Pro lidi s vášní pro hokej

Finsko? Hokej, sauna a medailová radost

Autor: Jakub Ruč • 15.06.2022 • Kategorie: MS 2022 Finsko

Tolikrát jsem slyšel, že to nemám ani zkoušet

Všechno to začalo v srpnu roku 2021, tehdy jsem zareagoval na facebookový inzerát, v němž se psalo, že moje milovaná Kometa hledá nové mladé redaktory. Řekl jsem si, proč to nezkusit, za to přece nic nedám. Už když jsem o tom mluvil s přáteli, setkal jsem se spíš s negativními reakcemi. „Vždyť to chce dělat tolik lidí, že nemáš nejmenší šanci,“ vyslechl jsem si nesčetněkrát. Jasně, to, že je Kometa v našem kraji pojem a prestižní značka, jsem samozřejmě věděl. O to větší byla motivace do toho jít.

Když jsem absolvoval asi půlhodinový vstupní pohovor, nabyl jsem dojmu, že by to snad mohlo i vyjít. Pak už přišel jen telefonát s pozvánkou na první zkušební zápas. Junioři tenkrát nedali ani gól a s Hradcem Králové prohráli 0:1, hned na začátek mě tak kluci hodili do té nejhorčejší novinářské vody. V dalších měsících se ale všechno seběhlo strašně rychle a hladce. Netrvalo dlouho a kromě mládežnických týmů a druholigové rezervy jsem začal chodit i na vytoužené zápasy A-týmu.

Jenže tím tahle úžasná etapa neskončila. Uprostřed mého prvního zkouškového období na vysoké škole mi zavolal David Schlegel s pozvánkou na mistrovství světa. Všeho jsem nechal a bez váhání kývnul. Při mistrovství se mi každoročně zatemní mysl, ve které nezbývá místo na nic jiného, než na ten nejkrásnější sport. A být u toho osobně, to je sen! Zároveň jsem ale začal cítit obrovskou zodpovědnost, přeci jen tuhle práci nedělám ještě ani rok. Jen málokomu se po takhle krátké době poštěstí vůbec někam jet. A já se měl podívat hned na vrchol sezóny, navíc takhle daleko do jedné z nejdražších zemí v Evropě. O to víc si tohoto zážitku vážím a nadosmrti za něj budu vděčný, i kdyby to měl být výjezd vůbec poslední.

Ze stověžaté Prahy až do finské divočiny, po zemi

Jak se čas krátil, těšil jsem se víc a víc. Ubytování? Vlastně ani nemám tušení, pro kterou z nabízených možností jsem hlasoval. Bylo mi to jedno. Bezmála třicetihodinová cesta autem až do Tampere? Proč ne, aspoň si škrtnu další země, jež figurují v mém seznamu krajin nenavštívených. Ať už to bude Litva, Lotyšsko nebo Estonsko. Navíc je pro mě cestování autem balzám na nervy, a to hlavně v noci.

Pár dní před odjezdem jsem se dozvěděl, že v moravské dodávce, v níž mají cestovat známí kolegové z brněnské redakce, není pro jednoho z nás místo. Pojedu z Prahy, proč ne, aspoň se rychleji poznám s ostatními. Jediného z mých čtyř spolujezdců jsem do té doby nikdy neviděl. To ale nebyl vůbec žádný problém, netrvalo dlouho a v našem čtyřtaktním zázemí byla skvělá, uvolněná atmosféra. Všichni jsme se sjeli v Polsku, tam jsem konečně poprvé spatřil všechny tváře, jejichž společnost mě čekala po další tři týdny.

Cesta šla překvapivě hladce. Zábavu s ostatními střídala hluchá místa, při kterých jsem stihl sjet snad všechna alba mých oblíbených Beatles. S dostatečným předstihem jsme pak za ranního svítání dorazili do estonského Tallinnu, kde nás čekalo nalodění na trajekt. Hned tady mě napadlo, že moje další dovolená bude směřovat k Baltu. Město mě nadchlo, a to i přesto, že jsme na jeho prozkoumání měli slabou hodinku. Na trajektu si pak většina z nás dopřála zaslouženého spánku. Přímo na zemi, kde taky jinde. Myslím, že po takové pouti bychom usnuli i korbě náklaďáku s kamením. V Helsinkách jsme se rozloučili s kolegy, kteří měli na starost tamní skupinu. Pak už nás čekal jen kraťounký zbytek cesty do cílové destinace.

