O oficiální web ženského mistrovství v in-line hokeji se staralo celkově deset redaktorů firmy eSports z celé české republiky. Možná se vám to zdá příliš, ale někdy jsme opravdu měli plné ruce práce a nevěděli, kam skončit dříve. Jak probíhal náš den? To se vám budu snažit přiblížit v tomto blogu.
Do nového dne mě každodenně vítal vlak Českých drah, který projížděl ve 4:40 pouhých pár metrů od oken našeho pensionu. Poté jsem ještě na chvíli zamhouřil oči, ovšem o půl osmé se rozezvučel mobil, jenž upozorňoval na blížící se snídani. Až dožvýkali i ti největší spáči poslední sousto vydatného jídla ve stylu švédských stolů, určil se čas odchodu na stadion. Většinou to bylo okolo půl desáté.
Cesta netrvala dlouho, neboť berounský svatostánek se nacházel v blízkosti našeho pensionu „Puk“. Čím blíže zimáku jsme byli, tím více se kroky některých jednotlivců zrychlovali, protože věděli, že v press centru je čeká sveřepý boj o zásuvku na jejich počítače. Následovalo rozdělování úkolů pro aktuální den. Až David vše poctivě zapsal na papír, který se většinou přes den záhadně ztratil, informoval nás důkladně o návštěvních statistikách webu mistrovství. Tudíž jsme se dověděli, kolik Eskymáků, Indiánů a dalších podivných národností si přečetlo naše reportáže.
Následně se šlo na oběd do vedlejšího hotelu. Na výběr bylo opět z mnoha druhů jídel. Když jsem ty švédské stoly uviděl poprvé, tak se mi rozzářila očička a po chvíli nepozornosti jsem si na talíř naservíroval bramborovou kaši zalitou gulášovou polévkou. Byla to až tak velká chuťovka, že jsem se musel ještě dojíst rybou a řízkem s hranolky. Samozřejmostí byly i deserty, zmrzliny a ovoce.
Po obědě, tedy okolo jedné hodiny, vjížděly první týmy na led, aby se rozbruslily. Na „komentátorském“ stanovišti byli připraveni dva naši redaktoři k on-line přenosu (jeden psal česky, druhý anglicky). Díky skriptu, který je v systému onlajnů naprogramovaný, se tvořily chyby a hrubky typu: „Češky vstřelili branku!“ či „První třetina skončila,“ přitom se hraje na poločasy. Ovšem i s tímto jsme se formou přepisování poprali.
Po skončení utkání, které trvalo zhruba devadesát minut, to vypadalo v press centru jako před bouří. Zaúkolovaní byli téměř všichni, protože se psala reportáž, zadávaly statistiky, zpracovávaly fotky, opisovaly pozápasové ohlasy trenérů a hráček, a to vše se ještě k tomu překládalo do angličtiny. Mezitím se už na ledě rozbruslovaly další týmy, takže dva redaktoři, kteří nepracovali v minulém zápase, se chystali na onlajn.
Tento scénář se celý seběhl denně čtyřikrát, ovšem když hrála česká reprezentace, bylo práce samozřejmě více, neboť se psala i pozvánka na zápas a po skončení utkání se dělala obsáhlejší reportáž i ohlasový článek.
Když byl odpískán konec posledního zápasu dne (okolo 20:30), chodili jsme postupně na večeři a pak jsme seděli dlouho do noci v press centru, protože se pracovalo na obsáhlejších článcích, velkých rozhovorech, pozvánkách na zápas atd.
Ovšem našli se i tací, kteří už od devíti neměli co na práci a hráli na noteboocích hry či netrpělivě vyčkávali na odchod ze zimního stadionu.
Jen tak mimochodem – slovo „zimní“ ve spojení „stadion“ ztrácelo v Berouně význam, protože přes den se v útrobách haly dalo naměřit 30°C a při našem odchodu se teplota pohybovala okolo 27°C. Tak z jakého důvodu máme jezdit za teplem do Chorvatska, když se podobně máme i v Berouně? J
Každý den se odcházelo z press centra v jinou dobu, ale nejdříve to bylo o půl jedenácté večer. Naše cesty směřovaly prvních pět nocí do Selské restaurace, kterou jsme měli při cestě na pension. Dokonce nás tam měli tak rádi, že kvůli nám posunovali zavírací dobu. Ona stejně zas tak zavírací nebyla, neboť po našem odchodu několik štamgastů čekalo, až jim číšník pustí na kabelovce nějaký ten lechtivý program, aby se podívali na to, co už doma nemají.
V posledních dvou večerech jsme navštěvovali bar, jenž zas tolik při cestě nebyl. Navíc když nás navigovala Lucka, tak jsme šli delší, ale zato horší cestou. J
Vypily se dvě-tři pivka a popovídali jsme si o práci či o životě. Právě to druhé téma se nejvíce líbilo Davidovi, a tak jsme se dověděli historky o tom, jak se počůral na střední škole, jak mu spolužáci dali v autobuse držet kondom plný vody nebo jak se vsadil, že celou noc nebude spát a pak usnul při nákupu lístků na vlak.
Nejpozději ve tři hodiny ráno mířily naše kroky do pensionu. Tam jsme si buď ještě povídali, nebo se šlo spát.
A závěrečné hodnocení? Za sebe musím říct, že mě velmi těší, že mě David na tuto báječnou akci poznal. Jsem rád, že jsem poznal nové lidi a vyzkoušel si práci redaktora na profesionální úrovni, což mě do posledních detailů bavilo. Samozřejmě musím zmínit i to, jaký luxus nám pořadatelé dopřávali: apartmány, do kterých by se nemuseli stydět ubytovat Dominika Haška, třikrát denně švédské stoly a také jsme dvakrát využili místní akvapark i s vířivkou či parní saunou. Koupali bychom se více, ale hold jsme jeli za prací.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak mě nenapadá žádná záporná věc, kterou bych této akci vytknul. A pokud nějaká opravdu je, tak je tak malá, že ani nestojí za řeč.
