Abych se přiznal, tak před plzeňským mistrovství světa v hokejbalu, kam jsem měl vyrazit jako jeden z mnoha členů redaktorské smečky zuřivého vůdce a regionálního znalce Davida Schlegela, jsem měl o hře s oranžovým míčkem jen velmi mlhavé tušení. Vlastně jediné spojení s tímto sportem ve mně přetrvalo ze zvěsti tradujících, že hráči budou mít zakázáno hrát v bruslích.
Více znalostí mi dokonce na stěnách mozkového prostoru uvízlo i o in-line hokeji, který megalomansky pořádá místo jednoho rovnou dva světové šampionáty (FIRS i IIHF), a při němž
legendární Dominátor slavně rozpřáhl holí takovým způsobem, že protihráče poslal do nemocnice a sebe pak k soudu.
Na olympijských hrách jsem párkrát zhlédl další z hokejkových střetnutí, a to tentokráte v pozemní variantě. Většinou jižním sluníčkem opálení borci se proháněli po golfově upravené travičce a shrbeni jako při sběru křemenáčů se snažili poslat balonek do obrovské brány. Kupodivu se jim však častokrát vůbec nedařilo míček zvednout do úrovně kotníků, natož pak s ním ještě přeběhnout 100 yardů a skórovat.
Naštěstí sem ale byl vnesen prvek, jehož jméno sice přesně neznám, ovšem pro představu bude stačit mnou zavedený pojem – „rohový úder“ ( fotbal má prý kop), a po jeho systémově vždy totožném provedení už ty góly konečně padaly.
No, příliš nadšení u mě tato mezikontinentálně poměrně oblíbená disciplína tedy nevzbudila. Moc jsem tak byl zvědav, co bude zač ten hokejbal…
I přes váhavý úvod však hokejbal překvapil! A to nejen mě. Postupem času se ten pomalý, fyzickou náročností odstrašující sport prodral přes všechny korfbaly, badmintony a dokonce i tu soutěž, kde závodníci běhají z kopce dolů za obřím sýrem tvaru pneumatiky od traktoru, do popředí zájmu fanoušků i velkých médií a jeho zápasy se proměnily ve strhující bitvy před zaplněnými halami.
Bylo opravdu obdivuhodné, kolik tato nepříliš slavná mutace ledního hokeje pobrala prostoru v mnoha různých zpravodajstvích. Zmínka se zázračně objevila i v nejčtenějších českých novinách, když proslulý deník Blesk otiskl reportáž o indickém sandokanovi Smiteru Kailovi. Jeho hustému vousu sice bylo věnováno více prostoru než vynikajícím výsledkům české reprezentace, úspěch to ovšem byl pro hokejbal i přesto mimořádný.
Mírné zásluhy na této nebývalé a na pár set nedělí zřejmě poslední výraznější popularitě hokejbalu jsme si připsali i my, tvrdě pracující redaktoři esports. Snad každých patnáct minut jsme aktualizovali oficiální webovou prezentaci mistrovství, a to v jakýchkoliv podmínkách, často i za nepřízně přírody, osudu nebo nadřízených.
Už památnou se stává přetahovaná o pracovní působení ve třetím z plzeňských stadionů, tzv. „Ball Hockey Areně“, kde se měl rozjet turnaj žen. Hala postavená na opačném konci města obehnaná čtyřmi lehce sešlými panelovými domy sice v kombinaci s ženským hokejbalem nabízela jistá lákadla, až na pár odvážných jedinců je však skoro každý toužil čistě z dobrého srdce přenechat někomu jinému.
Na řadu tak přišel los. A musím říct že velmi krutý a nespravedlivý! Áda totiž výraznou tečkou, podotýkám, že bez řádné přítomnosti notáře, označil jeden úzký proužek papíru, ukryl ho mezi ostatní ústřižky a poté ten nestejný vydával za výherní tiket opravňující majitele k celodenní šichtě někde v půl hodiny cesty vzdálených nebezpečných čtvrtích západočeské metropole.
