťastná.

Nic však ještě nebylo jasné. Moje účast se potvrdila nějaké dva týdny před začátkem samotného MS. Po vyřešení veškerých administrativních věcí ve škole kvůli mé absenci jsem si řekl, že mně již nic moji účast na MS překazit nemůže.

Cesta na MS pro mě začala v úmorném vedru 4. května cestou vlakem z Pardubic do Prahy. Hlavou se mi honily myšlenky, jak všechno bude probíhat a jestli všechno zvládnu. Z Hlavního nádraží jsem se metrem přesunul na Florenc. U výstupu z metra jsem shodou náhod potkal Davida Schlegela, Pavla Kubu a Egiho, kteří úspěšně nakoupili nějaké potraviny. Naštěstí jsem nemusel tahat dvě tašky z Florence až do firmy, ale kluci mi nabídli, že by mě svezli. Tato nabídka nešla odmítnout. Egiho autem jsme se tedy vydali na párminutovou cestu do sídla firmy eSports. Postupně se celá pařížská skupina scházela a postupně jsme se všichni začali poznávat. Plánovaný odjezd všech třech aut byl v 19h, ovšem nakonec jsme odcestovali o něco později.

Cestou jsme se zastavili v Plzni u rodičů Davida, kteří byli velice milí a pohostinní. Nabídli nám čaj a chutné zákusky, bylo to moc fajn. Asi po hodině a půl nám maminka Davida popřála šťastnou cestu a my již mohli vyrazit směrem na Paříž. Původně jsem měl jet s Rojem, ovšem nakonec mi osud přiřadil auto Egiho, který se v řízení střídal s Lukášem Kratochvílem. Se vší upřímností, Egi celou dobu v autě poslouchal písničky, které zrovna nejsou v mé oblibě, a tak jsem si pustil vlastní hudbu do sluchátek. Kromě několika zastávek na benzinových pumpách jsme nikde jinde nezastavovali a cesta utíkala jako voda. Já osobně jsem se v autě celkem dobře vyspal, ovšem spánek to nebyl kdovíjaký. Moje poslední probuzení v autě bylo dopoledne v pátek na čtyřproudové silnici v samotné Paříži, následně již usnout nešlo. Ten pocit, že jste v jednom nejkrásnějších měst na světě byl prostě skvostný. Naše ubytování jsme našli v Paříži bez problémů. V našem apartmánu jsme si každý našel své místečko (já s Pavlem jsme měli to nejkrásnější) a po hodině zabydlování jsme mohli vyrazit na stadion.  Z naší skupiny uměl jedině precizně francouzsky Pavel Kuba, který za nás všechny zařizoval všechno, co bylo potřeba (Pájo, děkujem!). Odpoledne nás všechny čekalo první utkání mezi Finskem a Běloruskem, tudíž jsme se krátce po poledni všichni připravili a společně jsme opustili naše bydlení. Asi desetiminutovou cestou na metro a následnou patnáctiminutovou cestou metrem jsme se přesunuli do čtvrtě Bercy, kde se nachází samotná víceúčelová sportovní hala AccorHotels Arena, ve které se v Paříži odehrály všechny hokejové utkání.

Moje pracovní náplň byla taková, že jsem většinu rozhovorů točil, stříhal a taktéž je překládal. S překladem mi občas pomohl někdo z kluků, za což jsem byl velice vděčný. Na začátku MS napadlo Ríšu Müllera, že bychom mohli společně vytvořit video s českými a zahraničními fanoušky. Otázky měl na starost Ríša a práci s kamerou společně se střihem jsem si vzal na starosti já. Naše video vidělo za necelé dva měsíce přes 80 tisíc lidí, což je neuvěřitelný počet. Společně s Ríšou jsme s tímto číslem ani ve snu nepočítali a jsme moc rádi, že se to takto pěkně vydařilo. S fanoušky jsme udělali ještě další videa, která již však měla menší úspěch. Byla to však stejně jako pro Ríšu, tak pro mě obrovská zábava a zkušenost.

Každý den měl na tomto MS něco do sebe. Ti zdatnější si ráno zvládli přivstat a na stadion odcestovali třeba po osmé hodině ranní (ne, nepatřil jsem do této skupiny zdatnějších lidí). Méně zdatnější vstávali kolem dvanácté hodiny a na stadion se odcházelo kolem druhé hodiny. Já jsem rád, že jsem měl po celou dobu účasti v Paříži měl společně s Rojem své novinářské místečko a nemuseli jsme stále hledat něco jiného. V tomto vidím veliké pozitivum oproti Kolínu nad Rýnem, kde novinářska zóna není udělaná tak pohodlně, jako v Paříži. Osobně jsem se snažil užít co nejvíce zápasů, i když to občas nešlo, jelikož jsem musel stříhat videa v průběhu nějakého utkání, ovšem velikou část zápasů jsem si užil. Vždy pět minut před koncem utkání jsem pelášil do mix-zóny s nádhernou oranžovou taštičkou, ve které byla uložena kamera společně s mikrofonem. Po rozhovoru s hráčem jsem si kameru vzal zpět na své novinářské místo, odkud jsem většinu videí stříhal.

