Z plechové arény na konec světa

Užívám si v klidu poslední letošní odpoledne, s úsměvem pročítám příspěvky Hraboše a Ády tady na blogu a říkám si, že bych také mohl něčím přispět. Včera v noci jsme se vrátili s karlovarskou výpravou z Davosu. Energie na tradičním Spengler Cupu sice do světa udělala jenom malou dírku, z pozice jednoho z kvarteta českých píšících novinářů jsem si ale užil krásné čtyři dny.

Oproti jarní kanadské zkušenosti na mistrovství světa byl letošní Spengler Cup jenom takovou bleskovou akcí. Odjezd autobusem s manželkami a dětmi hokejistů byl naplánován až na první den turnaje tak, abychom stihli úvodní zápas Energie, který se hrál večer od osmi hodin. Jak už to bývá, tradičně se vyskytly komplikace hned na začátku. Druhá polovina naší eSporťácké novinářské výpravy vyrazila za námi autem, a protože po cestě zabloudila a akreditace byly hlášeny na ni, museli jsme deset minut před začátkem zápasu hledat náhradní řešení pro napsání onlajnu a celkové zajištění akreditací.
Už první setkání se švýcarskou organizací ukázalo, že tam jsou asi opravdu někde jinde. Paní na akreditacích jsem řekl, kdo jsem a že bych rád změnil akreditaci Pavla a Terezy na jméno moje a Káti.
Ještě pro vysvětlení. Pavel s Terezou jeli na turnaj zajišťovat onlajny a základní zpravodajství pro náš klubový web. Já s Káťou jsem se připojil až na posledních chvíli za účelem obsáhlejšího zpravodajství pro server hokej.cz a zajištění fotodokumentace a vstup na zimák jsme měli původně řešený přes vstupenky od klubu.
Tak zpátky na akreditační středisko. Milá dáma na mě koukla a světe div se! Prý že žádný problém, šup na židličku, vyfotit se, předávám občanku, protože s mým jménem je to trochu složitější a už běžíme na stadion jako akreditovaní novináři. Jenom to jméno se stejně nějak opsat správně nepovedlo.
Do zápasu je pět minut, usedám na řádně označené místo na novinářské tribuně, pouštím počítač, zkouším vyhledat síť a jejda… Kabel samozřejmě nemám a wifi je zaheslované. Voláme si místního dobrovolníka, ten nám o první třetině přitáhl místního IT pracovníka a už jsme online. Tohle by se asi v Pardubicích na MSJ řešilo trochu jinak (i když personál tiskového oddělení byl fantastický).
A vůbec, organizace turnaje nemá chybu. Okolo stadionu se mohou fanoušci bavit u stánků s různými soutěžemi, personál je samý úsměv, projít do hráčské kabiny není pro novináře vůbec žádný problém. A zajímavý byl i přestávkový program vzdáleně připomínající karlovarskou Reebok pauzu (Varáci pochopí). Když si tak zpětně vzpomínám, pořadatelé udělali skutečně vše pro to, aby vše fungovalo dokonale. Palec nahoru. Už teď musím závidět klukům a holkám, kteří vyrazí na jaře psát do Švýcarska o velkém MS.
Pryč ale ze zimáku. Nebo ještě chvilku. Vailant arena je totiž úžasná! Ve Varech se říká, že se kdysi postavil sklad na uhlí, jenže tam zatekla voda, zamrzlo to a od té doby se v té boudě hraje hokej. V Davosu to bylo podobné, jenom místo skladu postavili kostel. Všechno ze dřeva, krásné architektonické řešení střechy, zajímavá akustika a hlavně stále vyprodáno. To se musí zažít.

