Onlajn ze San Marina? Kupte si stopky a počítadlo!

Víte, jaké zázemí vám nabídne fotbalový stadion v San Marinu, konkrétně ve městě Serravalle, kde se hrají veškeré mezistátní zápasy místních reprezentantů? Odpověď je prostá, dvouslovná: Téměř žádné. Absence světelné tabule i hlasatele měla za následek zmatky a nic než zmatky. Dokonce realizační tým české jedenadvacítky se mezi sebou dohadoval, kolik vlastně Češi vyhráli. Osm nula nebo devět nula? Těžko říct.

Ale pojďme od začátku. V neděli dopoledne jsem se na ruzyňském letišti setkal s realizačním týmem české fotbalové jedenadvacítky. Společně s ním i s hráči jsem malinkým letadlem Českých aerolinií odletěl do Boloni. Odtamtud jsme pokračovali autobusem až do hotelu v malé italské vesničce Monte-colombo. Bydleli jsme v parádním hotelu v klidném prostředí. To jistě hráčům přišlo vhod. Mně osobně však ne, protože kromě hotelových zdí člověk nic neviděl. Ale nebyl jsem na dovolené, jel jsem do Itálie pracovat, takže se nedalo nic dělat.

S týmem jsem absolvoval v neděli i v pondělí večer trénink. Ne tedy, že bych s ním trénoval. To bych po deseti minutách umřel. Ale stoupl jsem si za branku a fotografoval jsem, po tréninku se vyptával, a po večerech pak psal články a rozhovory. Mimochodem, do balónu jsem si kopnul taky.

V pondělí dopoledne, když se tým připravoval u videa, jsem vyrazil prozkoumat okolí hotelu. Po půl hodině svižné chůze jsem došel do malé vesničky. Opravdu však šlo pouze o vísku, protože jsem v ní nenašel jedinou hospodu, kde bych si dal pivo. Vesnice byla vybudována na kopci, na jehož vrcholu se křížily dvě cesty. Tím to končilo. O žádný zajímavý výlet tedy nešlo.

Vrcholem celého „zájezdu“ tak byl pochopitelně onen kvalifikační duel české jedenadvacítky v San Marinu, konkrétně v městě na severu této země, v Serravalle. San Marino je fotbalovým trpaslíkem. Mužstvo z tohoto malého státečku ještě nikdy nedokázalo v kvalifikaci bodovat, a tak si samozřejmě Češi přijeli pro jasné vítězství. Ke mně se hned po příjezdu hlásil nějaký pán v obleku, zřejmě z tamního fotbalového svazu. Očekával jsem, že mě coby „žurnalistu“ doprovodí do nějakého press centra. Ale chyba lávky. V San Marinu byly na stadionu pouze jakési boudy, kam mě usadili. Donesli mi nějaké karty, díky kterým jsem se připojil k internetu. Ještě že alespoň trochu anglicky umím. Jinak bych byl ztracen.

Áda chtěl, abych mu dovezl nějaké zpravodaje. Jenomže na toto utkání se neprodávaly ani vstupenky. Natož tištěné zpravodaje. Návštěva odhadem 300 diváků hovoří za vše.

Vyfasoval jsem fotovestu, dostal do ruky soupisky. Tvorba on-line přenosu byla ztížená tím, že jsem musel zároveň fotografovat, což je činnost, kterou běžně nelze při on-line přenosu dělat. Ale podařilo díky vydatné pomoci realizačního týmu české reprezentace. Ta pravá legrace však začala s úvodním hvizdem rozhodčího. Na stadionu totiž chyběla časomíra, a tak mi nezbylo nic jiného, než si rychle na telefonu spustit stopky. Díky bohu, že San Marino nehraje hokej…

Bohužel se ani místní hlasatelka neobtěžovala hlásit střelce gólů (což je celkem chyba, když jich padlo osm). A o žlutých a červené kartě už vůbec nemluvím. No zkraťme to. On-line přenos z kvalifikace na EURO 2011 mezi San Marinem a Českem byl asi nejtěžším přenosem, který jsem kdy dělal. A že jsem jich už dělal! Po závěrečném hvizdu ze mě lilo, jako kdybych sám hrál. Střelce branek jsem natipoval díky bohu dobře, karetní hříšníky jsem ale netrefil.

Veškeré informace z mého onlajnu převzal server iDnes.cz. A tak až doteď tam mají chyby. Já to však už v onlajnu opravil 🙂 Po zápase se navíc lidé z českého realizačního týmu dohadovali, kolik to vlastně skončilo. Jedni tvrdili, že 9:0, ostatní včetně mě, že 8:0. Nakonec jsme měli pravdu my (8:0), ale kdo ví…

Informace v San Marinu zcela scházely, novináři tam mají těžkou práci. Važme si českého fotbalu, mohlo by být i hůř. Moje zážitky z výjezdu na kvalifikační utkání jsou však veliké. I když jsem kromě fotbalu neviděl nic jiného, stálo to za to.