Hned po příjezdu nás uvítal příjemný majitel, který nás provedl po jeho rozlehlém pozemku. Každého, kdo by čekal, že budeme bydlet v luxusním hotelu v centru Tampere, vyvedu z omylu. Ubytováni jsme byli v pohádkové chatičce u ledového jezera. A co ve Finsku nemůže chybět? No přece pravá finská sauna. Tu jsme samozřejmě taky měli! Někoho mohla trochu zaskočit absence klasické sprchy, já jsem ale ze svých sportovně aktivních let a florbalových výjezdů zvyklý na ledasco. Jen dámy, ty to měly přeci jen složitější.

Vůně novoty a vzpomínky na covidové časy

Hned po vybalení nás čekala první cesta do arény. Tady se poprvé projevilo snad jediné negativum, které s sebou bydlení v přírodě neslo. Do centra města to bylo autem skoro půl hodiny a autobusové spojení v podstatě neexistovalo. Nikdy bych neřekl, jak taková večerní cesta domů po perném pracovním dni dokáže člověka unavit.

Nokia aréna v Tampere je moderní, majestátní stavba, která se svojí výškou tyčí nad okolními budovami. Vidět je už z dálnice. Nejinak působí i její interiér. S otevřenou pusou jsme mířili až úplně nahoru, kde bylo obrovské tiskové centrum. To byla bez nadsázky pravděpodobně jediná místnost ve městě, kde bylo nutné nosit roušku. I přes zjevnou absurditu tohoto nařízení se s ním ale všichni nakonec sžili, museli.

Mathisi, můžete na chvilku?

Krátce před oficiálním startem šampionátu proběhl úvodní brífink, na němž se rozdělily úkoly na první den. Při té příležitosti se řeklo, že kreativitě se meze nekladou. „Pokud vás něco napadá, sem s tím, uděláme o tom článek,“ znělo z úst toho nejvyššího. Mě čekaly hned první den dva onlajny, navíc poprvé ve dvojici. Nervozita ale opadla už pár minut po zahajovacím buly a já si začal komentování užívat. Úvodní prohru mých milovaných Lotyšů s USA jsem krátce oplakal a těšil se na oficiální start turnaje. Domácí Finové vyzvali outsidera z Norska.

Na soupiskách mě zaujalo jedno jméno – Mathis Olimb. „Ten byl snad na každém mistrovství, které jsem sledoval,“ říkám si. Bylo to už jeho čtrnácté, a to si jistě zasloužilo mediální pozornost. Chvíli před koncem zápasu jsem si tak od onlajnu odběhl do mix zóny. Čekal mě první rozhovor v angličtině.

Ve změti červených dresů hledám šestačtyřicítku s kapitánským céčkem. Když konečně přišel, dost razantně jsem na něj zavolal. Blonďatý chlapík se s úsměvem přiklonil, a přestože jeho tým nedal ani gól a vyfasoval od Finů bůra, s radostí odpovídal na mé otázky. Tak vznikl můj první rozhovor se zahraničním hráčem. Překvapením pro mě byla hlavně vstřícnost, na kterou nejsem z naší domoviny ani zdaleka zvyklý a se kterou jsem se setkával po celý turnaj.

Děkuji za rozhovor, pane redaktore

Jak již bylo řečeno, rozhovor s Mathisem Olimbem si budu dobře pamatovat, byl přece první. Ne však poslední. V průběhu turnaje jsem měl tu čest mluvit i se spoustou dalších zahraničních hráčů, většinou dokonce na kameru. Tento druh práce mě naplňoval zdaleka nejvíc, každé interview v angličtině jsem si užíval. O to víc, když jsem měl tu čest vyzpovídat po finále čerstvé mistry světa.

