Do Ruska jsem se na rozdíl od Davida a Tadeáše vydal poprvé. Našim hlavním cílem byl Omsk, tři dny jsme však strávili v Moskvě. Táda s Ádou byli mými průvodci a zároveň vzpomínali na mistrovství světa, které se v Rusku konalo v roce 2007.
To nejzajímavější z Moskvy jsme zvládli spatřit v podstatě hned první den, když naše kroky zamířily na rudé náměstí a jeho okolí. Výrazněji mě však zaujala snad jen architektura chrámu Vasila Blaženého. Pořízení fotografie nás tří před tímto objektem nás stálo značné úsilí, neboť kolemjdoucí s naším foťákem v ruce ne a ne pochopit, že kromě nás chceme na fotce i ten zatracený chrám. Na čtvrtý pokus se nakonec vše povedlo. Ochotný chlapík dokonce začal fotit i z různých pozic, až jsme ho museli přerušit.
K večeru jsme zamířili do Českého domu, kde jsme byli ubytováni. Byla to vlastně moje první zkušenost s „kvalitním“ hotelem. Těžko hledat to správné slovo. Zkrátka minibar na pokoji , výborné bufetové snídaně (párečky, vajíčka, slaninka, lívanečky), znamenitá restaurace s vynikající svíčkovou a kachnou se zelím a v neposlední řadě pohodlné prostředí pivnice s pořádným pivem. Není divu, že jsme zde potkali spoustu českých hokejistů, kteří zde využívají zejména služeb zmíněné restaurace a pivnice.
Pokud se nyní přede mnou řekne Moskva, vždy si mi vybaví naše hodování v Českém domě. Bohužel to není ani místní architektura, ani neútulný zimní stadion hokejového celku CSKA Moskva, ani Lužniky, kde jsme málem přišly o své doklady a už vůbec ne místní obyvatelé. V podstatě těžko jste potkali někoho s pohodovým výrazem ve tváři, pokud vám tedy zrovna nechtěl prodat na svém stánku několik suvenýrů. Moskva mě vůbec nezaujala a zřejmě to nebude místo, na které se budu v blízké budoucnosti vracet.
Třetí den jsme v časných ranních hodinách vyrazili směr Omsk. Ačkoliv jsem toho doposud nalétal asi tak přibližně stejně, jako Mr. Bean namluvil ve známém britském sitcomu, byl to zatím jednoznačně můj nejhorší let. Usadil jsem se v poslední řadě, což znamená nemožnost sklopení sedadla. Po levici seděl chlápek s parametry průměrného Američana a po pravici ruská slečna, která si pravidelně dělala z mého ramena polštář. V duchu jsem se sám sebe zeptal, jestli to může být ještě horší. Odpověděl jsem si zhruba o dvě minuty později, když se sklopilo sedadlo přede mnou.
Vysvobozením pro mě o dvě hodiny později bylo vystoupení z letadla na Sibiři. Prodírat se místními taxikáři v -26°C bez čepice a rukavic nebylo nic příjemného, ale člověk se mohl aspoň protáhnout. Názor jsem začal měnit, když jsme stáli v nevytápěné místní příletové hale, kterou tvořila jedna menší místnost s pojízdným pásem na zavazadla a asi čtyřmi stoletými billboardy zřejmě na místní „hotely“.
Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme mířili za taxikářem do jeho vozidla. Podivný chlápek v černých kožených rukavicích a čepici, kterého známe především z detektivek při záběru na vraha. Ještě větší nejistota se dostavila, když jsme dorazili k nastartovanému autu podobnému Žigulíku. Po označení Taxi nebylo ani památky. Měli jsme tedy dvě možnosti. Buď se za rohem v nějaké omské čtvrti nechat zastřelit od pochybného taxikáře, nebo umrznout v příletové hale. Zvolili jsme možnost číslo jedna. Zhruba po patnácti minutách jsme vystoupili před hotelem, vyplnili potřebné formuláře a zalehli do pokojů.
V Omsku jsme narazili na úplný opak Moskvy. Lidé se tu chovali přátelsky a hned jakmile zaslechli cizí jazyk, tak ladili úsměvy a pozorně poslouchali, aby jim nic neuniklo. Zejména v autobuse a dalších dopravních prostředcích jsme kolikrát působili jako atrakce. Není však divu. Místní obyvatelé povětšinou Sibiř opustí jednou za život a to ještě tak nejdál do Moskvy.
V jedno teplé dopoledne (teplota klesla pod -10°C) jsme se vydali na prohlídku místního okolí. Společnost nám dělali psi, kteří potulně běhali po zmrznutých silnicích a kočky, které se vyhřívaly na sluníčku. Pohled na některé chatrče byl fascinující. V některých z nich by u nás nikdo nezaparkoval ani auto a v Omsku v nich přežívají třicetistupňové mrazy. Dřevěné budky na zahrádce místo záchodu nás také šokovaly.
Po této zkušenosti pak večer sednete na autobus a zamíříte na samotný okraj města, kde nedávno vyrostla moderní hokejová hala. Konečně další aréna, u které se při stavbě přemýšlelo. Zaujala mě především prosklená restaurace podél celého hřiště s výhledem na ledovou plochu. Restaurace za bránou už jsou k vidění na hodně místech, podélnou jsem však viděl poprvé a provedení se mi velmi zalíbilo.
V Omsku jsme zhlédli dva zápasy. Do prvního nenastoupil Jaromír Jágr, který ještě nebyl po olympiádě fit. Zpočátku to bylo poněkud zklamání, protože jsme vyrazili tak daleko samozřejmě také kvůli české hvězdě. Po druhém zápase to ale byly právě opačné pocity. Ve druhém utkání totiž Jarda nastoupil do druhé formace a v podstatě ji celou probudil k životu. Zatímco v prvním utkání se druhá lajna k ničemu nedostala, v tom druhého zastínila i první formaci Avangardu. Jágr hrál s přehledem jako vždy a v podstatě po každé jeho přihrávce v útočném pásmu následovala nebezpečná šance.
Hokejový zážitek jako takový byl ale poněkud zklamání. Hráči totiž na širokých kluzištích vůbec nedohrávají osobní souboje a jen okolo sebe krouží. To v NHL neexistuje, a pokud chce KHL nejlepší hokejové soutěži konkurovat, bude muset tento prvek do herního projevu zařadit. Samotní diváci se na hokeji také příliš nebaví. Mnohdy jsem měl takový pocit, že lidé na zápasy chodily jen proto, aby dokázali, že na to mají. Možná je to hodně zkreslené tvrzení, ale když se podíváte v televizi na NHL, lidé se zkrátka baví, šílí, lezou po plexi a podobně. V KHL spíše sedí a rovnají si na hlavě klobouky.
Na závěr jedna důležitá poznámka. Pokud se chystáte do Ruska, zapomeňte na angličtinu. Funguje zde jedině ruština, nic jiného. Za celý týden jsme potkali pouze dva lidi, kteří ovládali alespoň jednoduchou angličtinu. Byli to tiskoví mluvčí v klubech Avangardu a CSKA. Jinde jsme s angličtinou nepochodili.