Tak ale už rychle ven. Z čeho jsem byl trochu zklamaný, to je celková amosféra města. Nebo spíše městečka. To totiž mimo stadionu žádnou uchvacující architekturu nenabízí, podél stále automobily přeplněné hlavní silnice stojí spousta strohých hotelů. Vše ale vynahrazuje pohled na alpské vrcholky. Nezvyklý pohled i pro Krušnohorce. A ještě jedna atrakce. Hned u stadionu je naprosto bezprecedentně obrovská přírodní ledová plocha. Za pět franků zde můžete bruslit třeba celý den, za slunečného odpoledne i pod reflektory v noci úžasný zážitek.
Zmínit se musím ještě jednou i o fanoušcích. Ti švýcarští turnaj skutečně hltají, je to pro ně mimořádná událost. Když během turnaje procházíte Davosem, co chvíli narazíte na fanouška v hokejovém dresu. Milé bylo sledovat i spousty cizinců, kteří v trikotu Energie hází na všechny strany spokojené úsměvy. Diváci byli opravdu fantastičtí. Nikdy nezapomenu, jak při utkání Varů s Davosem nadšeně dvě minuty ve stoje celý stadion aplaudoval Lukáši Mensatorovi za jeho haškovský zákrok proti nájezdu Petra Sýkory. Nebudu rýpat, jen pozdravím kamarády z Plzně.
O hokejovém srdci připojím na závěr ještě jeden příběh. Nahoře zmínění Tereza s Pavlem jeli autem z jednoho prostého důvodu. Nesehnali totiž v Davosu ubytování, a proto volili bydlení nadivoko – v autě! Davos sice nabídl slunečné počasí, jenže v noci teploty padaly někam k -15 stupňům. Přestože jsme se pokusili společně nějaké řešení nalézt, nakonec jsme byli rádi, že oba mohli zaparkovat alespoň v podzemních garážích našeho hotelu. Terka rozhodně není holka, se kterou by se člověk nedokázal nějak příjemně zahřát, ale s Pavlem bych tentokrát neměnil. Alespoň že na poslední noc se mohli ubytovat v uvolněném pokoji po hokejistech.
Nějak mi to psaní dneska nejde, snad to bude příští rok lepší. Ale je to asi i tím, že tentokrát to bylo o práci až příliš a odchod do postele ve čtyři hodiny ráno nebyl úplnou výjimkou. Upřímně a jen v tom nejlepším smyslu závidím Hrabošovi s Ádou a Mikem, kteří se teď asi probouzejí do dalšího dne v Ottawě, chystají se na poslední zápas Čechů v základní skupině a spřádají plány na oslavu Ádových narozenin. Užívejte si to kluci, budete na to dlouho vzpomínat. Možná si na konci turnaje budete říkat, že toho je opravdu moc, ale po pár týdnech doma se už zase budete s rozesmátýma očima probírat fotkami.

A pár postřehů závěrem:

• Fanda Suchan je dobrý hokejový spolunocležník, ale znám i jednu lepší osůbku k těmto účelům.
• Nejezte žlutý sníh!
• Slivovice od Zděňka Venery chutná i ve Švýcarsku.
• Petr Čajánek: „Hrajeme to tak nějak naslepo“ (o spolupráci se spoluhráčem Weinhandlem).
• Fyzioterapeutka Gábina při partičce prší ve tři hodiny ráno: „Hele, všimli jste si, že žaludskej spodek vypadá jako Ondra Němec?“
• „Ondro, vezmi fix a přijď nám podepsat kartičku.“ – Text sms stejné dámy o pár minut později.
• Roman Prošek při otázce na jeho trefu proti Dynamu: „Myslíš ten první, nebo ten druhej?“ Poté i nechápavému reportérovi došlo, kdo že to přesně nastavenou bruslí v zápase překonal i vlastního brankáře.
• Fanda Suchan připravuje novou hokejovou publikaci „Chytám svou Marhu“ o tom jak neudělat rozhovor s hokejovou hvězdou.
• „Rozhovor? Ne, prosím, jen to ne!“ Vyjukaný benjamínek týmu Tomáš Rohan při žádosti o první interview v kariéře.

Osobní vzkaz závěr: Díky, Honey, nejen za ty dvě krásný děti!

Fotka: Katka, já, Terka a Pavel – karlovarská novinářská ekipa v Davosu