Následující blog bych chtěl věnovat svému parťákovi Mishovi k narozeninám. Bude mu totíž třicet. Jsem mu vděčný za mnohé, přesto mu ale nedám k narozkám žádný dárek. Člověk by neměl soudit jiné a stejně tak by neměl příliš soudit sám sebe. I když toho člověk třeba spoustu v životě zkazil a prožil nešťastný život, pořád má šanci spoustu věcí napravit. A platí to i obráceně: I lidé, kteří toho hodně dokázali a jsou hrozně šťastní, mohou sejít z cesty a skončit v neštěstí. Život člověka je cesta a smyslem života je podle mě projít ji se vztyčenou hlavou, i když se asi nedá projít bez zakolísání.
Zakolísání člověku přinášejí zkušenosti. Ve chvílích, kdy je člověk úplně na dně, se naučí pokoře. Jak řekl kdysi Jan Kaplický, když v životě nic neprožijete, nemáte sílu. Musíte aspoň jednou zažít mít hlad. Prožít nějaký šok. Jednou se zamilovat. Já jsem se zamiloval v devatenácti a bylo to špatně. Neměl jsem žádné zkušenosti, a to se člověk snadno zamiluje do “špatné baby”. Zvlášť když je hezká a má velký prsa. Myslel jsem si, že to bude navždy.
Nebrala mě ovšem takového, jaký jsem, takže jsem se celou dobu snažil vylepšovat sám sebe. Byl jsem strašně vtipný, pořád vymýšlel nějaký hlouposti a jak jsem se pořád snažil být lepší a lepší, pod tíhou okolností přiznala, že má někoho jiného. Protože jsem bral všechny věci podobného ražení smrtelně vážně, úplně mě to složilo. V kombinaci s totálním vysílením, kdy se dva roky snažíte zbytečně co nejvíce zlepšovat, jsem se ocitl na dně. Požádal jsem slečnu, aby mně vysvětlila proč. S odpovědí “Nevím” jsem se nespokojil. Nakonec jsem z nešťastné holky, která jen následovala své city, vypáčil, že jsem dítě plné rozporů a že jsem naivka, co nikdy nic nedokáže. A že s takovým člověkem si svůj život spojit nedovede.
Vzpomínám si, jak jsem jel trolejbusem třináctkou domů, seděl jsem úplně vzadu a najednou ke mě přistoupila vetchá babička a zeptala se: “Chlapče, proč pláčete?” Nedokázal jsem na to nic říct, jen jsem se trpce usmál a ona mi vřele odpověděla: “To bude dobrý.” Myslím, že to byla chvíle, kdy jsem se odrazil ode dna, ale i tak jsem čerstvě zamilované slečně napsal dopis, že se může kdykoliv vrátit a že jí budu milovat až do konce života. Že když se nevrátí, tak zůstanu sám. A začal jsem trpělivě čekat.
Říkal jsem si, že já jsem to hezký v životě už prožil, teď budu ve zbytku života pomáhat druhým, aby byli šťastní… Přišel jsem o všechny pražské kamarády, protože jsme se slečnou patřili do jedné party a já prostě nebyl schopný psychicky zvládnout, když jsme někde byli spolu. Z každého společného pobytu jsem se psychicky vzpamatovával několik dní a pak si prostě podobné akce zakázal. Zůstal jsem na koleji úplně sám.
Můj nejlepší kamarád Ondra zůstal v partě, a tak nějak mně přišlo, že všechny party na světě jsou už vytvořené a kamkoliv bych přišel, byl bych jenom taková vtěrka. Byl jsem strašně sám a pořád se utápěl v tom, co jsem udělal špatně. Nad ničím v životě jsem tolik nepřemýšlel. Přísahám! Nešlo ovšem jen o to přemýšlení. Navíc jsem byl beznadějně zamilovanej do holky, kterou jsem si strašně idealizoval…
Pak mi zcela náhodně napsal Michal Berg z adresy mishaberg@post.cz email, jakých se za týden napíšou desítky, a začal jsem psát pro OHF “Ádovy hokejové týdny”. Vyplnil jsem tím vždycky celý víkend, aspoň jsem zapomněl na svý starosti. Už po prvním Hokejové týdnu jsem dostal řadu moc pěkných ohlasů. To byl balzám na mé poničené sebevědomí.
Psal jsem dál, pak jsme s Radisem založil World.OHF a odtud už byl jen kousek k založení eSports.cz. Pořád jsem byl beznadějně nešťastně zamilovaný a byl tak nějak rozhodnutý, že pokud se ke mně slečna nevrátí, tak ten život nějak dožiju sám. Všechen čas jsem začal věnovat firmě, ta zatím rostla a rostla. V závěru roku 2006 jsme dostali, i když jsme pořád neměli vůbec žádné peníze, nabídku prodat část firmy Carstenu Koerlovi, zakladateli společnosti Bwin.com, který na tom pohádkově zbohatl. Myšleno na prodeji Bwin.com, nikoliv na koupi naší firmy, k tomu nakonec nikdy nedošlo.
