David má neuvěřitelnou schopnost hledat a nacházet ubytovací kapacity,
jejichž cena hluboko překonává i to, kde právě dlouhodobě bydlíte.
Platí to i pro vás, majitele maringotek v zapadlém pohraničí.
Naše ubytovna je nenápadný panelák, jakých jsou v okolí desítky. To
pravé bohatství se skrývá uvnitř. Hned při příjezdu nás trochu
udivilo, že paní v recepci vůbec neví naše jména, která jsme včetně
dalších údajů zadávali v rezervačním emailu. Nicméně jméno není nic
podstatného, co by ovlivňovalo kvalitu spánku ubytovaného zahraničního
hosta. Poněkud více jsme znejistěli, když nám paní nezůčastněným
hlasem oznámila, že “neví, jestli tam bude dost postelí”. S větou
takového obsahu jsme se v naší cestovatelské kariéře setkali vůbec
poprvé.
Pokoj byl nahoře v sedmém patře, jeli jsme proto výtahem. Při té
příležitosti jsme si všimli, že na každém patře je u výtahu fronta a
probíhá permanentní soutěž “urvi si mě”. Ti nejzkušenější, co zde
bydlí již desítky let, přesně vědí, v kterém okamžiku, na kterém místě
a jakou silou podráždit výtahový čudlík, aby došli k uspokojení. Proti
nim nemáme šanci, bodejť by ne, když je zde jeden třímístný výtah na
280 lidí.
Nahoře jsme po delším hledání našli pokoj, ke kterému jsme měli klíče
já a David. Obsahoval dvě postele. Jedna z nich byla evidentně již
obsazená a na pokoji byl pořádek, který si nijak nezadal s tím, co zde
během svého pobytu vytvoříme my sami. Spěchali jsme na první hokej,
proto nebyl čas řešit neexistující postel, jen jsme si zde nechali
věci. Postel vyřešíme večer.
Když tato chvíle nastala, byla již tma. Přidělili nám nový pokoj s
dostatkem postelí. V recepci nám dali klíče a paní šla s námi, abychom
si věci vzali ze starého pokoje bez postele. Nic nebylo vidět, jen
zpoza rohu dlouhatanánstké chodby doléhalo mžouravé světlo jedíné
fungující žárovky na patře. Nemohli jsme najít a nahmatat vypínač.
Paní se naštěstí vyznala a neomylně sáhla na tajemné místo kdesi za
dveřmi předpokoje, ozvalo se spásné cvaknutí… a tma pokračovala beze
změny. Paní zabručela cosi jako “škoda”, z jejího tónu nezazněl
sebemenší náznak toho, že by to hodlala nějak řešit. Však máme chodit
ve dne, jako každý slušný člověk.
Naší průvodkyni se pak podařilo poslepu odemknout starý pokoj, kde se
již rozsvítit dalo, takže jsme se mohli přestěhovat na nové, hezčí
patro. Tam sice také nesvítilo světlo, ale dveře od pokoje jsou na
konci chodby, kde je též naštěstí okno a pouliční osvětlení v Blavě
funguje i po 22. hodině. Stanuli jsme v novém domově.
Náš pokoj je krásný, s velkým pootevřeným oknem, letištěm, dvěma
peřiňáky a koutem na vyhazování odpadků. Až si koupíme odpaďák, můžeme
kout zrušit, ale – není to takhle lepší? Větrání je zajištěno trvale
nedovřeným oknem, kdyby snad byla zima, snadná pomoc! Ve skříni jsme
našli bytelný radiátor, to opravdu stálo za vyfocení.
Ze samé radosti nad novým pokojíčkem jsme odešli ještě na chvíli do
hospody. Ceny jsou zde přijatelné a později jsme objevili i milou
skutečnost, že zde panák slivovice stojí méně než pivo, přičemž ani to
není drahé, ale neodbíhejme. Áda byl únavou zmožen více než já, proto
se ze skupinky lidí, oslavujících zahájení MS oddělil dříve a odešel
ulehnout. My jsme ještě chvíli probírali důležité záležitosti, ale
zavírací hodina nás definitivně vyhnala do postelí. Ovšem jak koho.
Po příchodu na pokoj jsem zjistil, že v mém peřiňáku není sebemenší
kus něčeho, na co by se dalo navléct povlečení. Ještě jsem zkusil
prohledat pokoj, pro jistotu jsem nakoukl i do skříně za radiátor, ale
nic. Nu což, přikreju se povlečením, žadný problém.
Po ulehnutí jsem zjistil, že mám hlavu nějak podezřele nízko a že se
tento stav stupňuje. Začal jsme pátrat po příčině a zjistil jsem, že
třetina mé postele je jenom fejk. To tvrdé, co má být pod matrací, tam
vůbec nebylo, matrace vytvářela jakési důmyslné vzdušné přemostění.
Bohužel to fungovalo jen za podmínky, že na matraci nespočívá nic
těžšího než prázdný preservativ.
Nevadí, dvě třetiny postele musí stačit, otočil jsme se o 180 stupňů,
čili vůči vedle spícímu Ádovi do mé oblíbené polohy 69, pod hlavu si
strčil složený ručník a přikryl se povlečením, které trochu povlávalo
ve větru od nezavřitelného okna. Konečně jsem mohl usnout blaženým
spankem s nohama ve vzduchu.
Na cestách za hokejem zažíváme tolik dobrodružství! Ostatně co byste
nechtěli za 66 euro / 17 nocí?
Skvělá povídka! 🙂
Povedené!