Za největší fanouškovský zážitek na turnaji považuji zápas našich proti Finsku. Prohrávali jsme 0:3 a ze všech stran padalo na náš národní tým plno nadávek a posměšků. Já sám jsem ani ve snu nevěřil, že by náš tým dokázal takto nepříznivý stav obrátit ve svůj prospěch. A, stalo se… Jak jsem již psal, každý zápas jsem chodil do mix-zóny pět minut před koncem. Když hráli naši, tak jsem šel o něco dříve, jelikož novinářů bylo v mix-zoně vždy veliké množství a musel jsem si vždy najít to nejlepší místo. Závěr zápasu s Finskem z mého pohledu vypadal asi takto. Vzal jsem si vše potřebné z novinářské tribuny, šel jsem směrem dolů po fanouškovské tribuně a zamířil jsem do útrob stadionu. Slyším obrovský řev, tak jsem si domyslel, že jsme asi dali branku. Obrátím směr, jdu zpátky k ledu a vidím, že jsme zkorigovali skóre na 2:3. V hlavě si promítám, že to je super, ale do konce zápasu zbývají dvě minuty a já prostě musím být v mix-zóně. Tak se tedy znovu otočím a mířím směrem do mix-zóny. Uteče asi půl minuty a znovu obrovský řev, celý stadion se obracel v základech. V tuto chvíli jsem již byl v mix-zóně a měl jsem obrovskou radost, jelikož mi bylo jasné, že jsme srovnali. Podobný příběh měl taktéž Lukáš Kratochvíl, který taktéž neviděl na vlastní oči ani jednu z posledních dvou našich branek. Bylo to prostě něco neuvěřitelného, ač jsem to neviděl na vlastní oči bohužel neviděl.

Co bych řekl k rozhovorům. Před kluky, kteří dělali rozhovory v angličtině a němčině (Vojto :D) obrovská poklona. Každý rozhovor měl něco do sebe. Já osobně jsem v životě rozhovor ze strany dotazujícího se nikdy nedělal. Bál jsem se, nevěděl jsem, jestli to budu schopen zvládnout, jelikož strašně rychle mluvím a ještě v nervozitě. No, nakonec se to podařilo… Měl jsem motivaci dokázat, že to zvládnu a že na tom prostě nic není. Při zápase Slovinsko – Norsko jsem si řekl, že je ta správná chvilka a už mi zbývalo si vybrat pouze hráče, kterého bych se tázal. Ačkoliv si myslím, že anglicky zvládnu mluvit celkem slušně, tak jsem si na to netroufal a chtěl jsem si udělat první rozhovor v češtině. Vybral jsem si Juri Repeho, slovinského obránce, který již sedmou sezonu odehraje kromě dvou sezon v Kanadě v české lize. V současné době obléká barvy Kladna. Naštěstí moje první volba byla správná! Ačkoliv se mi v průběhu rozhovoru začala neskutečně klepat noha, tak jsem se nezvdával a snažil jsem se správně artikulovat. Jurij byl strašně moc v pohodě, i přes to, že Slovinsko bohužel sestoupilo z elitní skupiny MS.

Je toho strašně moc na vyprávění. Když bylo alespoň trochu volna, tak jsme se pokusili zhlédnout co nejvíce památek a zajímavostí v Paříži. Každý chtěl na vlastní oči vidět dominantu Paříže, samotnou Eiffelovu věž. Byl to neuvěřitelný pocit, připadal jsem si jako malý kluk, který právě dolízal svoje první lízátko. Opravdu skvostný pocit, který bych přál každému zažít. Kromě Eiffelovy věže jsme viděli spoustu dalších památek jako je Vítězný oblouk, Trocadéro a další.