Ačkoliv jsme již pět let fungovali jako společnost s ručením omezeným, neměl nikdo z nás v podstatě ponětí, co je to firma. Nevěděli jsme, co je to výsledovka, rozvaha, nevěděli jsme, podle čeho se odhaduje tržní cena firmy, jaká je její hodnota. V podstatě jsme byli totální zelenáči.
Někdy v tu dobu mě tehdy sparťanský redaktor Tadeáš seznámil se svým tátou Honzou, který pracuje v jedné renomované společnosti a dříve pracoval na vysokém postu ve firmě Fischer Air. Strávili jsme spolu debatou asi tři a půl hodiny v restauraci Zlatý klas. Nikdy na tu debatu nezapomenu, protože to byl pro mě zlomový moment mého života. Oficiálně jsme se setkali proto, aby nám Honza, tehdy pan Jan Drahorád, pomohl prodat eSports.cz tomu bohatému Švýcarovi.
Honza mi dal neskutečnou lekci. Kladl mi otázky, které jsem si nikdy nepokládal, a po mých odpovědích zvedal oči v sloup. Myslím, že si musel říkat, že před ním sedí naprostý tragéd.
Kromě toho, že jsem od něj poprvé slyšel pojmy jako výsledkovka a rozvaha, si některé jeho otázky pamatuju dodnes: Tak Davide, na čem ve firmě nejvíc vyděláváte? Jaký jste měli zisk za minulý rok? Jakou máte pracovní dobu ve firmě? Kde máte kancelář? Kdo vám dělá účetnictví? Jak máte ve firmě rozdělené kompetence? Snažil jsem se odpovídat tak, abych vypadal jako co nejmenší blbec, nicméně Honza (tehdy ještě pan Drahorád) prohlásil, že musíme být strašně dobří.
Kdybchom totiž nebyli tak neskutečně dobří frajeři, tak by tato firma v životě nemohla existovat. Ovšem tím debata nekončila. Honzu zarazilo, že práci věnuju prakticky veškerý svůj čas. “Měl bys dodržovat životosprávu nebo se zhroutíš a nebudeš schopný pracovat vůbec. Měl by sis taky najít holku, život není jen práce,” říkal.
Ono je to trošku jako začarovaný kruh. Když člověk nemá holku, tak proč by nepracoval do večera nebo do noci. A od počítače se holka špatně hledá. Nicméně jsem nad tím, co Honza říkal, začal přemýšlet. Normálně bych asi nezačal, ale když ono tolik z toho, co on říkal, byla pravda!
V únoru 2007 jsem se na Švédských hrách ve Stockholmu po strašně dlouhé době zamiloval. Náš velký táta Roj (zakladatel OHF neboli Ohlasů hokejových fanoušků, který s námi pravidelně na tyhle podniky autem jezdí) s sebou vzal jednu kamarádku a buď ji chtěl sbalit on nebo věděl, že přesně takovéhle holky se mi líbí. To už nezjistím.
A když naši stockholmskou posádku Dan Višňák hecoval, že božkovský rum nevypijeme naráz pod plachtu, nenechal jsem se zahanbit. V té lehké opilosti jsem si definitivně uvědomil, že už na nikoho čekat nechci. Ten vztah nevydržel dlouho, Jana byla z Liberce a já byl z Plzně, nicméně ten hlavní přelom v mém životě už se stal. Začal jsem se zase koukat po ženských a nebral jsem to smrtelně vážně. Pak jsem mimochodem balil jednu další holku, která byla netýkavka a za dva roky mně nedala ani pusu. 🙂
Přelom roku tradičně trávím na MS do 20 let na severoamerickém kontinentu. Protože jsem se narodil 2. ledna 1978, slavím tam i narozeniny. Letos jsem tam strávil čas s Ondrou Kubátem a Tomášem Pavlíčkem. Už od roku 2007 jsem si tradičně přál, abych poznal holku, která mě bude mít ráda a nebude mě trápit a samozřejmě, kterou budu mít i já rád. Letos jsem snad poprvně v životě nedostal k narozeninám vůbec žádný dárek. Trochu mě to mrzelo, to se přiznám, ale ony ty hmotné dárky nemají zase takový význam. Strašně se přeceňují. Vzpomínám si ale na letošní přípitek. Přáli jsme si s Ondrou a Tomášem, abychom našli konečně tu pravou. Hlavně na Ondrův pohled při tom přípitku nezapomenu. Cítil jsem, že by mi to moc přál. Já jemu taky, je to skvělej člověk. A za pár měsíců jsme si oba našli Janičky z Libereckého kraje.
“Jsem úplně maximálně šťastný,” prohlásil později on, největší oportunista a nespokojenec, kterého znám. 🙂 A já? Ke mně se vrátila Janička a i když nejsem oportunista ani nespokojenec, pocity máme s Ondrou někdy stejný. 🙂
Dovolte ovšem, abych na závěr citoval sám sebe: Člověk by neměl soudit jiné a stejně tak by neměl příliš soudit sám sebe. I když toho člověk třeba spoustu v životě zkazil a prožil nešťastný život, pořád má šanci spoustu věcí napravit. A platí to i obráceně: I lidé, kteří toho hodně dokázali a jsou hrozně šťastní, mohou sejít z cesty a skončit v neštěstí. Život člověka je cesta a smyslem života je podle mě projít ji se vztyčenou hlavou…
