Island je ostrov na němž se rozkládá samostatný stát. Má asi 300 tisíc obyvatel, hlavním městem je Reykjavík, většina měst je na jihozápadním pobřeží, nejvyšší horou je Hekla a největším ledovcem Vatnajökul. Islandu se říká ostrov ohně a ledu, protože je na sopečném podloží. Platí se tam islandskou korunou a konečně mluví islandsky. To byly základní vědomosti o Islandu, co si o něm pamatuji od maturity ze zeměpisu.
Když se k tomu přidají poznatky z dějepisu, tak je všeobecně známo, že na Islandu vznikla nejstarší obdoba parlamentu a že právě Islanďané jako první objevili Severní Ameriku. Byl to právě Leif Erikson, místní národní hrdina, kterého jsme měl tu čest poznat. Byl jsem na jeho letišti a koneckonců stál i u jeho sochy.
Když se k tomu přidají poznatky z historie sportu, tak se mi samozřejmě vybavilo, jak na místním národním stadionu Češi prohráli v kvalifikaci mistrovství světa a museli i kvůli tomu do baráže s Belgií a do Japonska a Koree tenkrát nepostoupili a taky samozřejmě vím to, že místní mají velmi dobrý házenkářský tým, který bojoval i o medaile na olympijských hrách.
Tohle jsem tak nějak o Islandu věděl, když se mi jednoho krásného letního dne ozval Áda, jestli bych nechtěl na Island jet s českou fotbalovou reprezentací do 21 let. Nic dalšího jsem si už nezjišťoval. Chtěl jsem poznat Island bez předsudků. Vlastně ještě jednu informaci mi Áda v telefonu připomněl. Země se v současné době potýká asi nejvíc ze všech s ekonomickou krizí a stojí před bankrotem, za který prý může zhruba 30 lidí, představitelů místních bank, kteří zemi neuvěřitelně zadlužili.. I proto mi Áda zdůrazňoval, že je tam strašně levno, ale asi ho zklamu. Zas taková bomba to není, i když mě celý výlet stál zhruba 70 euro a nějakých 15 hodin práce.
Přiznám se, že ačkoliv jsem se původně nad nabídkou nerozmýšlel ani minutu, postupem doby se mi to trochu rozleželo v hlavě. Četl jsem blog o podobné cestě do San Marina a tušil jsem, že mě nečeká jen bezstarostný výlet. Cesta pro mě začala na pražském letišti, kde jsem se setkal s realizačním týmem i českými reprezentanty. Podle Ádova přání pro mě vlastně měla začít už v neděli, abych přespal v Praze a v žádném případě neriskoval, že bych se na letiště nedostavil. Každopádně doufám, že se Áda moc nevyděsí, ale já jsem to risknul a jel do Prahy až v pondělí ráno…:o)
Vzhledem k mým leteckým zkušenostem, kdy jsem jako malý létal s rodiči za příbuznými z Prahy do Košic a od té doby v letadle neseděl, jsem vlastně nevěděl co mě čeká. I proto jsem byl rád, že let s kraksnou ČSA (Srovnávám se stroji Iceland Air a tmto doufám, že české aerolinie se brzy dohodnou se svým investorem) trval jen hodinku a bylo to pro mě po letech takové krátké připomenutí cestování letadlem. Po přestupu v Kodani na stroj aerolinek Icelandair trvala cesta další tři hodiny a už jsme přistávali na mezinárodním letišti Leifa Ericssona v Keflavíku.
V zavazadlovém prostoru jsem měl narvanou tašku oblečením, protože jsem dostal ujištění od Ondry Kubáta, že před třemi týdny tam bylo osm stupňů a foukal studený vítr. Proto v mé výbavě nechyběly v létě takové samozřejmé věci jako bunda, kulich a rukavice, kdyby při onlajnu fakt mělo skoro mrznout. Nakonec jsem přeci jen skoro litoval, že jsem si nepřibalil ani jedny kraťasy, protože jsme prý měli neuvěřitelné štěstí a na srpen tam panovalo neuvěřitelně teplé počasí. Při našem příletu bylo asi 15, ale druhý den až 20 stupňů celsia. Přesto jsem byl třetí den zase rád za Ondrovy rady, protože se počasí začalo rychle kazit.
Jak už jsem říkal, při svém odjezdu jsem úplně přesně nevěděl, do čeho vlastně jdu. Nečekal jsem, že by to bylo úplně stejné jako v San Marinu, ale taky jsem nečekal žádné zázraky. Proto jsem byl velice příjemně, možná trochu nepříjemně překvapený tím, jak moderní Island je. Trochu jsem čekal takové ty typické severské domky a oni mě vítaly z pohledu autobusu, který nás z letiště necelou hodinku přepravoval do hotelu, moderní prosklené výškové budovy a všechny další vymoženosti moderní architektury. Krize? Vzhledem k tomu, že všude jezdily takřka nová auta, stavěly se nové budovy, řvaly nápisy KFC a Subway, my nepřišlo, že bychom jeli do nějaké země před bankrotem. Ovšem teprve později mi došlo, že právě všechno tohle jsou příčiny těch problémů, do kterých se Island v současné době dostal.
