Probojovali jsme se do posledního dne a ode mě je to asi poslední příspěvek ze St. Foy. Blíží se druhá hodina ranní místního času a přesně nevím, o čem budu psát. V hlavě se mi honí několik témat, ale žádné pořádně nesouvisí s mistrovstvím. Snad někoho zaujmu, uvidíme.

Ze středoevropského pohledu nepříliš atraktivní pátek využila naše novinářská skupinka nejen k návštěvě českého tréninku, ale také k bleskovému výletu do centra Quebeku. Cílem byl Český dům. Vybaveni mapami a informacemi z tiskového střediska jsme toto centrum českého hokejového národa našli bez větších problémů. A návštěva to byla mimořádně příjemná.

Včera jsem se okrajově zmiňoval o improvizované síni slávy světového hokeje umístěné přímo v dějišti letošního světového mistrovství. Dnes bych vás rád pozval alespoň takto zprostředkovaně na její krátkou prohlídku. Decentně oddělená čtvrtina obří haly určené pro zábavu fanoušků v téměř mystickém přítmí ukrývá takové množství hokejových pokladů, že davy návštěvníků jen s pokorou přechází od vitríny k vitríně a s plamínky v očích hltají každý detail sportovních artefaktů. Artefaktů, které psaly hokejovou historii.

Dejte lidem hry a budou šťastní. To se říkávalo už ve starém Římě. A platí to stále. Přímo vedle Pepsi Colisée je v obrovské přilehlé hale umístěno zázemí pro fanoušky v té nejvyšší úrovni. Na ploše snad dvou fotbalových trávníků si můžete projít improvizovanou síň slávy světového hokeje. Nechybí zde relikvie z nejstarší doby, výstroj velkého Wayna ani hrané dresy evropských velikánů. To je ale jenom začátek. A to největší překvapení nás pak čekalo při odchodu z obří budovy.

Pár hodin po vrcholném hokejovém zážitku dosavadního průběhu mistrovství vystřídali český a ruský tým Italové s Dány. Ochozy se trochu vylidnily, mezi mantinely to po pár minutách vypadá na bohatou hostinu v dánském podání. Hlavním chodem jsou makaróny s azurovou omáčkou. Moc hokejové kvality ale k vidění není.