Po prvním zápase Mistrovství světa v Plzni České republiky se Švýcarskem jsme celá naše esporťácká parta vyrazila v čele s náčelníkem Adou Schleglem na bowling. David se na tento večer těšil, protože on, jak sám říká, „bowluje“ rád. Vyrazili jsme asi po desáté hodině večer ze stadionu. Nevím, jestli byl David tak unavený, ale první směr dovedl jeho a ještě několik stále důvěřujících před zavřenou bránu, nad kterou byl nápis: SBĚRNA ŽELEZNÉHO ŠROTU. Většina skupinky zůstala stát na křižovatce s úsměvny na obličeji, když se Ada vrátil se slovy: ,,Tak tudy asi ne.“
Po chvilce přemýšlení jsme vyrazili doleva. Tentokrát vypadal David velmi jistě, ale když náhle zastavil uprostřed křižovatky a začal se potit, věděli jsme, že je zle. Raději jsme se na Davidův pokyn vrátili zpět k ČEZ Aréně.
David dokáže ze stometrové vzdálenosti svými vynikajícími znalostmi udělat několika kilometrovou objížďku. Nicméně po příchodu k hale ho napadlo, že přece jen není dobré spoléhat se na svojí hlavu a tak raději zavolal svým plzeňským kolegům.
Po několika minutovém vysvětlování už „prý“ Ada pochopil plánovanou trasu a mohli jsme se konečně vydat k tak očekávanému bowlingu. Víte odkud je Ada a kde prožil zatím většinu svého života? Samozřejmě, že v Plzni, nicméně jsme si mysleli, že po 30 letech v tomto městě dokáže trefit na bowling bez cizí pomoci. Nikoli! Na jeho obhajobu je nutno dodat, že plzeňské ulice vypadají jinak ve dne a jinak v noci.
Když jsme přišli k mostu, David se opět pozastavil a přemýšlel, jestli ta cesta přes most, je tím správným řešením. Nakonec se pousmál, když zvedl hlavu a těsně za mostem blikala obrovská cedule s nápisem BOWLING BAR. Šťastný Ada hnal rychlostí splašeného koně k bowlingu.
Ostatní Plzeňáci se nás již nemohli dočkat, ale dočkali a tak se mohlo začít!!! My, jako esporťáci, jsme neměli proti plzeňským borcům příliš velké šance. Přezuli jsme se a šlo se na to! Ada sice bojoval za nás, ale hlavně jeho rozjezd byl pomalý. Nicméně potom se rozstřílel a povzbuzoval nás mladší.
Poté co jsme opustili bowling jsme, téměř jako vždy, čekali na Adu, který se někde zapovídal. Když vyšel před bar konečně jsme vyrazili k našemu hotelu. Ušli jsme asi deset kroků, když si Ada všiml, že se zapomněl přezout a tak v botách na „bowlování“ uháněl zpět do baru. Někteří byli již dvacet hodin na nohou, a proto jim lehkomyslný David příliš na klidu nepřidal.
Za několik minut přišel Ada již v celé své výstroji, se správnými botami a dobrou náladou. Chtěl nás doprovodit až k hotelu, ale my jsme raději řekli, že si cestu najdeme sami, že to bude jistější. David se jen pousmál a společně s Jirkou Radou vyrazili.
My jsme v poklidu a hned na první pokus (ne jako s Adou) došli. Mohli jsme zalehnout do postelí. Doufali jsme, že alespoň domů David trefil bez problémů. Většina z nás znala Plzeň zhruba asi 10 hodin, David několik desítek let, ale orientační schopnosti byly téměř stejné. Na druhou stranu jsme poznali nespočet plzeňských ulic a uliček. S Davidem se člověk opravdu neztratí, ale někdy ani netrefí.
