Pro lidi s vášní pro hokej

Paříž – místo, které mi zřejmě změnilo budoucnost

Autor: Jakub Borovský • 27.06.2017 • Kategorie: MS 2017 Francie, Německo

V první řadě jedna důležitá poznámka – ke čtení tohoto textu, který popisuje zážitky z MS v hokeji 2017, je nezbytně nutné pustit si oficiální hymnu šampionátu od Cascady – Playground. I když vám to na první poslech nepřijde, ta písnička je perfektní a my všichni, co jsme tam byli, to potvrdíme!

Světový šampionát v roce 2017 uspořádaly opět po několika letech dvě země – Německo a Francie. Český tým hrál skupinu B v Paříži. Že by hokejově bylo tohle MS nějak zvláštní, to se asi říct nedá. Tradiční favorité se opět ukázali, čtvrtfinále bylo (možná už bohužel můžeme říct tradičně) stopkou pro Čechy. Napínavé finále nakonec trochu překvapivě ovládli Švédové a Kanada nám tedy „neukradla“ zlatý hattrick. Ovšem co se na první pohled může zdát třeba až jako nudný šampionát, to pro několik šťastlivců včetně mě byla obrovská příležitost a neskutečný počet zážitků. Firma eSports pravidelně bere lidi na podobné sportovní akce. A nějakým štěstím jsem do Francie jel i já.

Možná by teď někdo čekal soupis všechny zápasů, kdo jak hrál, s kým hrál, proč vyhrál, proč prohrál. Já ale nechci psát přímo o hokeji. Ano, byla to pro mě úžasná zkušenost, která hodně ovlivnila můj život, jsem za to opravdu vděčný. Dělal jsem rozhovor s Voráčkem, Gudasem, Šimkem, s Ruttou asi třikrát. Zažil jsem parádní obrat Čechů v zápase s Finskem, kdy i Robert Záruba ukázal radost tak, že chvíli nemohl vysílat. Skvělý je i zážitek z toho, jak jsme v posledním zápase základních skupin sledovali v pařížském tiskáči zápas Lotyšsko – Německo, kde šlo o poslední postupovou příčku do čtvrtfinále a rozhodovalo se, jestli Češi pojedou do Kolína, nebo odehrají čtvrtfinále v Paříži. Ale výsledky, pořadí, góly atd. To už za chvíli nebude nikdo vědět. Nebo alespoň já ne. Protože to hlavní nebyly výsledky, ale zážitky. A že jich bylo…

Pro zážitky do Paříže? Stačí píchlá guma v Praze

Jelikož se do Paříže jelo Ádovým autem, a ten nechce řídit, dojel jsem pro jeho auto do Liberce a přivezl zpět do Prahy. Kromě toho, že to byl automat, který jsem řídil poprvé den před tím, abych si to zkusil, v podstatě obyčejná cesta. Až do chvíle, kdy jsme v Praze zastavili na křižovatce a po rozjezdu auto začalo zvláštně bouchat. Ihned jsem tedy zastavil, auto jsme prohlédli a nic. Na střeše jsme vezli rakev, řekli jsme si tedy, že to asi bude tím. Zkusili jsme další rozjezd, ale pořád to stejné. Při první možnosti jsem tedy odbočil do slepé ulice. Auto jsme prohlédli, několikrát vyzkoušeli rakev. Ale nic. Dokonce jsme odmontovali anténu, protože to už snad bylo jediné, co mohlo bouchat. A stále žádná změna. Nakonec jsem tedy jel pomalu a Áda sledoval, co se děje. A ejhle. Píchlá guma. Skvělé zjištění, když nás čekala dlouhá cesta do Paříže. Někdo nás ale má rád, sotva jsme přišli na to, co se stalo, vyšel z vrat mechanik, který měl přímo vedle autoservis. Půl hodinka, vše bylo opraveno a nám tato historka zbyla už jen jako vtipný začátek daleké cesty.

