Abych se přiznal, neměl jsem o ženském hokeji valné mínění. S bruslemi na nohou se mají mezi mantinely bít přeci jen spíše ostřílení chlapíci, které ve svižném zápasovém tempu nerozhodí ani kdejaký šrám v obličeji. Když se po ledovém oválu projíždí několik drobnějších postav, kterým zpod helmy vykukuje upletený cop, je to trošku něco jiného.
Před přerovským šampionátem jsem zahlédl bitvu ženských týmů snad pouze dvakrát, a to při olympiádě ve Vancouveru. Kanaďanky tehdy roznesly slovenské sokyně rozdílem několika tříd, outsider se v prvních deseti minutách zápasu výrazněji přiblížil k brance soupeřek snad pouze po inkasované brance, jelikož poté následovalo vhazování ve středovém kruhu. Zámořský tým se nakonec radoval osmnáctkrát, i přesto si ale některé hráčky s kotoučem příliš nerozuměly a chvilkami se zdálo, že několik Slovenek stálo před vrcholem sezóny na bruslích pouze párkrát.
Trošku jsem se děsil, když jsem byl povolán jako jeden z redaktorů na mistrovství světa žen do osmnácti let. Pozvánky si samozřejmě velice vážím, bez rozmyšlení jsem jí přijal, podobné akce vždy doprovází spousta zábavy, ale také získávání cenných zkušeností. Postupem času jsem však začal uvažovat o tom, co asi tak mladé dívky mohou na ledě předvést. Zpětně ovšem mohu říci, že jsem byl překvapen. Samozřejmě, hokejistkám občas utekl puk z čepele a někdy také v jasné šanci před prázdnou brankou totálně selhaly. Ale v každém zápase bylo vidět, že bojovaly na sto procent. Tým tahal za jeden provaz, vstřelenou branku obvykle provázela obrovská euforie. Podobné momenty nejsou v mužské kategorii vždy k vidění. Po prohraném klání se dokonce po tvářích některých hráček kutálely slzy, občas nám jich bylo i líto.
Spolu s Ondrou Kubátem, Markem Kratochvílem, Radkem Vavřinou a na dvě noci také s Ádou jsme byli ubytovaní ve čtyřhvězdičkovém hotelu, který byl vzdálený zhruba kilometr od zimního stadionu. Recepční o nás sice v den příjezdu vůbec nevěděla a na silvestrovský večer naše sídlo dokonce zabrala parta cizinců, ale jinak si myslím, že jsme mohli být vcelku spokojeni. Původně se část naší party měla na každou noc stěhovat do ubytovny, ta nás však svým vzhledem nikterak nepřitahovala. Pohledný hotelový pokoj sice přinášel pouze dvě lůžka, ale nakonec jsme se v rámci úspor a večerních popíjení rozhodli v hezčím paláci zůstat všichni. Na tvorbě oficiálního webu se s námi podílel také přerovský redaktor Aleš Novotný. Jelikož jsme první dny ve městě ležícím na řece Bečvě vcelku bloudili, zaujal místní rodák rovněž roli průvodce.
Na stadion jsme se dopravovali Škodou 120 hnědé barvy, jež působila na parkovišti u hotelu mezi mnohonásobně luxusnějšími auty trošku komicky. Podobným vozem jsem naposledy cestoval zhruba před deseti lety. Hlavní řidič Ondra však svému automobilu stále důvěřoval, při nízkých teplotách ale zamrzalo přední sklo, dveře u spolujezdce nešly dovřít a zadní naopak otevřít. Postupně jsme shlédli všechny zápasy skupiny B, které dle předpokladů ovládla Kanada, a také boje o udržení. Hráčky s javorovým listem na hrudi nakonec získaly také zlaté medaile. Naši přízeň si získaly brzy, pasovali jsme je totiž na nejhezčí tým turnaje, i když někteří s přibývajícím časem básnili také o Švýcarkách 😀
Myslím si, že jsme všichni odvedli dobrou práci. Já a Ondra jsme se starali o českou verzi oficiálních internetových stránek turnaje a Marek, Radek a později také David zpravovali anglickou tvář webu. Vzájemně jsme spolupracovali, utvořili dobrou partu a prakticky po celý šampionát nenastal žádný větší problém. První den nás sice zaskočil miniaturní tiskáč, který navíc celý obsadili pánové z IIHF, ale vše jsme vyřešili nastěhováním se do místnosti rozhlasu. Na ohlasech ze sebe kromě Rusek ostatní bojovnice vždy alespoň něco málo v angličtině vysoukaly. Hráčky a trenéry nám z kabin volaly pověřené hostesky, ovšem tato služba začala s blížícím se koncem mistrovství upadat. Jednou jsme mrzli v mix zóně po zápase snad pětadvacet minut, než se dostavila jakákoliv osoba. Když se k něčemu podobnému schylovalo také další den, nelenili jsme a v čele s rozzuřeným Ádou se vydali příslušným lidem jemně vynadat . Ti náš problém sice nepovažovali za vážný, nicméně vše se záhy opět zlepšilo.
To vše ale probíhalo za oponou dobře organizovaného šampionátu, který navštívilo nejvíce diváků v historii. Trošku mě v úvodu mrzelo, že neuvidíme zápasy českého týmu, který bojoval v základní skupině ve Zlíně. Vše ale vynahradila parádní atmosféra v Přerově, na nově zrekonstruovaný stadion chodilo i přes dva tisíce lidí. Naše reprezentantky se nakonec na zimáku, kde bojují ve druhé lize místní Zubři, přeci jen představily v souboji o páté místo. Jsem rád, že jsem mohl vyrazit a poznat trošku jiný hokej, než na který jsme všichni zvyklí.
Díky všem!
