“Vše, co zvládnete sníst.” Konečně!

Je něco po půl deváté místního času. Dávno jsme na dálku uložili své přítelkyně, rodiče, kamarády a kamarádky ke spánku. V naší drahé vlasti už je dlouho po půlnoci, ale tady zbývá slunci do cíle dnešního závodu ještě malý kousek cesty. Přesto začíná pouliční osvětlení malebného Quebeku plápolavě poblikávat. Z hotelového pokoje číslo 704 se ozývají zvuky připomínající něco mezi naléhavým sténáním člověka, jehož lámou v kole, a halekáním hejna divokých husí. Ano, tohle je náš pokoj…

Ptáte se, co za katastrofu se v onom příbytku stalo? Nic neobvyklého. Pouze jsme se dnes poprvé v Kanadě najedli, a to jsme tu, považte, sedmnáctý den. Od začátku naší cesty jsme poslouchali Roje, kterak se máme těšit na pravé kulinářské speciality. Postupem času tyto fráze zevšedněly, poté jejich frekvence řídla, až zmizely úplně.

Na hlavní třídě, pojmenované po bývalém starostovi Quebecu “Wilfrid Hamel Boulevard”, která připomíná dálniční obchvat půlmilionového města a po níž každý den jezdíme do arény Colisée Pepsi, je vedle sebe skoro deset podniků, jenž se zabývají prodejem věcí, co by měly sloužit k zasycení. Omluvte kostrbatou skladbu věty, ale nedokázal jsem napsat slovo restaurace. Sérii fastfoodů vévodí značka “St. Hubert”, jež má ve znaku rozesmáté kuře. Když jsme si v tomto podniku objednali kuře se zeleninou a lupínky z kukuřičné mouky (v originále Nachos), netušili jsme, co se v nás za pár desítek minut odehraje. Drůbeží polotovar připomínal jen zdaleka kuřecí maso. Chuť rozemleté a následně stlačené náhražky masového polotovaru nejenže neuspokojila, ale ještě nadělala potíže. Zejména trávící soustavě mé a Ariho.

Jeden příklad za všechny stačí, protože při vzpomínce na podobné zážitky se mi dělá poněkud mdlo. Snad ještě pro představu stručně, co jsme museli okusit. Vařené hovězí maso, jehož kuchaři nikdo neřekl, že existují země jako Mexiko, Thajsko či Španělsko. K tomu dušená zelenina s obdobným problémem, u níž těžko někdo od sebe rozeznal tak zdánlivě odlišné potraviny jako chřest, mrkev a cibule. Museli jsme dokonce navštívit čínskou restauraci, kde nám prozměnu přinesli poněkud věkovité zbytky kuřete v sladkém nálevu a znovu tradičně upravenou zeleninu (tedy aspoň to jako zelenina vypadalo).

Takto by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale domnívám se, že není třeba. Po dlouhém váhání jsme se usnesli, že nejefektivnějši (jak divné slovo v diskusi o jídle) bude užívání stravovacího zařízení v press centru na “zimáku”. Jenže… Permanentně stejný výběr ze dvou polévek se vám přejí a navíc se místní kuchaři taktéž bohužel probojovali v kuchařce k vařenému hovězímu a naklonované zelenině.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem se bude dnešní zážitek v našich myslích blyštit jako drahokam v putýnce uhlí. Na mistrovství byl volný den a my se vydali na výlet. Ten vám popíše v nejbližších hodinách svým příspěvkem na blogu Misha. Už po cestě z hotelu jsme se kolem poledne shodli, že navštívíme podnik, jenž nese neurčitý název Tomastam. Našli jsme si tuto quebeckou restauraci v jedné z mnoha turistických brožur. Zaujala nás tím, že v jejím popisu bylo napsáno “All you can eat.” (ve volném překladu něco jako “Vše, co zvládnete sníst.”) Na zpáteční cestě jsme se tedy zdecimováni hladem a žízní uchýlili k návštěvě tohoto gastronomického ráje. Ano, teď už to mohu říct. Švédské stoly plné hlavních chodů, příloh, polévek, pochutin, zeleniny, desertů a já nevím čeho ještě. To byl obrázek, který se nám otevřel před očima. A hned to začalo…

Já osobně jsem hned na začátku zaváhal tím, že jsem šel jako poslední na toaletu za účelem umytí rukou. Tím jsem se zdržel a okamžitě nabral skluz. Když jsem vyšel ze sololitových dveří, minul mne Áda, jdoucí si již pro druhou porci polévky. O pár metrů dál jsem byl atakován Henrikem, jenž podnikl samostatný nájezd na oddělení italské kuchyně. V tu chvíli už jsem zdálky slyšel od Ariho s Mishou, že mám zkusit žabí stehýnka. Kolem boxu trestoměřičů jsem se dopotácel ke stolu, kde už probíhaly nezřízené orgie. Inu, neostýchal jsem se. Několik druhů masa, pár opečených brambor, mísa zeleniny. Poté trocha těstovin, hrst rýže a další ochutnávka pěkně rostlého plátku. Nakonec kousek pizzy, nezbytný “košt” žabích stehýnek a další obojživelné drobotiny. Na závěr jsem už notně naplněn kulhal držíc se mantinelu pro desert. V tom se kolem mne prohnal po pravém křídle Áda a rovnou na branku. Z nakrájeného melounu a zázvoru nezbylo skoro nic. Ostatní už jen tak oddechovali na střídačce. Já jsem zakončil zápas gólem do prázdné brány v podobě zmrzliny.

Když na ten vysilující zážitek pomyslím, ještě nyní v devět hodin večer se cítím dobře najeden. Sám se divím a zároveň obdivuji Mishu, jak nás mohl dovézt do hotelu. Ano, je to zhruba deset minut cesty autem, ale i tak. Všichni si tu spokojeně pofukujeme. Áda zrovna zamumlal ze spaní, že už si nepřidá.

(I přestože nejsem materialista, musím ještě pro zajímavost dodat, že dnešní útrata byla daleko nižší než v čínské restauraci nebo podniku “St. Hubert“.)

Ohlasy pod čarou:

• Na závěr naší hostiny Henrik: “Zítra sem v poledne pozvu celý český tým a platím to.”
• Ari na parkovišti před hotelem, když viděl, jak si raději povoluji pásek: “Ty vole Zety, ty máš taky dobrýho Milana.”
• Misha při vstupu do hotelového apartmá: “Absolutní uspokojení ve čtyřech slovech: ´All you can eat.´”
• Áda, vedle nějž si na nafukovací matraci lehl Henrik: “Henrik, please don´t move. (Henriku, prosím, nehýbej se.)”
• Misha po pěti minutách rozjímání u notebooku: “Už je to lepší, ale před chvílí se mi chtělo zvracet jakože úplně.”
• Ari si bere mírumilovně Hernyho Žaboá, plyšového žábaka a maskota naší výpravy a povídá mu: “Ánry, dneska jsem ti sežral sestřenici.” Hanka na to: “Ještě mu to říkej…” Vyčerpán jsem jen hlesl: “Je to Francouz, stejně ti nerozumí.”
• Ari, rozvalen na matraci: “Už vím, jak vypadá vítězství hmoty nad duší….”