100 minut spánku a hurá na Kanadu

S krátkou zastávkou u Ádových rodičů kvůli nabrání posledního člena výpravy jsme vyjeli na dlouhou cestu směr Paříž. Cesta sice moc neutíkala, moc se ani nespalo (teď mluvím o těch, co řídili, protože třeba takový Áda se vyspal naprosto krásně). Na druhou stranu jsme jeli po dálnici skoro sami a nebylo žádné zdržení. Lehké potíže přišly až v Paříži, kam se společně s nám sjíždělo hodně lidí do práce. Nakonec se nám podařilo dorazit do cíle, pouze jsme po cestě ztratili Rojovo auto, protože my přece jedeme špatně. No, nejeli jsme. Ale i ti, kteří jeli „lepší“ cestou, nakonec dorazili a po ubytování jsme vyrazili do haly. Tam nás čekaly dva první zápasy, večerní utkání ozdobili Češi a Kanaďané, kteří byli nakonec úspěšnější. Každopádně po dvou dnech, kdy jsem spal dohromady asi 100 minut, jsem se fakt těšil do postele. Po krátkém utužování kolektivu jsem velmi rád zavřel oči a nabral síly do dalších dnů.

Firemní squashový mistr namazán na chleba v poměru 12:0

Velmi žhavým tématem úvodních dnů byl squash. Áda, posílen tím, že ho ve firmě každý nechá vyhrávat squashové zápasy, si moc chtěl zahrát se mnou. Ač věděl, že squash hraju více než deset let, ničeho se nebál. A poměrně odvážně prohlašoval, že mi ukáže. Protože se tyhle silácký řeči mohly ukázat jen na kurtu, šli jsme. A to hned dvakrát. Poprvé to bylo totiž 8. května. Ano, státní svátek. Došli jsme tam. A zjistili, že je zavřeno. Ale Áda fakt moc toužil po tom ukázat, že na mě má – pikli jsme si tedy párkrát zeď nějakého baráku. Asi tři míčky. A bylo to naposledy, co se hrálo poměrně vyrovnaně. I když jsme si nezahráli, bylo to příjemné ráno. Spolu s Ádou a Pavlem jsme se stavili v pekařství na snídani, přinesli něco i ostatním, popovídali. Další den to už vyšlo. Musím říct, že jsem malinko znervózněl. Ani ne proto, že bych si nevěřil. Ale nebyl jsem si jistý, jak velký náhoďák může Áda být. Naštěstí po pár míčcích už jsem byl v klidu a zápas si užíval. Nakonec tedy 12:0 na sety, maximálně tuším pět míčků na game. Ale každopádně je pravda, že soupeř porážku vzal velmi sportovně. A já musím uznat, že některými míčky opravdu překvapil. Každopádně pravidelný několikaletý trénink se projevil.

Zase schody a zjištění, že Sortie není žádné velké nádraží

Po pár dnech, co jsme se stihli rozkoukat, jsme už taky vyrazili do centra na nějaké památky. Prvně jsme vyrazili do Notre Dame a pěšky se vrátili podél řeky k hale. Podruhé, co jsme vyrazili do víru Paříže, bylo po tréninku českých hráčů, kdy jsme já, Lukáš, Michal a Ríša měli před odpoledním zápasem volno. Vyrazili jsme tedy na Vítězný oblouk. Pro mě velmi důležitá cesta v tom, že jsem konečně pochopil, proč je všude cedule Sortie – tedy východ. A ne nějaká zastávka, jak jsem si původně myslel. No, chybka se vloudí. Jinak to bylo ale parádní odpoledne. Ke schodům, co jsme měli v hale a běhali je pořád jak blbci nahoru a zase dolů, jsme přidali ty na Vítězném oblouku. Ale stálo to za to, protože vyhlídka na Paříž byla skvělá. Při cestě zpět jsme se zastavili ve Five Guys. Hodně jsem od těch burgerů očekávali, protože Lukáš o nich dost básnil. Ale výsledek byl snad ještě lepší. Na tenhle oběd jen tak nezapomenu. Následně ještě cesta podél řeky, pár památek, obelisk, ruské kolo, zahrady. Prostě paráda. Zkrátka velmi dobře prožité odpoledne a určitě jeden z těch velkých zážitků.

Sportování - ranní rozcvička až k Eiffelovce, zmrzačení Hölzela a do ksichtu od Záruby

Únava byla po pár dnech už znát. Dva zápasy za den sice nebyly žádný zápřeh, utužování kolektivu a návštěva různých koutů Paříže byly poměrně namáhavé. Přesto se jeden den nadhodilo, že by bylo fajn se jít ráno proběhnout podél řeky až k Eiffelovce. Zní to krásně. A také to bylo fajn. I když po čtyřech hodinách spánku není fyzička ideální, výběh jsme si užili. Lukáš by mohl vyprávět, protože nezávodil jen s časem běhu, ale také s tím, aby v sobě udržel vše, co bylo v tu chvíli potřeba… Pár fotek s větší a starší kamarádkou naší Petřínské rozhledny a zpět do reality a na hokej.