Ale ať už to byl Rudolfs Balcers, Ryan Hartmann, Mikko Lehtonen nebo Sakari Manninen, jehož neskutečná šikovnost byla pastvou pro oči, vždycky mě překvapilo jedno. S novináři jednali jako s lidmi sobě rovnými a i po nepovedeném zápase si ochotně stoupli před mikrofon. Téměř vždy jsem pak po tříminutovém ždímání slyšel i magické „děkuji“! To mi v Česku chybí, často mi přijde, že hráče novináři spíš obtěžují. V Tampere jsem se konečně potkával se sympaťáky, kteří chápou, že bez novinářů by jejich řemeslo nemohlo na profesionální úrovni vůbec fungovat. Snad je jen otázkou času, kdy něco takového budeme častěji zažívat i v naší domovině. Čest výjimkám.

Onlajnista, ten tvrdej chleba má. A hlavně s Rakouskem

Oči většiny našich redaktorů se samozřejmě upínaly hlavně k českému týmu. Nejinak na tom byly ty moje. První dva zápasy našeho nároďáku s Velkou Británií a Švédskem jsem komentoval na Onlajnech. Tehdy jsem si asi poprvé pořádně uvědomil, že po napsání onlajnu si zápas pamatuji spíše jako změť různých situací než ucelený celek. Možná proto jsem trochu překvapivě cestu borců se lvíčkem na dresu prožíval paradoxně mnohem méně než v minulých letech.

Oddech přišel až při zápase s Rakouskem, ten jsem totiž nekomentoval. Všichni ale víme, jak dopadl. No co, aspoň jsem si poprvé pořádně prošel arénu a zkusil české představení sledovat ze všech možných úhlů včetně našeho kotle. V přenádherné Nokia aréně nebylo snad jediné místo, ze kterého by na ledovou plochu bylo špatně vidět. I ty nejlevnější lístky slibovaly parádní hokejový zážitek. V útrobách haly pak čekala na své zákazníky řada skvělých „restaurací“ a barů. V kombinaci s hokejem, co člověk vlastně potřebuje víc?

Na žádné smutnění po prohře s jižním sousedem ale nebyl čas. Čekal mě rozhovor se Sasu Hovim. Bývalého brankáře Komety jsem si všiml hned první den v tiskovém centru. Když jsem se jej možná trochu zakřiknutě zeptal, zdali by si na mě neudělal čas, ochotně se podíval do diáře a vybral si ten nejlepší termín. S drobným blonďákem jsem mluvil dobrých dvacet minut, přitom se mi vybavily vzpomínky, jak jsem jej jako malý kluk v Brně obdivoval. Zase jsem si jednou udělal radost.

Procházka nočním Tampere, aneb město tak akorát

Mistrovství světa ale není jen hokej. Čas byl i na prozkoumání kouzelně malebného Tampere. Město je to věru nádherné, přesně takové, ve kterém si dokážu představit život. Velké tak akorát. Místní se scházejí v centru kolem dlouhé ulice Hämeenkatu plné barů, restaurací a hospod. Na prozkoumání středu města vám navíc bohatě stačí nohy, kamkoliv se dá dojít. Všude je cítit příjemná atmosféra. Finové jsou sice posedlí dodržováním pravidel, bavit se ale umí, to jim nemůže nikdo upřít.

Párkrát jsme měli možnost navštívit i místní hospody a ochutnat pivo. To se točí jinak, než jsme zvyklí, bez pěny. A většinou vám ho nikdo nedonese, platí se na baru. Tam se vám možná při pohledu na cenovky podlomí kolena, ale co, žijeme jen jednou! Zlatavý mok si při sledování hokeje můžete dopřát i na centrálním náměstí, kde za příjemné domácí atmosféry sledují zápasy skupinky lidí na velkoplošné obrazovce. Po dlouhých dnech v hale byla i tato zkušenost příjemnou změnou. V zápase Čechů s Norskem jsem se navíc seznámil s příjemnou místní dívkou, která roli průvodkyně vzala více než vážně. Po oficiální prohlídce města, kterou zajistili pořadatelé novinářům, mě tak čekalo i seznámení s nočním životem. A nejen to.

Z Helsinek se bez postupu nevracejte!

Skupinu v Tampere nakonec dle očekávání ovládli skvěle hrající Finové, které navíc dopředu hnala aréna plná fanoušků. Ti sice v průběhu hry povzbuzovali spíše chladně, po gólu to ale byl slušný fičák. Češi skončili třetí, což znamenalo, že klíčový zápas odehrají v Helsinkách proti Německu. Do hlavního města se tak stěhovala i podstatná část naší výpravy. V Tampere nakonec zůstali jen tři redaktoři, mezi nimi jsem byl i já.

