Pro lidi s vášní pro hokej

Ona ľúbi pomaranče

Autor: Milan Sochor • 28.06.2022 • Kategorie: MS do 18 let 2022 Landshut & Kaufbeuren

„Věděl jsem, že tu budete,“ smál se na nás Daniel Goldstein z německého hokejového svazu. Zvykl si, že jsme chodili do press centra téměř každý den už brzy dopoledne. Většinou sami. Mohli jsme díky tomu přes celou místnost nahlas vyhrávat naši oblíbenou – Ona ľúbi pomaranče.

Čekám na signál

Tiskáč jsme si tak podmanili. A nejen to. Podmanili jsme si také VIP prostory. Ve volných dnech, kdy tam nebyla ani noha, jsme si sami chodili vařit kávu, aby nám šla práce lépe od ruky. Zůstávalo po nás jen špinavé nádobí. Jako doma. Vlastně jsme si podmanili celý šampionát. I přes bramboru jsme pomohli Jiřímu Kulichovi s Tomášem Hamarou do All-Star týmu turnaje.

Na jeho startu to ale skřípalo. První den jsme se do arény v Landshutu doslova vloupali. Vchod pro média byl totiž zamčený. Nakonec jsme našli slabé místo stadionu mezi hlavní a tréninkovou halou. Dovnitř jsme vklouzli chodbou, která vedla rovnou mezi střídačky. Menší šok z nás pak měla místní paní, když jsme ji prosili o akreditace. Teprve je stříhala. Očividně nikdo nepočítal, že bychom je mohli chtít už ráno, když mistrovství začínalo až odpoledne.

Zpráva, že na tribuně pro novináře nejsou stoly ani elektrické zásuvky, na nás také neudělala kdovíjaký dojem. To nás ale nemohlo rozházet. Jsme přeci zvyklí i na horší podmínky našich menších stadionů.

Největší rána přišla až večer po prvním zápase s Německem. V aréně neexistovala žádná mix zóna, vybraní hráči tak museli s trenérem na oficiální tiskovou konferenci. Během německých ohlasů jsme nastavili techniku a pak už jsme jen čekali na naše hochy. Čekali jsme. Čekali jsme dlouho. Čekali jsme marně.

Ukázalo se, že naši reprezentanti na tiskovku sice přišli, jenže je nikdo nepustil dovnitř. Čekali i oni. Čekali také dlouho. Až se nakonec otočili, naskákali do autobusu a odjeli k hotelu. Bojovali jsme. Situaci jsme ale nezachránili ani komunikací s českým manažerem. Po prvním vítězství naší osmnáctky jsme kromě ohlasu trenéra neměli nic. Fiasko.

Všechny výzvy jsme ale rychle zvládli. Oficiální tiskovku jsme až do finále ignorovali. Na rozhovory jsme chodili po domluvě s Petrem Studničkou přímo ke kabině. Děkujeme! Vyřešili jsme i problémy se zvukem ve videu, které nás na začátku trápily. Pak už jsme fungovali stejně dobře jako přesilovky našeho nároďáku.

Dlouhá noc

Jsem vděčný, že jsem byl součástí týmu takových profíků a skvělých lidí!

Vytvořili jsme super partu a bylo nám do zpěvu. I když jsme práci dokončovali až na hotelu pozdě v noci, stejně jsme šli dobrovolně do prodloužení. Jednou snad do nekonečného prodloužení. Společně nám čas utíkal tak, že se venku rozednělo dřív, než jsme stihli ulehnout ke spánku.

Sousedé nám naše hlučení tolerovali. Alespoň do soboty. Pak už nevydrželi a zchladili si žáhu bušením na naše dveře. My jsme se empaticky raději ztišili, abychom předešli dalšímu mezinárodnímu konfliktu.

Německy nikdo z nás neuměl, přesto jsme (nebo možná právě proto) světu přispěli novou teorií. Proč se německé děti bojí nemocnice? Protože se řekne kinderkrankenhaus. Jen si to představte. Vždyť to zní víc jako místo, kde vám chtějí amputovat nohu, než kde by vás chtěli léčit.

To už jsem se ale dostal od mistrovství světa do osmnácti let v Německu někam jinam. Abych se k němu vrátil, ještě jednou vám, Helenečko, Matěji a Janku, děkuji za parádní akci, na kterou budeme společně dlouho vzpomínat. Moc mě to s vámi bavilo!

Milan Sochor


Email autora: sochor.milan@gmail.com | Zobraz všechny články autora Milan Sochor

Napište váš názor