Černým pasažérem v Plzni

Koncem května letošního roku jsem byl pozván Davidem Schlegelem na mistrovství světa v hokejbalu, abych zde vykonával funkci novináře (psaní reportů, tvorba onlinů, rozhovorů apod.). Tuto nabídku jsem s radostí uvítal a těšil se na týden strávený v Plzni ve společnosti bezva lidí ze společnosti eSports. Nakonec z toho byly pouze čtyři dny, neboť o pár desítek hodin později jsem musel absolvovat přijímací zkoušky s pohovorem na vyšší odborné škole. Jak se později ukázalo, užil jsem si naplno obě akce.

Mé putování za oranžovým míčkem kvůli vytížení u fotbalového týmu v mém domovském městě Benátkách nad Jizerou začalo až v časném pondělním ránu chvilku po páté hodině. V Praze na Florenci jsem nastoupil do zeleno-bílého autobusu směřujícího přes Plzeň do Františkových Lázní. Již v hlavním městě České republiky jsme nabrali nejméně dvacetiminutové zpoždění, které postarší řidič na dálnici D5 bezpečně dohonil (v Plzni měl ještě tři minutky k dobru 🙂 ).

Při telefonickém rozhovoru s Davidem Schlegelem jsem v neděli pozdě večer zjistil, že mám vystoupit na zastávce, která se jmenuje Plzeň – stavební stroje Rokycanská, kde mám přestoupit na trolejbus městské dopravy číslo 3, který mě doveze až k zimnímu stadionu. Přesně tak jsem učinil, avšak nedobrovolně jsem se ocitl v roli černého pasažéra, neboť v okolí zastávky se nenalézala žádná trafika. Po prozkoumání jízdního řádu v trolejbusu, jsem s hrůzou zmerčil, že k zimnímu stadionu bude následovat ještě asi 8 zastávek. Raději jsem neriskoval a hned na další stanici vystoupil s tím, že si  někde koupím jízdenku a pak budu již legálně pokračovat.

Kupodivu na následující zastávce u jedné z bran plzeňského pivovaru nebyl žádný automat na jízdenky ani trafika (v tomto je Plzeň dosti zvláštní město). Po informaci od jednoho z místních občanů, že nejbližší výdejna jízdenek je asi deset minut pěšky, jsem vyrazil po svých vlastních po trase trolejbusu číslo 3 vstříc plzeňskému centru. Z plánovaných deseti minut nakonec bylo bezmála třicet.

Úspěch jsem slavil až u nádraží ČD. Vyčkal jsem zhruba 8 minut na další spoj a pokračoval v cestě k zimnímu stadionu. K mému údivu se mi nepodařilo jízdenku ve vozidle městské hromadné dopravy proštípnout či jakkoli označit, neboť takovýto strojek jsem viděl v životě poprvé. Již podruhé jsem cestoval coby nelegál. Se zájmem jsem sledoval okolní spolucestující, nikdo z nich však také svůj cestovní tiket neoznačoval. No co, většinu trati jsem ušel pěšky, teď už mi zbývá pouze asi tři minuty k zimnímu stadionu a ptát se nikoho ze zásady nebudu. Revizor nepřišel. To by byl asi velký pech.

Ty čtyři dny utekly jako voda a mě  čekala opět cesta domů do Benátek nad Jizerou. Jízdenku v městské hromadné dopravě jsem neoznačoval, bystře jsem sledoval okolí, v ruce připraven neposkvrněný lístek (to kdyby přišel revizor, tak bych se snažil ho před ním jakoby označit). Jenže v Plzni asi ráno revizoři spějí. Dopředu jsem měl zjištěno, v kolik hodin mi jede autobus. Bohužel první spoj nejel. O několik minut později se v dálce objevil žlutý autobus známé společnosti Student Agency. Mé chuťové buňky dostaly v tu chvíli šmak na horkou čokoládu, která je u této společnosti příjemným dárkem cestujícím a samozřejmě další pozorností, denním tiskem, bych také nepohrdl.

Chuť jsem si musel nechat zajít, protože stewardka na palubě mi sdělila, že pokud nemám lístek rezervovaný, tak s nimi nejedu, protože je vyprodáno. Lístek jsem zabukovaný pochopitelně neměl… Hrůza mě polila při pocitu čekání, které mělo trvat něco přes hodinu v téměř třicetistupňovém parnu. Byl jsem však mile překvapen! K zastávce přijel opožděný autobus, o kterém jsem se domníval, že nepojede. Horkou čokoládu a noviny jsem sice nedostal, místo Bovy to byla postarší Karosa, ale lepší než čekat takovou dobu… Po trase na vlas stejné jako před čtyřmi dny jsem se dostal až domů – do Benátek nad Jizerou.

Když bych měl v krátkosti zhodnotit můj pobyt v Plzni, tak bych nemohl šetřit slovy chvály, protože díky skvělé partě a pohodě, která tam panovala, se opravdu člověk nenudil. Ale to by bylo už na jiný blog…