Po pár dnech nám jednou David na společném večerním sezení oznámil, že by nás rád vzal na své náklady do michelinské restaurace. O michelinské restauraci jsem pouze slyšel a nijak zvláště jsem nevěděl, o co se jedná. Jsou restaurace, které mají tři michelinské hvězdy, některé dvě a některé jednu. My jsme nakonec šli do restaurace, která měla jednu hvězdu a bylo to skvělé. Nádherné prostředí, milá obsluha, ale to jídlo… Jsem typ, který by snědl cokoliv, ale toto bylo trochu specifické. Měli jsme na výběr celkem tři chody (předkrm, hlavní chod a dezert). Jako předkrm jsem si vybral rybu (ano, myslel jsem si, že je to klasická ryba). Jako hlavní chod jsem si vybral hovězího steaka a jako dezert (to nejlepší), jakýsi čokoládový dezert. S prvním jídlem jsem se trochu trápil. Nervozním mě dělalo to, že všichni tu moji rybu měli již dávno snědenou a já jsem dělal, jak si ji trpělivě vychutnávám. Dobře, nevychnutával jsem si ji, ale každým polknutím jsem si oddechl, že to ze mě nevyletělo ven. Ta ryba mi opravdu nesedla a její pachuť mi vydržela v ústech do dneška. Kdyby na tom stole nebylo snad kilo chleba, kterým jsem tu rybu zajídal… opravdu nevím, co bych dělal. Ale ostatní dvě jídla byla parádní. Je to prostě něco jiného a obrovská zkušenost. Tímto ještě jednou děkuji Davidovi, že mi takovou zkušenost umožnil zažít. Druhá zkušenost s jídlem bylo sushi. Jídlo, které absolutně nevyhledávám a jakmile si mohu vybrat mezi sushi a jiným jídlem, skoro vždy volím to jiné jídlo. Byli jsme v resturaci, kde to fungovalo na principu „all you can eat“ – aneb, sněz všechno nebo si to zaplatíš. Bylo toho mraky. Asi po hodině nás opustila trojice lidí a na nás zbylých pár osob tam zbyla hromada sushi. Pokud bychom to nesnědli, tak bychom to museli zaplatit, což by bylo velice nepříjemné. Nakonec jsme to nějak zvládli a vydali jsme se po tomto zážitku směrem do arény.

Zmínit musím taktéž každodenní večery. Při každém návratu z arény padla v metru nebo kdekoliv jinde hláška „dneska se jde brzy spát“. Ano, nikdy se nešlo brzy spát. Každý večer bylo něco speciálního. Když začneme třeba Rojem a jeho exkluzivní hraním na kytaru (Ríša hrál taky parádně) a nebo Davidem a jeho nápadu v jedenáct hodin večer, že bychom mohli jet koupit nějaké dobré sýry a nějaké víno. Po půlhodinovém dohadování mezi Ádou a Rojem, jestli se pojede nebo nepojede nakonec vše rozsekl Adam Sušovský, který právě dorazil domů a svým jednoznačným ano rozhodl, že bude řídit. Myslím, že kdyby věděl, co ho bude čekat, tak by si tuto odpověď rozmyslel. Plán byl takový, že kluci v čele s velitelem Ádou pojedou do nějakého obchodu na druhém kraji Paříži koupit parádní sýry. Nakonec to všechno skončilo tím, že víno a sýry se koupily asi 50m od našeho ubytování. Dále bych to nijak nerozváděl. Nepřejte si vidět Adama Sušovského :-))

Zážitků v Paříží bylo opravdu hodně. Určitě jsem na něco zapomněl… Po skončení našeho čtvrtfinále s Rusy, ve kterém jsme bohužel neuspěli nás čekal přejezd do Kolína nad Rýnem. Cesta  proběhla v pohodě, ovšem horší bylo, když jsme zjistili, kde to nakonec jsme ubytování. Byla to nějaká vesnice asi 20 minut od samotného Kolína nad Rýnem. Nepříjemné, ovšem co se dalo dělat. Bylo to jen pár dní, takže jsme to všechno museli přežít. Lanxess Arena v Kolíně je hokejovější, jednoznačně. Co mi vadilo bylo uspořádání mix-zony a novinářská tribuna. To bylo v Paříži mnohem pohodlnější. Každý zápas v Kolíně nad Rýnem byl skvělý. Rusko mělo na šampionátu obrovské množství fanoušků, kteří podporovali svůj národ jen jak se dalo. Rusové však padli v semifinále s Kanadou a byla konečná. Finále bylo úžasný. To si budu pamatovat do konce svého života. Společně s Michalem Tomanem jsme seděli vedle sebe a společně jsme drželi palce švédskému týmu. Nakonec se švédskému týmu podařilo zvítězit. Byla to obrovská euforie. Švédský tým to zvládl hlavně díky skvěle chytajícímu Henrikovi, který byl úžasný po celou dobu turnaje. Byla to obrovská zkušenost vidět ty profesionální hokejisty na vlastní oči.

Nejsem žádný pisálek, ale chtěl bych strašně moc poděkovat hlavně Davidovi, že mi umožnil se zúčastnit této akce s tak skvělými lidmi. Jelikož jsem nikdy nepracoval v žádné redakci ani sportovním klubu, tak o to víc si této šance vážím. Jsem strašně rád, že jsem mohl potkat a pracovat s tak skvělou partou lidí. Děkuji Egimu, Lukášovi a Michalu Slavíkovi, že mě ve zdraví dovezli autem z Česka do Francie a zpátky přes Německo. Zatímco já jsem si v poklidu spal, tak oni se museli soustředit a měli obrovskou zodpovědnost za nás všechny. Tímto bych jim chtěl ještě jednou poděkovat, jste borci!

Ještě jednou velké díky všem. Doufám, že se ještě někdy na nějaké akci společně uvidíme a budeme moci eSports i nadále rozvíjet. Mějte se rádi! 

Tagged as: ,

Petr Peleška


Email autora: pelpetr@email.cz | Zobraz všechny články autora Petr Peleška

Napište váš názor