Nicméně pryč od přemýšlení nad ekonomickou situací země. Byl jsem tam za fotbalem. Když jsme se ubytovali v hotelu, ve kterém, jak mi prozradil olomoucký záložník Tomáš Hořava, před několika týdny bydlela i olomoucká Sigma, vyrazili jsme s týmem autobusem na trénink na hřišťátko, které bylo zase skoro půl cesty zpátky na letiště. Což jsem moc nekvitoval, protože cestování už jsem měl dost a navíc necelých deset minut chůze od stadionu byl národní stadion, který měl kolem sebe další dvě fotbalová hřiště.
Každopádně za koloritu fotbalového zápasu místní ligy dorostenek na vedlejším hřišti si střihl náš výběr jeden trénink a vrátil se na hotel. V tu chvíli jsem už měl díky Ádově telefonátu dost napilno. Protože jsem celý vystresovaný zuřivě fotil všechno co mi přišlo před objektiv, dělal si poznámky o všem možném, abych hned po návratu utíkal na pokoj a psal a psal a psal a pak upravoval fotky a všechno následně poslal. Nakonec nebyl stres tak nutný a člověk si při dobrém rozvržení času mohl udělat i nějaký ten výlet.
Takže můj program samozřejmě korespondoval s programem fotbalistů, přičemž jejich osobní volno jsem vyplnil psaním článků a následnými výlety do centra Reykjavíku. Stihl jsem se tam dostat celkem třikrát, což považuju za jeden poloviční a dva celé dni na Islandu za dobrý počin. Překvapilo mě, kolik jsem potkával turistů ve dne a následně i v noci, kdy jsem využil radu reprezentačního kouče, se kterým jsem dělal po večeři rozhovor a který mi na jeho konci řekl: „Tak už máte hotovo a teď můžete vyrazit někam ven, ne?“
Jen jsem přitakal, napsal článek a uháněl poznávat krásy nočního Reykjavíku. No nočního asi není to správné slovo, poněvadž bylo krásně vidět až někdy do půl dvanácté v noci, ale budiž. Podle místních se prý stmívalo ještě hodně brzy. Musím říct, že pohled na pulsují město, i s jeho historickým centrem a narvané hospody a bary mě zase utvrdil v tom, že žádná krize tady přece existovat nemůže.
Poznal jsem tedy i staré rybářské domky v moderní zástavbě, navštívil všechny pamětihodnosti na mapě, vyfotil si místo, kde si dali v roce 1986 rande tehdejší prezidenti USA a SSSR Reagan s Gorbačovem, našel hospodu s českým Budvarem a ochutnal zdejší pivo Gull. No co k němu dodat. Snad jen to, že má jednu výhodu. Když si ho objednáte a začnete pít až za hodinu, tak bude chutnat pořád stejně.
Ale jak už jsem připomínal, na Islandu jsem byl za fotbalem a byl jsem docela zvědavý, jak to tam vlastně funguje. Z toho, co jsem poznal mi přišlo, že na Islandu hraje fotbal kde kdo, ale lidi baví víc hrát než sledovat. Samotný Rejkjavík je posetý stadiony a všechny mají stejný model. Kromě toho národní jsem neviděl jiný, který by měl tribunu z více než jedné strany hřiště. Ovšem proč ne. Domácím to stačí, protože návštěvy na zdejších stadionech málokdy překročí pár stovek.
Co pro mě bylo trochu stresující po valnou část mého pobytu na Islandu byl fakt, jakým způsobem se k internetu připojím při samotném zápase. Ono vlastně nebylo moc co řešit, protože vzhledem k tomu, že jsem si síťový kabel zapomněl při rychlém balení ve čtyři ráno doma, spoléhal jsem na wifi. Vzhledem k tomu, že jsme dostal ujištění, že na národním stadionu wifi byla zadarmo, tak jsem byl celkem klidný, protože všichni byli přesvědčení, že budeme hrát na národním stadionu. Jenže ouha.
Druhý den jsem se dozvěděl, že tam hrají dvě hodiny po nás přátelské utkání Slováci s Islandem a my budeme hrát na stadionu KR-Völlur. No dobrá. Nejistota, jakým způsobem se připojím u mě stoupala a dosáhla vrcholu ve chvíli, kdy jsme přijížděli ke stadionu na předzápasový trénink. Když jsem ten stadion viděl, krve by se v tu chvíli ve mně nikdo nedořezal. Se záložníkem Honzou Morávkem jsme se později shodli, že to je u nás tak na třetí ligu a nebo že to je jako ve Fulneku. Tam jsem tedy nikdy nebyl, ale věřil jsem zkušenému fotbalistovi německého Schalke, který si na prostředí ale jinak vůbec nestěžoval. (Aby nevznikly chybné domněnky o nějaké jeho namyšlenosti. Právě naopak)
Jedna tribuna, kolem dřevěné ploty a na protilehlé straně dvě tréninková hřiště. Myslel, jsem si, že zápasy na téhle úrovni už musí mít jiné zázemí, ale teď musím říct, že jsem místní dopředu odsoudil naprosto chybně. Nejen že na stadionu byla wifi, která pracovala naprosto spolehlivě, ale pro novináře byla připravena i kabinka, kde jsem se tedy při zápase tísnil já, pracovník UEFA, dalších pět islandských novinářů a hlasatel. Jen se mi potvrdilo to, že místní fotbal raději hrají, než se na něj dívají, protože na vedlejším tréninkovém hřišti zrovna probíhal trénink dětí a nikdo o zápas na mezistátní úrovni nejevil extra zájem. Zaplněné byly jen prostory V.I.P na tribuně a jinak tak 200 dalších lidí.
