Hokejový týden v Normandii plný slunce

Když jsem se chystala do Francie, zjistila jsem si, jaké by mělo být počasí a vůbec mě  nepřekvapilo, že nás budou očekávat slunečné dny s příjemnými teplotami. Holt Francie, říkala jsem si. Až v průběhu šampionátu jsem se dozvěděla, že prý jsme děti štěstěny, jelikož v tuto dobu mají v Caen mlhy a teploty kolem deseti stupňů. My jsme si tedy krásné počasí užívali plnými doušky, stejně jako zápasy ženských reprezentačních celků. (Jen Roman Šperňák na horké dny trochu žehral, jelikož si s sebou nevzal žádné kraťasy) Na mistrovství světa jsem byla poprvé v životě jako novinářka a tak jsem spoléhala na zkušenějšího žurnalistu Romana. Byla jsem trochu vyjukaná  a nevěděla jsem co čekat. Ovšem, nebyla jsem sama. Přišlo mi, že ještě více vyjukaní byli všichni organizátoři. David totiž nakázal, že musíme přijet o den dřív, abychom si stihli vyřídit akreditace a my tak přifrčeli už v neděli v poledne. Na stadionu na nás ale koukali “jak z jara”. Omlouvá je ale, že jaro opravdu bylo, a tak se jim asi není co divit. Akreditace však byly “non possible”, nebo tak nějak. Aspoň jsem se ale potkali s panem Wadowskim, předsedou ALKŽH a také Mariánem Kubaníkem, rodilým Čechem, který v Caen prožil většinu života a byl naším průvodcem a pomocníkem po celé mistrovství. Následující den bylo vyřízení  akreditaček lehké jako facka, oproti tomu nalezení místa k psaní online přenosů takřka neřešitelná věc. Zlaté české ručičky a dobrý nápad pak postačil k tomu, abychom si vyrobili provizorní stoleček z plechové desky a papírových krabic. Pozici jsme měli výbornou, ale to sezení…to tedy opravdu nebylo zrovna to pravé ořechové. Roman vypadal v pohodě, ale pro mě byly schody za prvé studené a za druhé zatraceně tvrdé. Takže jsem si postupně vystýlala “moje” místo k sezení dvěma a ke konci až pěti mávátky pro mažoretky. To jediné mě na organizátorech mrzelo – že je nenapadlo nám sehnat aspoň dva kusy polystyrenu, když už ne polštářky. Tuto mírně negativní reputaci organizátorů zachraňoval Alex, alias “MAS CRASNE OCHI”. …tedy máš krásné oči.  Zarostlý fešák Alexis Gomane (místní velice oblíbený hráč) mě touto větou velmi příjemně přivítal. Prý byl v Česku – máme výborné pivo a krásné holky a česky se naučil nejdůležitější větu. Protože měl taky (tedy nevím jestli já opravdu mám) moc pěkná kukadla, rozhodla jsem se, že si od Mariána zjistím, jak se krásné oči řeknou francouzsky a až příště krasavce Alexe potkám, že ho překvapím větou “tad büz jü”, píše se to asi TU DOIS BEAUX YEUX. Překvapení se nakonec povedlo velmi a ještě víc než Alexe, překvapilo všechny okolo stojící francouze. Připadalo mi to zábavné a tak se stalo, že jsem si tuto větu oblíbila a v příštích dnech na stadionu vyhlížela Alexe, abych mu mohla říct “tad büz jü”. Roman s Kačkou si ze mě dělali legraci, ale mě to nevadilo. Nakonec jsem si od Alexe vysloužila kytičku. Bohužel ale v květináči a úplně stejnou, jako ostatní květinová výzdoba ve VIP prostoru. A tak jsem si jí radši ani neodnesla. Ostřížím zrakem mě totiž sledovala jedna z organizátorek a nechtěla jsem Česku dělat negativní reklamu. Naší největší zábavou byl ale samozřejmě hokej. Překvapila mě úroveň Italek (z naprosto nehokejové země) i Velká Británie měla několik velmi šikovných hráček. Jedna z nejlepších hráček vůbec však byla Dánská útočnice Josefine Jakobsen. Vypadalo to, že může dát gól kdykoliv si usmyslí a byla to ona, která skoro k smrti vyděsila Romana, při jeho prvním onlajnu. Během minuty dala dvě branky, v zápětí Dánsko přidalo další a Roman už už začínal být sprostý a snažil se Dánky slovně zastrašit a zastavit tak jejich brankostroj. Hlavními favoritkami na vítězství  a postup do vyšší divize ovšem byly Francouzsky a Češky. Což se bezezbytku potvrdilo a v rozhodujícím a také posledním zápase šampionátu mezi oběma týmy se mělo rozhodnout. Dramatický zápas proti všem dokázaly vybojovat naše hokejistky a zaslouženě se mohly radovat z postupu. Krásný týden ve slunné Normandii měl zlatý konec a stejně jako holky (reprezentantky) mrzelo, že už je konec, mrzelo to i nás. Díky Caen..příště klidně zase!