Na začátku psaní blogu o ženském mistrovství světa v hokeji se upřímně přiznám, že nejsem fanda ženského sportu. Když odmyslíme jiná než sportovní hlediska, ženské soutěže existují podle mě pouze proto, že by si příslušnice slabšího pohlaví mezi muži neškrtly. Každopádně, s nabídkou jet na šampionát do Zlína jsem neváhal souhlasit. Mám totiž rád všechny Esports akce a ani tato nezklamala.
Než jsem přijel do Zlína a viděl první zápas, nevěděl jsem o ženském hokeji nic. Když na to někdy přišla řeč, kamarádi a kolegové často zdůrazňovali, že holky, co hrají hokej, musí být určitě ošklivé lesby, co po skončení hokejové kariéry budou jezdit s kamiónem nebo dělat vyhazovačku v nonstopu. Proč by si jinak totiž vybíraly zrovna hokej? Tvrdý sport, jehož neodmyslitelnou součástí je nepohodlí v pěti stupních nad nulou a ve smradlavé, propocené výstroji. A co hůř, dokud nezačne zápas, z tribuny skrz ochranou mřížkou a tlustými vrstvami chráničů a dresů není ani poznat, jakého pohlaví hokejist(k)a vlastně je. To si opravdu radši pustím ženský tenis, kde Wozniacká nebo Šarapovová sice neumějí hrát tenis, aspoň u své snahy ale dobře vypadají.
Část zlínské redakce, konkrétně já s Luckou, jsme měli možnost bydlet v hotelu Moskva, kde byla ubytovaná i podstatná část účastnic zlínské skupiny. Střetávali jsme se tak s hokejistkami USA, Ruska a Švédska ještě předtím, než se nasoukaly do bruslí a brnění. K mému příjemnému překvapení jsou to moc milé a povětšinou i hezké slečny, které mají sice vypracovanější svalstvo ve stehenních a hýžďových partiích (viděl jsem je na snídani v teplácích), jinak se ale nijak zvlášť neliší od ostatních dívek na zájezdu v cizí zemi. Třeba Američanky mi přišly poněkud uvolněnější než Rusky, ale to mohlo být způsobeno výsledkovým průběhem turnaje.
Byl jsem samozřejmě zvědavý i na zápas. Nejen pro mě, ale pro všechny ostatní členy zlínské redakce šlo o vůbec první zkušenost s ženským hokejem. Nevěděli jsme co čekat. První co nás překvapilo, byla návštěva na prvním zápase českých hokejistek proti Švédsku. Měli jsme sice informaci, že na přípravu s Finskem našlo v Přerově cestu kolem 500 set diváků, to ovšem byla celková kapacita zlínské PSG Areny, kde jinak trénuje a hraje své zápasy mládež Beranů. Na zimáku bylo narváno, což organizátory zaskočilo a bohužel až na pár kompromisů s tím ani nemohlo moc dělat.
Co se týče samotné hry, až na finálovou zámořskou dvojku šlo vždy o „plácanou“. Vy, co neustále nadáváte na kvalitu českých profesionálních soutěží, byste měli vyzkoušet shlédnout zápas této úrovně. Obávám se, že kdyby proti českému výběru nastoupili třeba sparťanští mladší dorostenci, holky propadnou ve všech herních činnostech o parník a obdrží aspoň bůra, ať nežeru. Neatraktivní, pomalý herní projev navíc zhoršuje přítomnost změkčujícího pravidla o hře tělem. Ta je zakázaná, narazíte-li někoho s pukem na mantinel nebo zahrajete tvrdě v obraně, jdete si sednout na dvě minuty. Sakra holky, tak chcete hrát hokej nebo ne?
Rozložení sil ve skupině bylo jasné. Američanky měly de facto předplacený vstup do semifinále, zatímco trojice Česko, Rusko a Švédsko si mezi sebou rozlosovaly černého Petra v podobě sestupu do bojů o udržení. Český tým nakonec horko těžko porazil Rusky, čímž si zajistil čtvrtfinále, na víc ale neměl. První kolo play-off, kdy byl tým Tomáše Výtiska proti Němkám vydatně podporován domácím publikem, dopadl těsně, ale zaslouženě v neprospěch Češek a naděje na vysněnou medaili zhasla. My co jsme po zápase psali ohlasy s hráčkami, jsme se právem mohli těšit na emoce.
Těch byl šampionát plný, každý důležitý zápas vždy poctivě oječela či obrečela kompletní soupiska. Já si toho všimnul poprvé po velkém vítězství nad Ruskem, kdy se poraženým vůbec nechtělo z kabiny, brankářka Monachová měla při rozhovoru vlhké zarudlé oči a celou dobu posmrkávala. I ruský trenér Uljankin se tvářil zcela rezignovaně a s tupým výrazem „uletělymivčely“ mrmlal nesrozumitelnou ruštinou něco o tom, že to budou mít těžké. Nejhorší v tomto směru byl asi čtvrtfinálový zápas mezi Finskem a Švédskem.
Po 60. minutách, ve kterých padl na každé straně jediný gól, muselo rozhodnout v prodloužení. V 68. minutě Anderssonová trochu se štěstím skórovala. A zatímco Švédky pištěly jak prasklá duše od zlínské Barumky, jejich rivalky až po krk zalilo slzavé údolí. Měl jsem možnost mluvit po zápase jak s jednou z Finek, tak se Švédkou (mimochodem, 9 z 23 Švédek v kádru bylo blonďatých) a byl to opravdu velký rozdíl. Bylo mi Finek opravdu líto. Ne, že by v mužském profesionálním sportu nebyly občas vidět emoce, ale hráčky smrkající do rukávů svých tatínků mě prostě dojaly.
Celý turnaj ale hodnotím pouze pozitivně. Češky sice nepředvedly jako pořadatelská země nic světoborného a já od nich také nic nečekal. Zlínská redakce měla tu výhodu, že nakonec viděla i jeden pěkný zápas, i když až ten úplně poslední na turnaji. Finálový zápas byl úrovní úplně jinde a my byli rádi, že pro nás mají dívánky ve Zlíně důstojnou tečku. Mrzí mě, že s námi kvůli nemoci nakonec nejela Teri Veli, která by si určitě, narozdíl ode mě, takový turnaj jako odměnu zasloužila.
