Zatímco v evropských městech je prakticky všechno v dosahu, hustota těch amerických je mnohonásobně menší. Fargo má i s aglomerací necelých 200 000 obyvatel, ale dostat se z jednoho konce města na druhý, je otázkou desítek kilometrů.
Češi se právě chystali na čtvrtfinálový souboj se Spojenými státy a my jsme přemýšleli, jak se co nejlevněji dostat do haly Urban Plains Center. „Tam pěšky nedojdete. Žádné autobusy tam nejezdí,“ srážela naše sebevědomí mladá americká slečna, která svým objemem vydala za dvě české slečny.
My ovšem nejsme žádní sráboťkové a bez boje se nevzdáváme!!! J Taxíkem by nás cesta vyšla na 15 dolarů, takže jsme hledali možnosti, jak se k hale co nejvíce přiblížit veřejnou dopravou, kdy by nás tři jízdenky vyšly pouze na 3,75 USD.
Nově postavená hala ještě na žádných místních mapách nebyla, navíc k ní podle dostupných zdrojů žádný autobus opravdu nejezdil, ale Houskin usilovným zkoumáním dospěl k závěru, že pojedeme autobusem číslo 22. „Vystoupíme na konečné a pak to nějak dojdeme pěšky. Úplně blízko to ale nebude,“ varoval.
Nastoupili jsme tedy do autobusu 22 a spolu s řidičem ve čtyřech jsme jeli vstříc cílové stanici výzkumný ústav Pracs Institute. Mimochodem, i to, že jsme jeli čtyři vysvětluje, proč termín hromadná doprava v Americe neobstojí…
Vystoupili jsme teoreticky před Pracs Institutem, prakticky jsme byli někde na konci světa. Široko daleko nebylo kromě institutu nic, jen několik vzájemně se křižujících silnic. Houskina to nezaskočilo. „Mělo by to být někde tímto směrem,“ velel rozhodně.
Já jsem si tak jistý nebyl a jal se oslovovat kolemjdoucí. Ti se vyskytovali jen na přilehlém parkovišti, protože ve Fargu nikdo pěšky nechodí. „Kdepak, tady žádná hala není,“ říkal mladý muž v saku. „Vezměte si taxíka,“ radil druhý.
Začal jsem si trochu brblat pod fousy, ale Houskin asi po dvě stě metrech halu opravdu v dáli objevil. Vítězoslavně se zaradoval a my jsme vyrazili aréně vstříc. Vyrazili jsme cestou necestou a jak se brzy ukázalo, i polem nepolem.
Cesta k hale totiž vedla přes pole. Tedy, spíše to byl nějaký lán. To by ani nevadilo, ovšem po pár metrech začal pevný substrát pod našimi nohami měknout a postupně začalo přibývat louží.
Zpočátku se nám je dařilo obcházet, ale najednou jsme se ocitli uprostřed bažiny. Kolem nás protékala říčka, která se vylévala z břehů. Boty jsme měli totálně poznamenané bahnem, novou barvu dostaly i mé světle modré ponožky.. Nad každým krokem jsme usilovně přemýšleli.
Za chvíli jsme už přemýšleli nejen nad dalším krokem, ale tak nějak globálně: Co dál?
Ačkoliv jsem „cestu přes pole“ zpočátku obhajoval nebo jsem zůstával minimálně neutrální, s přibývající vodou jsem začal ztrácet svoji nadstranickost. Bylo ovšem jasné, že slova nás z těch bažin nevytáhnou a že musíme držet spolu.
„Zpátky už nemůžeme,“ zpívá Karel Kryl v Bratříčku, zavírej vrátka. Ani my jsme se nevrátili.
Byl to poslední den, kdy jsem měl během našeho pobytu z hygienických důvodů na sobě šedé manšestráky a přiznám se, že to byly jediné chvíle ve Fargu, kdy jsem o nás měl strach. V určitých chvílích byl každý krůček opovážlivě „měkkoučký“ a každý následující „ještě měkčí“.
Nakonec jsme tohle dobrodružství zvládli. Když jsme dorazili k hale a začali se čistit za pomoci obrubníků, kamenů, kamínků a poněkud zapáchající slámy (pořád zapáchala méně než my), procházel kolem nás štáb kanadské televizní stanice TSN.
Nepatřičně jsme určitě vypadali, ale namlouvám si, že když nás nezačali filmovat, že jsme tak tragicky vypadat nemohli.
Už jsme nikdy dvaadvacítkou do haly necestovali, už nás vždycky vozil Aaron nebo jsme se svezli s českým týmem. Jednou to stačilo, ale stejně jsem teď s odstupem moc rád, že jsme tu cestu podnikli.
Byl to totiž zážitek. Zážitky se v Americe obvykle kupují za peníze, my jsme navíc 15 dolarů ušetřili. Ale i kdybychom neušetřili, čert vem všechny peníze!
Nejdůležitější v životě jsou totiž podle mě zážitky. Nemusejí být všechny pozitivní, hlavně když jsou silné.
Super článek!!!