Tak to máme za sebou. Celý minulý týden jsem já, a se mnou střídavě tři až čtyři lidi, okupovali Ostravu. Přesněji řečeno zimní stadion v Porubě, kde se uskutečnilo sledge hokejové mistrovství světa. Mohli jste si toho všimnou jak na onlajny.cz, tak i na oficiálním webu sledge2009.cz. Nedělám si však velké naděje. Spíše předpokládám, že jste tuto akci vůbec nezaregistrovali.
A vůbec se vám nedivím. Kdyby bylo v Česku mistrovství světa žen, tak o tom taky vůbec nevím. Zkrátka sledge hokej je sport na periférii a dostanou se k němu jen ti největší nadšenci. Ovšem Ostrava ukázala, že takových nadšenců se tam najde spousta. Patnáct stovek fanoušků na každém zápasu českého týmu a dva tisíce na finále, to už opravdu stojí za zmínku. Ostravské publikum si zaslouží jednu velkou pochvalu.
Pochvalu si však zasloužíme určitě i my, kteří jsme z ostravského šampionátu denně přinášeli ty nejčerstvější informace. Bylo to velmi náročné, a tak jsme se po večerech samozřejmě chodívali odreagovávat sednutím si k pěnivému moku. Já osobně první dva dny prospal v Opavě u Michala, takže to ještě tak zábavné nebylo. Další dva dny jsem strávil ve škole (debilní zápočtovej týden), ale poslední čtyři noci stály za to.
Ve středu totiž přijel áda, který tak doplnil naši sestavu (tu tvořil ještě Adam a Hans). Hans však byl na MS v roli velkého žurnalisty. Nespal v naší skvělé ubytovně, nýbrž v sedmihvězdičkovém luxusním hotelu. Nežral párky z konzervy, ale kaviárové toasty. A nejezdil tramvají, ale limuzínou nebo taxíkem. Hanse jsme proto s sebou do hospody po večerech nebrali.
Popis našich krásných zážitků musím začít u ubytovny. Shrnout by se to dalo do sedmi slov: Takovej hnus jsem ještě v životě neviděl. Ano, bylo to fakt hrozný. Hned u vrátnice nás uvítala banda dezolátů snídající lahváče. Pak jsme museli předložit občanky – prý kvůli policii, vysvětloval nám „recepční“. Výtahem pro jednu a půl osoby jsme s ádou vyjeli do šestého patra, kde nás přivítal smrad podobný tomu, který je cítit na sídlištích, jejichž obyvatelé jsou často terči rasistických útoků. A čekali nás také sdílní sousedé, kteří se po každém našem otevření dveří ptali, zda už na ubytovně končíme, nebo zdravili „Dobrý den“. To nejhorší nás ovšem čekalo po otevření dveří do cimry. Šmouhaté šedo-hnědo-bílo-černo-špinavé zdi připomínaly přesně ty zdi, které byly v lágrech (znám to z filmů). Postele a povlečení vypadaly, jako by v nich už někdo spal, a ne jednou. Prostěradla byla děravá, o přítomnosti drobných hlodavců tak nebylo pochyb. V předsíňce viselo umyvadlo, které nebylo čištěno snad od druhé světové války. Nad umyvadlem bylo připevněné světlo, ovšem chyběla žárovka. Cena? Dvě stovky na osobu a noc…
Ubytovnu bychom měli. Pojďme tedy k tomu zábavnějšímu. Hned ve středu v noci jsme se (já, Adam a áda) vydali do hospůdky. Jenom tak si sednout na jedno. Áda se ukázal jako velmi nespolečenský, protože po vypití prvního piva se zařekl, že druhé si nedá. A tak seděl na suchu. Mezitím nás však navštívila jedna blonďatá slečna, která byla smutná, že u ní na gauči momentálně spí jen pes. Slečna byla strašně veselá a sdílná, skoro jako naši spolubydlící na ubytovně. Áda už měl ale dopito, tak jsme museli jít a slečnu nechat jejímu bídnému osudu…
Nejvtipnější situace však nastala během placení. Áda se totiž rozhodl, že nás pozve, a tak těch pět piv platil ze svého. Na stůl položil padesátikorunu a zbytek peněz začal hledat po kapsách. Vytáhl dvoukorunu, pak korunu, pak zase dvoukorunu. Takovým způsobem tak dal na stůl téměř celý obnos… Paní vrchní z něho byla lehce vykolejená, ale co měla dělat? No jo, ale chybělo ještě deset korun. Ještě že má áda tak dobré kamarády, kteří mu jsou nablízku :-). Druhý den, když jsme přišli na pivo do stejného podniku, tak se paní vrchní už jen usmívala. Áda udělal opravdu dojem.
Nejzajímavější byl pátek. To jsme se vydali do Stodolní ulice. A tam to opravdu žije. Popisovat, co jsme ve Stodolní dělali, asi nemá smysl. Důležité je, že jsme šli spát ve čtyři ráno. A áda v šest třicet vstával a kamsi odjel. Ovšem kam? To nechám na něj, aby to prozradil.
S Adamem a s Hansem jsme tak museli zvládnout poslední finálový den. Ten jsme zvládli, a pak se vydali na obří raut, který se konal přímo na vedlejší ledové ploše. Tedy on tam led už nebyl. Stoly se doslova prohýbaly pod tunami nejrůznějších pochoutek. A tak jsme jedli, pili. A zadarmo jsme jedli a pili. Takové parádní zakončení. Zatímco áda byl kdesi pryč a zadarmo rozhodně nejedl a nepil. Holt má to někdo v životě smůlu 🙂
Závěrem bych chtěl za pomoc při zajišťování zpravodajství z MS ve sledge hokeji poděkovat několika lidem:
Mishovi za velkou pomoc s anglickými onlajny a anglickými ohlasy a taky za ubytování v Opavě…
Honey za anglické onlajny
Ádovi za veškerou práci a taky za to, že vůbec jeho firma do tak nevýdělečného projektu šla
Adamu Bagarovi za výbornou práci přes celý týden a za nocleh poslední den
Hansovi za pomoc, která se očekávala 🙂
Markétě z tiskového střediska, že se na nás furt smála
Miladě z tiskového střediska, že nám překládala
Japonkám z tiskového střediska, že si s námi dobře pokecaly (a se mnou zvlášť dobře, protože jsme pak společně jeli vlakem z Ostravy domů)
Organizátorům, že jsme mohli celej týden žrat zadarmo přímo v hale
Dezolátům z Ostravy za to, že když se na ně podívám, nepřipadám si tak moc jako dezolát…
A všem ostatním, kteří MS alespoň trochu sledovali
Díky moc!