Další sportovní přišlo na fotbale, kde se hvězdný tým Adam, Lukáš, já a Ríša postavil proti klukům z ČT. Konkrétně mančaft ve složení – Záruba, Hölzel, Hosták a kluk, co měl na starost sociální sítě. Fotbal nebyla naše silná stránka. A taky to bylo vidět na skóre, které si radši už nepamatuji, ale rozdíl byl poměrně veliký. Nejvíce jsem se projevil ve chvíli, kdy Jiří Hölzel ve vzájemném souboji naletěl na moje koleno, dostal koňara a od té doby hráli proti nám víceméně ve třech. Robert Záruba si to ale nenechal líbit a za trest (samozřejmě omylem, snad…) mě trefil asi z půl metru přímo do obličeje. Myslel jsem si, že mám otřes mozku, k čemuž mi pak i pomohlo samovolné krvácení z nosu v tiskáči. Nakonec jsem ale byl v pohodě. Možná jsem o trochu blbější, ale to se snad ztratí.

Večer na Sacré-Cœur aneb kde je tady záchod?!

Ano. Jestli bude nějaká nevtipnější historka, kterou budu z Paříže vyprávět a patrně nikdy na ni nezapomenu, bude to z večera, kdy jsme s Lukášem vyrazili na Sacré-Cœur. Ani už snad nemá smysl zmiňovat, že jsme k pravidelné dávce schodů přidali ještě dvojnásobek. Ale tentokrát bych to vyšel klidně i dvakrát. Nahoře byla krásná vyhlídka, kde velmi otravní prodavači nutili ke koupi malého a drahého Heinekena. Na suchu jsme ale být nechtěli a po chvíli jsme dokonce i smlouvali. K vyhlídce a povídání nám navíc vyhrávala ideální živá hudba – ke kytaristovi se spontánně přidal velmi dobrý zpěvák a musím říct, že bez toho by to nebylo ono. Ano, zatím není nic moc vtipného. To přišlo ve chvíli, co jsme odešli. Začalo se mi chtít na záchod. A Lukášovi po chvíli taky. Člověk by si řekl, že někde něco bude. Ale my pobíhali všude možně asi hodinu a vůbec nic jsme nenašli. Byli jsme snad všude, zkoušeli parky – zavřený, malý uličky – plný. Už jsem byl dokonce v takovém stavu, že jsem zašel do nějaké restaurace. Poměrně luxusní. Ale našel jsem tam jediný záchod, který byl navíc plný. Takže zase nic a s čím dál větším úpěním jsme hledali a hledali. Nakonec jsme v prudkém dešti došli až na proslulou Moulin Rouge, u které jsme celou dobu byli. A tam záchod vedle záchodu. Dokonce zadarmo. Rychle jsem tam tedy šel a… Nic. Stále otevřeno, dveře se nezavřeli. Zkoušel jsem mačkat všechno, ale dveře se ani nehnuly. Až jsem nakonec objevil nějakou červenou páku. Za tu jsem zabral a najednou se zavřely. Chtělo se mi fakt moc a dlouho, takže jsem tam byl poměrně dlouho.  Nikde nebylo žádné splachovadlo a přemýšlel jsem, jak pak spláchnu. Odpověď přišla dřív, než jsem čekal. Ještě před dokončením potřeby se totiž zhaslo, budka začala blikat, snad i nějaký zvuk vydávala. A záchod se začal zavírat.  Ano, prostě zmizel. Naštěstí jsem se stihl trefovat, ale musím říct, že mě to docela rozhodilo. Ano, zřejmě ta červená páka nebyla na zavírání. Nejvíc to ale odnesl Lukáš, který čekal venku. Zatímco já jsem byl v naprostém a nekonečném záchvatu smíchu, záchod se zavřel a začal se čistit. A chudák Lukáš čekal. Nakonec se teda i on dočkal a mohli jsme se jít projít po Moulin Rouge. Několik nabídek na vstup do klubu jsme samozřejmě dostali. Dokonce i nějaký pouliční prodavač květin nám je nabízel – zřejmě jsme vypadali jako rozhádaný pár. Celý večer jsme ještě zapili v Rugby baru a pomalu vyrazili s pivem v ruce k domovu.

