Hokej včera teda nic moc. Spíš nic, než moc. A když už není hokej, jsme rádi, že nám do tiskáče přinesli aspoň hokejíček. Potom, co jsem porazil v základní skupině Ádu 3:1 a Adama sice jen v přípravě, ale zato několikrát a s vysokým rozdílem, prohlašuju se nejlepším hráčem české výpravy. Na lepší než dělené třetí místo v turnaji novinářů to ale bohužel nestačí.

Trvalo to dlouho, ale konečně jsem objevil objektivní výhodu života v Minsku od Prahy. Metro, které u nás vyjíždí naposledy o půlnoci,  tady jezdí až do půl druhé. Je to podstatný rozdíl, když si vzpomenu, kolikrát jsem musel v centru Prahy zevlovat až do ranních hodin nebo trpěl na cestě nočními tramvajemi.

Pamatujete na minulé zápisky? Psal jsem o technických obtížích, které provázejí práci kameramana a střihače. Detaily, které mi dosud vadily, jsou oproti současné situaci hadr. “Kamera kaput,” postěžoval jsem si vedoucímu tiskového oddělení. Místo projevů lítosti se ozvalo: “Can I help you?” 

Máme za sebou možná jeden z nejatraktivnějších zápasů celého mistrovství. Ve středu bylo na programu federální derby, jehož výsledek měl defacto rozhodnout o postupu jednoho z týmu do vyřazovacích bojů, zatímco poražený se měl pomalu začít smiřovat s účastí v bojích o záchranu. Nečekal jsem, že kvůli tomu ztvrdnu u počítače až do pěti do rána.

Nevím, jestli soudruh Lukašenko dovoluje v Bělorusku registraci homosexuálů, zato chce mít v merku všechny cizince, ať přijedou do jeho země za jakýmkoli účelem. I utřinosové jako my, kteří přicestovali na dva týdny obstarožním Neoplanem na mistrovství světa do osmnácti let v národním sportu hrdého běloruského národa, museli absolvovat registráciu na zdejší milícii. Fascinuje mě, do kolika formulářů jsme museli zadávat své soukromé údaje a kolik lidí k nim má díky tomu přístup.