Až do letošního června jsem za svých skoro dvaadvacet let nikdy nebyl v Plzni. Týden ve městě piva mi ovšem stačil k tomu, abych na ni nikdy nezapomněl. A to nejen kvůli probdělým nocím, ale zejména díky samotnému mistrovství světa v hokejbalu.
Přiznávám se. Když jsem přijel do Plzně, nepřipouštěl jsem si, že mě hokejbal něčím zaskočí. Vždyť je to jak hokej bez bruslí. Hned první třetina úvodního zápasu mistrovství světa mě vyvedla z omylu. Ještě než jsem pořádně stihl pochopit, jak vypadá ofsajd, překvapila mě siréna už po patnácti minutách. A když jsem se o přestávce podíval na účastníky MS, kde místo Ruska nebo Švédska figurovaly celky Kajmanských ostrovů, Bermud, Pákistánu a podobně, byl jsem z toho zmatený jak lesní včela na mýtině.
Postupně jsme si však začali být s hokejbalem čím dál bližší. Bavilo mě poznávání něčeho dosud neobjeveného, a i když jsem se na něj někdy dokázal i naštvat (když jsem musel po tříhodinovém spánku vsát, abych stihl zápas v devět ráno), musím říct, že mi nakonec docela přirostl k srdci a v příštích letech mi nebude lhostejný.
Jedna z věcí, která mě na plzeňském turnaji bavila, byl pohodlný přístup k hráčům či trenérům. Žádná omezení zde neexistovala, po zápasech jsme si na interview chodili přímo na hrací plochu. Rozhovory s příslušníky exotických zemí byly často zábavné, po hodnocení s trenérem Kajmanských ostrovů, jsme se dokonce jako exoti cítili spíše my, když přišla černoška širších rozměrů a začala si nás fotit.
Nezapomenutelný byl také okamžik, kdy jsme na ploše čekali na rozhovor po finálovém utkání, zatímco vyhlašovali nejlepší hráče turnaje. Hned dvakrát mezi nimi zaznělo jméno Danny Schlegel. Okamžitě jsme se otočili na tribunu, kde Áda skákal jak žabák, kterému po výlovu zase napustili rybník. Když jsem ho viděl, jak se raduje s rukama nahoře a neuvěřitelným elánem i po tak vyčerpávajícím týdnu, tak jsem mu tu cenu přál víc než jeho americkému jmenovci.
Bylo milé poslouchat, jak si každý šampionát pochvaluje, a i když jsem ptal jenom na zhodnocení zápasu a některé jeho momenty, nejčastěji jsem stejně slyšel „happy to be there“. Celkově se mistrovství neslo ve velmi přátelské atmosféře, čehož si oproti hokejovým turnajům nesmírně vážím. Nikdo ze sebe nedělal hvězdu, nikde žádná přesně vymezená místa a časy na rozhovor, a přesto se jednalo velmi kvalitní turnaj. I díky tomu je u mě v žebříčku sportů hokejbal skokanem roku.