Jasně, že jsem si pro ten nakažený lístek sáhnul já. Nevím, do jak velké míry se jednalo o spiknutí, každopádně jsem v brzkých ranních hodinách opustil pokoj se spícím Danem Bartoncem, zkontroloval si všechny názvy hal na své akreditaci a hrdě vyrazil vpřed.
Ani jsem se moc nedivil, když jsme ve stísněných podmínkách hokejbalové arény nalezli pouhopouhé dva laptopy připojené k internetu (naše notebooky jsme používat nemohli), z čehož jeden byl nutný k zajištěný onlajnů a druhý měl statut veřejného a sloužil absolutně všem – hráčkám, trenérům i personálu.
To samozřejmě způsobilo jisté nesnáze při mé zběsilé snaze vecpat všechny reportáže a fotografie v co nejrychlejším čase na web, kdy už potřetí do místnosti s označením „Internet room“ vstoupila poněkud nervózní Američanka a směřovala do našeho koutku velmi významnými pohledy.
Ač obvykle bývám v podobných situacích velmi slušný, tentokrát jsem vzhledem k okolnostem pouze od počítače mávl rukou a s prosebným výrazem v očích pronesl větu „just quarter an hour“.
Myslím, že několik nervových vláken se mi ale zpřetrhalo teprve poté, když se do arény jak indický rikša přihnal se stánkem Markenu David a oznámil, že jako bonus budeme u vchodu prodávat suvenýry.
I přes absolutní vyčerpání, takřka skutečné vyhladovění se ovšem nakonec povedlo i správně opsat jména a příjmení ze zápisu o utkání, a dokončit tak opravdu náročnou misi.
Není se tak ani co divit, že po několika obdobných dnech jsem už musel sáhnout k dramatickým prostředkům. Nastal finálový den a já zamířil do místního supermarketu Lidl, kde jsem zakoupil energetický nápoj v hodnotě plných osmi korun. I když jsem se po celý svůj dlouhý život těmto sajrajtům s úspěchem vyhýbal, obrátil jsem ho do sebe a opravdu (!), věřte nevěřte, cítil jsem, jak se mi vrací síla. =)
Jednoduše placebo efekt je lepším lékem než všechny pilulky Evropy a možná by něco podobného měl vyzkoušet i v těchto dnech oslabený Radek Štěpánek.
Žurnalistovi se však vyskytnout překážky všude. Sepíšete sice reportáž ze zlatého finále, před jejím odesláním však ještě musíte doplnit ohlasy z tiskové konference. Logické tak je posadit se do tiskového střediska, poupravit vlastní dílo a očekávat příchod trenérů.
Hned v prvním bodě se ovšem vyskytuje zásadní problém. Myslíte si, že jedna z dvanácti volných židlí je vyhrazena pro vás? Vždyť píšete na server idnes, to by měl být slušný důvod k obsazení jednoho sedadla…
Ale kdeže! Pouze za sebou uslyšíte nenápadné ádovo syknutí a vzápětí hudrání: „Přece páni z ČTK nebudou stát!“
Nu, ohlasy tedy musíte psát v pozici typické pro návštěvníka bistra na libereckém nádraží – ve stoje.
Tohle vše se ale odehrávalo hluboko v zákulisí, za oponou velmi dobře organizovaného a skvěle propagovaného šampionátu. Smrtelníci si zatím bezstarostně užívali napínavých mačů a ať už díky snaze naší nebo vysokého pana Kadaněho, chodilo jich na hokejbal mraky.
I když se nejednalo o příliš oblíbenou hru, ani o žádnou „veleshow“, která by připomínala pohřeb nesmrtelného Michaela Jacksona, lidé přišli a fandili. Česko tak opět ukázalo, že má rádo o sport, a to pro mě bylo jedním z nejpříjemnějších zjištění celého mistrovství.