Hlavní pořadatel Svenny byl celkem příjemný. Když mi dával soupisky, ještě mě zval o poločase na kávu, ale to při vytíženosti člověka, který dělá onlajn a ještě fotografuje, není úplně možný. O přestávce jsem si totiž opravoval překlepy v onlajnu. Vzhledem k tomu, že už můžu s něčím srovnávat, musím říct, že jsem měl situaci oproti Ondrovi Kubátovi o něco zjednodušenou, ale pořád to byl celkem zápřah. Hlavní rozdíl byl asi v tom, že na Islandu fungovala časomíra, takže jsem čas nemusel stopovat, ale vzhledem k tomu, že fungovala jen na 45 minut a ve druhém poločase zase jela od 1 do 45 dopočítávat jsem to přeci jen musel.
Fotografování jsem se také nevyhnul, ale řada fotek byla pořízená za sklem buňky, kdy jsem jednou rukou držel foťák a druhou odesílal popis situace. Takže kvalitka. Ale musím říct, že islandští novináři jsou celkem ochotní a ke svým hráčům mají kladný vztah, což jsem poznal ve chvíli, kdy obdržel jeden hráč Islandu žlutou kartu, kterou jsem přehlédl.
Na mojí následnou otázku o koho se jednalo, vedle sedící kolega zamumlal něco ve znění „Bjanitor“. Při pohledu na soupisku jsem fakt netušil, koho myslí, tak jsem se zeptal ještě jednou a dostalo se mi stejné odpovědi. Už trochu nervóznější. Potřetí už jsem na to šel chytřeji a zeptal se na číslo, ale to už nevydržel on, vzal mi soupisku a ukázal mi ho na ní. Teprve tehdy jsem pochopil, že na Islandu se reprezentanti neoslovují příjmením, ale jménem. Takže „Bjanitor“ byl ve skutečnosti Bjarni Thor Vidarssen, místní hvězda Evertonu, která ale v zápase zase tolik nezazářila. Na ručně psané soupisce byl potom označen opačně Vidarssen Bjarni Thor a vzhledem k podobnosti jmen většiny reprezentantů jsem se po křestních jménech opravdu nepátral.
Když si odmyslím ještě neustále vzdychání islandských novinářů při jakémkoliv náznaku šance jejich týmu a pak syčení, když se zrovna něco nepovedlo, byla i atmosféra utkání celkem přátelská. Kromě toho, že mi po skončení zápasu zamkli v kabince věci, když jsem vyběhl fotit českou radost a následně jsem musel hledat Svennyho, aby mi kabinku zase odemkl.
Ale proč ne. Budu to brát jako nedorozumění a ne odplatu za porážku, kdy jsem si při českých gólech s chutí zakřičel. Večer mě ještě trochu namíchli japonští turisté, kteří po jeho značnou část opanovali počítače s internetem (dokud nepřijeli, byl internet v hotelu téměř pořád volný) a obhospodařovali svoje virtuální zahrady a virtuální mazlíčky. Ještě víc pak celý český realizační tým i mě pobavila scénka, kdy jeden urostlý Angličan vyhnal jednoho z Japonců od počítače a jeho následný stav zoufalství, že nestihl sklidit všechno ze své zahrádky, připomínal člověka těsně před zhroucením.
Každopádně večer po utkání byl pro mě dost nabitý dvěma obsáhlejšími články a tak jsem celkem litoval, že se nedostanu na zápas Slováků s Islandem, což jsem přehodnotil ve chvíli, když se z něho vrátili trenéři celí zmrzlí. Island se vracel do normálu a my jsme se vraceli zase zpátky domů. Druhé vstávání ve čtyři ráno během čtyř dní nebylo příjemné, ale cesta tentokrát o fous příjemnější.
Opouštěl jsem Island s tím, že jsem nestihl poznat všechno, co bych chtěl, ale na druhou stranu s dost zážitky, které bych jen tak nezískal. A koneckonců islandský fotbalový reprezentant a hráč FC Barcelona Eidur Gudjohnsen může ještě teď děkovat mé předvídavosti, kdy jsem se mu na letišti hbitě uhnul, když vycházel z obchodu s parfémy s pár kousky v ruce. To je další národní hrdina, který teda sochu ještě nemá, ale třeba ji jednou dostane. I když místní ten fotbal přece jenom radši hrají, než sledují…