Když mi někdy na začátku roku 2012 volal David Schlegel, aby mi oznámil, že pojedu buď do Stockholmu, nebo do Helsinek s žákovskými výběry, ještě se mi málem omlouval, že nejde o žádnou prestižní akci typu mistrovství světa nebo EHT. To mě v tu chvíli vůbec nezajímalo – jen jsem se těšil na návrat do Skandinávie, kam jsem v loňském roce na pár dní zavítal při výjezdu Viktorie Plzeň do dalekého Trondheimu. Volba nakonec padla na Stockholm a turnaj hráčů ročníku 2000 a mladší. Později jsem si říkal, jestli jsem neměl zvolit Helsinky a o tři roky starší hokejisty, nakonec se ale turnaje ve Finsku žádný český výběr neúčastnil, moje volba se tak ukázala jako jediná správná.
Po menších peripetiích na letišti, kdy jsem narychlo zařizoval cestovní pojištění (severské země jsou drahé, takže platit lékařskou péči bych zde rozhodně nechtěl) a chvíli hledal někoho, kdo je za celou výpravu zběsilého hokejového potěru zodpovědný, už vše probíhalo podle představ. Posledním problémem tak pro mě zůstávala orientace v týmech – turnaje se účastnil Czech Select White, který měl červené soupravy, a Czech Select Red, který měl oblečení modré barvy. I na to si ale člověk po chvíli zvykl.
Po příjezdu na hotel a do haly se mi podařilo celkem rychle zprovoznit wi-fi a tak bylo vše připraveno k tomu, aby zpravodajství mělo aspoň nějakou úroveň. Jediné, co nepřálo mým „pisálkovským“ výkonům, byla teplota vzduchu v druhé z hokejových hal – zatímco venku bylo příjemných 15°C, teploměr uvnitř ukazoval pouhé dva stupínky nad nulou. O samotných výkonech netřeba dlouze referovat. Červený výběr nedokázal vyhrát jediné utkání a skončil předposlední, bílí sice předváděli dobré výkony v základní části, ale prohráli hned úvodní zápas play-off a skončili kdesi v polovině startovního pole osmnácti týmů z celého světa.
Vzhledem k účasti dvou týmů mi nezbývalo moc času na prohlídku města, a tak se jedna z cest do centra uskutečnila až po 23. hodině večerní. V metru nastala chvíle rozhodování. Kvůli poloze hotelu ve druhé zóně mě jednosměrný lístek na metro vyšel na 54 švédských korun. Po dlouhé úvaze
jsem tedy zvolil kartu na 72 hodin za 230 SEK. Nemilé překvapení bylo, že příplatek za zapůjčení plastové čipkarty stál další „dvacku“. V Plzni bych se studentským tarifem jezdil za stejné peníze čtvrt roku… Návštěva Stockholmu ale za ty peníze stála, i když noční život největšího města švédského království jsem si přestavoval jinak. Liduprázdné ulice, zavřené restaurace (včetně McDonalds), zavřené kavárny a jen několik málo velice draze vypadajících klubů. Moje kroky tak po úvodním bloudění monstrózním centrálním nádražím vedly ke královskému paláci na jednom ze šestnácti stockholmských ostrovů.
Ani zde toho nebylo v noci mnoho k vidění, i když nasvícené historické budovy mají svoje kouzlo. První vycházku jsem ale pojal spíš jako orientační a teprve druhý den brzy ráno (po sedmé hodině) jsem vyrazil na opravdový „sightseeing“. V deset hodin dopoledne už jsem tak měl za sebou obnovenou prohlídku historického centra a hromadu více či méně kvalitních fotografií. Akorát k návštěvě několika obchodů, které před desátou neotevírají. Ceny jsou ve Švédsku téměř stejné, jako v ČR, jen s tím rozdílem, že v domácí měně. Na druhou stranu je všude možné platit pohodlně kartou.
Při prohlídce města mě udeřilo do očí (uší) několik věcí. První je poznatek, že Apple má na švédském trhu velmi silnou pozici. Téměř každý v metru nebo na ulici vlastní alespoň jeden z výrobků tohoto giganta, tím nejčastějším je logicky poslední verze iPhonu. S tím souvisí i to, že se Švédové nestydí na veřejnosti používat handsfree, takže často potkáváte lidi, kteří mluví zdánlivě sami se sebou. Dalším příjemným poznáním bylo, že anglicky se domluvíte s každým. Svoji angličtinu považuji za obstojnou, v porovnání s jazykovou vybaveností obyvatel Stockholmu se ale nemám čím chlubit. Anglicky se člověk domluví s uklízečkou na hotelu, prodavačem jízdenek i policistou na ulici. Další věcí typickou pro Švédy je velká, občas až přehnaná péče o svůj zevnějšek. Za oblečení, které se ve Stockholmu nosí ve všední dny při obyčejných příležitostech, by se nemusela stydět většina mých vysokoškolských pedagogů. Spíš by se jím mohli inspirovat a aspoň ke zkoušce nenosit na nohou pantofle…
Nejpříjemnějším zpestřením mého pobytu bylo setkání s výpravou kolegů z eSports, kteří pod Davidovým vedením dorazili na mistrovství světa. Vlastně nebýt toho, tak bych si ani nemusel všimnout, že se zde nějaká velká hokejová akce bude konat… Stihli jsme spolu ale akorát tak posnídat a naše cesty opět zamířily opačným směrem. Nakonec jsem se ještě jednou setkal s Davidem a Tadeášem, se kterými jsme vyzkoušeli místní pivo a vyrazili sledovat zápas Tre Kronor s naším výběrem. Ve švédských i českých dresech se na ledě proháněly opravdové legendy, ale tu největší, pana Zábrodského, jsem ale našel sedět asi tři metry vedle sebe.
