Když jsem krátce před zahájením turnaje mistrovství světa v hokejbale dorazil do Plzně, věděl jsem pouze to, že jedu na hokejbal. Jednotlivé výběry mi byly prakticky neznámé, pouze někde sem z různých médií zaslechl o síle domácí reprezentace. Bylo pro mě tedy výzvou poznat něco nového a do toho jsem šel s chutí.
Ačkoliv český tým odehrál své úvodní utkání už v první hrací den šampionátu, osobně mě zajímal spíše den druhý, kdy se měl představit zbytek startovního pole. Se zájmem sem zašel už na utkání Itálie – Portugalsko, což byl duel dvou týmů, které se později ukázaly jako černé koně turnaje. Pozornost u mě vzbudily už dlouhé a hlasité hecovací pokřiky před utkáním, které ještě vylepšily atmosféru vzájemného souboje.
Hrálo se tvrdě, ale ne zákeřně. Nad tím vším vždy vítězil duch fair-play. Po tuhém boji nakonec zvítězili Portugalci a připsali si tak dobrý vstup do turnaje. Vrtalo mi hlavou, jaktože v zemích, kde není o hokeji pomalu ani zmínka, můžou na takové úrovní hrát sport jemu velice podobný. Odpovědi se mi dostalo až v průběhu dalšího týdne, kdy nás neúnavně pracující Áda zahltil přepisováním dat jednotlivých hráčů do systému.
Téměř polovina portugalského výběru se nejen v Kanadě narodila, někteří dokonce hrají tamní velice kvalitní soutěž a někteří také v zimě nazouvají brusle a hrají hokej. A stejně je to také v případě Bermud, Kajmanských ostrovů a tak dále. V jednom z rozhovorů mi dokonce útočník Bermud David Gazzard řekl, že takřka celá místní veřejnost s napětím a očekáváním sleduje výkony svých reprezentantů a hokejbal je tam považován za národní sport. Ono vlastně každý kraj, jiný mrav.
Se zájmem jsem sledoval také výkony nadšeně bojujících Britů. Ti už do Plzně dorazili s výrazně omezeným kádrem a o osmé příčce z minulého mistrovství, jež se konalo v německém Ratingenu, si tak mohli nechat jen zdát. Ačkoliv hned první duel s úřadujícími mistry světa z Kanady prohráli vysoko 1:21, mezi přihlížejícími okamžitě zanechali dobrý dojem. Ani já nebyl výjimkou.
Postupem času se výkony ostrovanů stále více lepšily, i když výsledné skóre bylo stále v jejich neprospěch. Zlom nastal až v duelu o předposlední místo. V souboji s Kajmanskými ostrovy nebyly Britové rozhodně favoritem, nicméně na hrací ploše nechali srdce a po nervy drásajícím průběhu skončilo po 45 minutách utkání nerozhodně 5:5. Během krátké přestávky dorazila z nedaleké ČEZ Arény do místa utkání početná skupinka fanoušků, která okamžitě začala fandit outsiderovi.
Pominu-li, že mi tito příchozí fanatici britského hokejbalu naprosto zakryli výhled na hru a tím i výrazně ztížili psaní onlajnu, držel jsem v duchu s nimi. V páté minutě se na polovině hřiště ujal míčku Morrison, prošel s ním přes všechny soupeřovy hráče a kličkou a lá Forsberg dovršil britský happyend. V tu ránu se okolo hrdiny vytvořil hrozen radosti a v ten moment jsem si také ujasnil, že hokejbal je sport, v němž jde více o sportovní výsledky než o peníze.
Po tom týdnu je tedy příjemné zjistit, že prostředí okolo hokejbalu je čisté. Je to možná dané tím, že tento sport ještě není tak populární jako jeho starší a známější hokejový bratr. Ano o popularitu by se bojovat mělo, ale ne tím, že se do nejlepších světových lig budou přitahovat hráči ze všech koutů planety. Hokejbal by měl být přístupný většímu okruhu naší populace a vždy by si měl uchovat takovou reputaci, jako má doteď. Reklamu tomuto mladému odvětví zajisté udělali také skvělí plzeňští diváci, kterých se nejen na zápasy českého týmu sešlo opravdu požehnaně. Pokud by vývoj stoupal v podobném trendu i nadále, třeba se dočkáme zařazení hokejbalu i do programu olympijských her…..