Cesta Paříž – Kolín – Paříž

Po dohrání posledních zápasů ve skupině přišel ve středu den volna. Tady… Jak pro koho. Pavel, Michal, Lukáš, já a Egi jsme „za odměnu“ vyrazili do Kolína, druhého dějiště MS, kde se konala tisková konference k novému ročníku hokejové Ligy mistrů. V pěti lidech v autě a cesta více než šest hodin. Nezní to úplně parádně a samotná cesta parádní ani nebyla. Ale následovala odměna. Po absolvování rozhovorů, které byly samy o sobě velmi vtipné, protože jsme museli hledat lidi podle fotografií a zjistili jsme, že někteří si jsou velmi podobní. Nakonec ale dobrá lekce angličtiny, i když jsme víceméně jen četli to, co nám kluci připravili. Po práci následovala odměna. A to zasloužená a velká. Šli jsme na večeři, která byla opravdu výborná. Mohli jsme si vybrat z několika chodů. Nejúspěšnějším byl burger, který jsme si mohli sami vyrobit. Když jsme dojedli, tedy spíše se přecpali, vyrazili jsme zpět na dlouhou cestu do Paříže. Abychom se do Německa zase brzo vrátili. Ale i když jsme na cestě strávili víc času než v Kolíně, jsem moc rád, že jsem tam mohl jet.

Kolín – bydlení snad až za městem, Hall of Fame a hra na schovávanou

Po čtvrtfinále, ve kterém mimochodem Češi po nudném výkonu padli s Rusáky 0:3, jsme v pátek ráno jeli opět do Kolína. Cesta opět v pěti. Ale tak už jsem měl natrénováno ze středy. Byla to docela radost, když jsme přijeli do Kolína. To jsme ale nevěděli, že cesta nekončí. Projeli jsme snad celým Kolínem, pak jeli ještě několik dlouhých minut a dojeli tam, kde jsme bydleli. Což o to, byty hezké. Tedy dva ze tří. Do toho třetího jsme se totiž ani nedostali. Cesta k hale ale šíleně dlouhá. Nejdřív autem asi čtvrt hodiny na nádraží, pak vlakem a kousek pěšky. Čert to vem, jsou to dva dny. Ale stížnosti na bydlení šly ze všech stran. Velkým zážitkem pro mě byla návštěva ceremonie, kde IIHF uvedla do Síně sláby hvězdy jako Teemu Selanne nebo Saku Koivu. Nechtělo se mi tam, ale nakonec… Bylo opravdu dojemné, když si takové hvězdy utíraly slzy a děkovaly rodičům, manželkám, dětem. Velmi zajímavé vidět jedny z nejlepších hráčů v historii v trochu jiné pozici.
Jinak se pro mě ale Kolín stal hlavně takovou hrou na schovávanou. Moje akreditace totiž skončila o dva dny dřív než šampionát. A to byl problém. Tedy, kdyby mě chytli. Všichni o tom věděli a snažili se mě různě maskovat, já sám jsem se snažil hlavně usmívat a mávat akreditací nejvíc, co to šlo. Nejblíže průšvihu bylo ve chvíli, kdy jsme se vraceli z Hall of Fame, já prošel v pohodě, ale kluky, co přišli o dvě minuty za mnou, kontrolovali. Naštěstí jsem to doklepal až do konce, viděl šíleně dlouhé finále, po které jsme jeli hned domů, protože se ale Kanada a Švédsko předem nedomluvily, museli jsme na odjezd čekat o hodně dýl, než jsme plánovali. Ale aspoň byly nájezdy napínavé. Následovala dlouhá cesta domů, spánek téměř žádný. Ale po akci, která opravdu stála za to.

Cesta, co mi změnila život

Jak už jsem psal na začátku, bylo to sice hokejové MS, já si ale pamatuji hlavně zážitky okolo. Hokej byl ale také důležitý. Díky práci, kterou jsme tvořili a kterou jsem tam dělal také pro následující hokejbalové MS v Pardubicích, jsem poměrně hodně změnil názor na svou budoucnost. Neskutečně mě bavilo dělat rozhovory, ani nejsem schopný říct, který si pamatuju nejvíc, protože mi jich najednou vyskočí hrozně moc. Bylo skvělé potkávat se se všemi novináře, vidět, jak pracují lidé, od kterých někdy něco čtete. Byla to obrovská příležitost a já doufám, že nebyla poslední. Když jsem před necelým rokem šel na výběrové řízení do Sparty, nevěděl jsem, že eSports je taková firma. Až v Paříži jsem ji pochopil. A i to je jedna z věcí, kvůli které jsem nesmírně vděčný, že jsem tam mohl být.

Tagged as: ,

Jakub Borovský


Email autora: kuba.borovsky@centrum.cz | Zobraz všechny články autora Jakub Borovský

Napište váš názor