O Kyjevě jsem toho před naším výletem moc nevěděl, asi jen to, že jde o hlavní město Ukrajiny, že bude asi větší vesnice, než je Praha, a že tam fotbal hraje slavné Dynamo Kyjev, ve kterém působí šutér Andrej Ševčenko.
Moc jsem se na Ukrajinu těšil, protože mě to v současné době táhne spíše na Východ, než na Západ. Nevím, čím to je, ale vysvětluju si to tím, že na východní polokouli může člověka i v dnešní moderní době leccos překvapit. Kde jinde má člověk možnost projet se v dopravních prostředcích, na které nikdo nesáhl snad od konce druhé světové? No přece v Kyjevě! Městě, kde mezi polorozpadlými maršrutami a tramvajemi naleznete rychle jezdící naleštěné limuzíny, hummery, apod.
Plán naší oficiální trasy byl Ostrava – Špínov – Katowice – Kyjev. Z Ostravy jsme vyjeli v pátek odpoledne a za nedlouho jsme byli v dalším „probaníkovském“ regionu – Katowicích. Měli jsme chvíli času, jenž jsme vyplnili posezením u Žywce. Pak jsme vyrazili sehnat nějaký mikrobus, který by nás odvezl na letiště do Pyrzowic. Velitel zájezdu Ondra Kubát pak usmlouval pro nás výhodnou cenu za transport. Když jsme na letiště dorazili, pochopil jsem, proč měl řidič celou dobu tak kyselý výraz v obličeji. Ono totiž jet dobrou hodinu na letiště a ještě přijít o pár desítek zlotých asi nebude žádný med, ale to je jeho věc.
Na řadu pak přišlo odbavení, pro mě první v životě. Rozsah osobních prohlídek mě příliš nepřekvapil, hodně se totiž podobal těm, které známe z českých fotbalových stadionů. S hořlavinou typu deodorant, či tekutinou (sprchový gel či zubní pasta) jsem si jakožto „prvoletec“ hlavu příliš nelámal a naštěstí pro mě jsem tyto věci odevzdat nemusel, za mnou se však děly věci. Celník odbavující Ádu jej důrazně upozornil na to, že musí vyhodit svůj kosmetický přípravek. Rozčilený Áda se chtěl alespoň naposledy oním sprejem navoňat, bohužel mu nebylo přáno ani toto a polský „tvrďák“ mu jej bez milosti vytrhl z ruky a hodil do koše. Áda si tak aspoň pro sebe zamumlal něco ve stylu: „Ty jeden polský žebrotíne!“ (Ve skutečnosti sice řekl trochu jiné slovíčko začínající na písmeno žet, ale nebudeme to zbytečně rozmazávat.) J
Vše ostatní již proběhlo bez problémů, a tak jsme se již pohodlně usazovali v sedadlech Airbusu. Nás, co jsme měli letět poprvé Áda štenkroval, jak hrozné je odlepení letadla ze země, co se může v průběhu cesty stát a podobně. Naštěstí se žádný z jeho tragických scénářů nekonal a my pohodlně přistáli na Ukrajině.
Zde nás blahosklonně uvítala v minisukni pochodující ukrajinská stewardka, která zaměstnala náš pohled na dlouhé minuty, takže čas ke kontrole cestovních pasů celkem rychle utekl. Na informacích nám bohužel cestu k našemu hostelu najít příliš nepomohli, spíše to vypadalo, že slečny „informátorky“ vidí mapu Kyjeva prvně v životě. J Po necelé půlhodině čekání na autobusové zastávce konečně přijela maršrutka, ze které vystoupilo neuvěřitelně mnoho lidí (když napíšu třicet kusů, o moc se nespletu)! Tuším, že mezi nimi byl i jeden kočárek. Ochotný spolucestující nám v průběhu cesty domluvil přistavení taxíku přímo před nádražní halu, takže vše bylo v suchu…
Taxikář nás vyložil v klidné ulici, kde nás odchytil jakýsi chlapík v bekovce. Řekl nám, ať jdeme za ním na hostel, kde se ubytujeme. Hostel nabízel skromné podmínky, ale nám šlo hlavně o to, abychom se někde vyspali za rozumný peníz. Ještě tu noc jsme chtěli zajít „na jedno“ kyjevské, bohužel nám to však přísný pan domácí zakázal se slovy: „Outside is a dangerous, guys! „Maybe tomorrow.“
Chtěli jsme se nějak dostat ven, ale přes recepci to dost dobře nešlo. Plán vylézt oknem vzal brzy za své, protože okna byla zamřížovaná. Kde kdo se pak v hostelu začal cítit jako ve vězení. Při každém větším šumu z našeho pokoje přišel pan domácí a varoval nás, ať neděláme rámus, že je moc hodin. „It is three o’clock, go to bed guys, please.“ Takže nám nezbylo nic jiného, než jít spát …