Čekal nás tak náročný čtvrtfinálový čtvrtek, jenž jsme nakonec i přes trable se zapomenutým notebookem zvládli. Náročná byla hlavně divočina mezi Kanadou a Švédskem, když si javorové listy v samotném závěru vynutily prodloužení. S vědomím českého postupu jsem si pak bitvu mezi domácími Suomi a Slovenskem i díky úžasné divácké kulise náležitě užil, byť běhání mezi onlajnem a mix zónou nebylo zrovna jednoduché. Co dodat? Snad jen, že onlajnista, který napíše čtvrtfinále mistrovství světa z telefonu, má můj obdiv.

Konec desetiletého půstu

Hokejový maraton se chýlil ke konci, zbývaly poslední čtyři duely. Perfektní hokej nabídlo semifinále mezi Finskem a USA, kde se znovu trefil i finský šikula Manninen. Ten mě v průběhu celého turnaje svým hokejem naprosto omámil, přestože jsem před mistrovstvím skoro ani nevěděl, o koho se jedná. Když jsem pak mohl s drobounkým centrem při rozhovoru „oslavit“ finský postup do finále, byl to pro mě další úžasný zážitek. Ten vyrovnal i naši vysokou prohru s Kanadou, pořád byl ve hře ještě bronz.

Poslední hrací dny bylo v Tampere minimum českých fanoušků. Těžko by se počítali na stovky, určitě ne na tisíce. Díky Karimu Jalonenovi na střídačce nám ale fandila podstatná část domácího obecenstva, a tak se v zápase o bronz často ozývalo hlasité „Češi, Češi!“ I přes nepříznivý vývoj parta kolem skvěle hrajícího kapitána Červenky obrátila zápas. Euforie. Možná trochu utlumená tím, že jsem závěr sledoval jen v televizi v mix zóně a z medailového ceremoniálu si tak mnoho neužil. Přesto to byl silný zážitek, prolomení desetileté smůly a já u toho mohl být, za to jsem moc vděčný. Radostný den pak byl ještě radostnější, když večer Finové urvali své domácí zlato a v Tampere se rozběhly mohutné oslavy. Hned po rozhovorech jsme se s kolegou vrhli přímo do jejich srdce, na centrální náměstí Keskustori. V kontextu současných událostí bylo úžasné vidět ty spousty lidí, jak se jen baví a užívají si okamžiku. Příjemná tečka za skvělými třemi týdny.

Kiitos Tampere, kiitos Suomi!

Hned po finále jsme se sešli na parkovišti kousek od haly, kde došlo k závěrečným úpravám zavazadlových prostor a my se vydali vstříc předlouhé cestě domů. Ta nakonec uběhla překvapivě rychle a hladce bez jakýchkoliv problémů. Snad jen rozestavěné polské dálnice by mohly být do navigací trochu přehledněji zanesené…

A co jsem si z Finska odnesl? Vzpomínky na úžasné tři týdny, jedny z těch nejlepších, co jsem kdy prožil. Kromě toho také utvrzení v tom, že jsem hrdý na svou zemi. Ne proto, že máme bronzovou medaili. Ale ve Finsku jsem celou dobu hledal něco finského, co bych si odvezl domů nebo ochutnal v restauraci. Kromě zvláštních bonbónů salmiakků, finské sauny a vodky toho ale Finové moc svého nemají. Minimálně se tím nechlubí. V zemi tisíců jezer bylo nádherně, zamiloval jsem si ji, nejkrásněji ale bude vždycky doma. Máme tady přece naše pivo, guláš, svíčkovou, auta, skvělé lidi a mnoho dalšího!

Na závěr chci ještě jednou poděkovat všem, kteří se podíleli na mé nominaci, kteří se za mě přimluvili a kteří byli součástí téhle eSporťácké cesty. O motivaci do další práce mám teď nadlouho bezpečně postaráno a už se nemůžu dočkat začátku nové sezony.

Jakub Ruč


Email autora: JakubRuc123@email.cz | Zobraz všechny články autora Jakub Ruč

Napište váš názor