Když jsem se dozvěděl, že mám letět do Ruska, považoval jsem to za vtip. Poté, co mi řekli, že je to pravda, jsem si myslel, že se zbláznili. Po absolvování strastiplné cesty tam a zpět jsem ale zjistil, v čem je kouzlo výjezdů na hokejové akce. Spočívá v partě, která se dokáže podržet.
Než jsem odjel, několik lidí nezávisle na sobě mě požádalo, abych jim přivezl pravou ruskou vodku. O tom, že v místních obchodech se prodávají často různé samohonky pálené kdoví z čeho, jsem raději mlčel. Kupodivu nikdo nechtěl dovézt matrjošku, typicky ruskou záležitost. Objednávky na beranice jsem dostal také, ale spíše z legrace.
Po dlouhých přípravách, ve kterých došlo na menší zmatky, jsem měl odlétat. Naneštěstí, nebo snad naštěstí, jsem letěl až z Vídně. Zbytek spolupracovníků letěl z Prahy s přestupem ve Vídni. Anabáze se nekonala, nastoupili jsme společně do letadla a vydali se vstříc dobrodružství.
Hned po příletu na místo jsme byli přivítáni tradičními ruskými způsoby. Všude ochranka, policie, řazení ke kontrole pasů podle národnosti. Jak milé. Po kontrole pasů od velice příjemné paní jsme si vyzvedli zavazadla a po mírně hektické cestě dorazili až ke Slovenskému domu, kde jsme byli ubytováni. Přílet do matičky Rusi tedy nebyl podle mých představ, ale těšil jsem se na další zážitky.
Druhý den v Moskvě, neutichajícím městě, jsme strávili v klidu, večer nás čekal jen jeden zápas Rusko – Švédsko. Češi začínali svoji část turnaje ve Finsku. I přes výhru Rusů, kterým jsem příliš nefandil, mě dostala ještě jedna věc. V Moskvě je na mnoha místech wi-fi připojení zadarmo, na stadionu bylo pro novináře také. Ale taková úroveň připojení, jakou jsem zažil s netbookem na klíně při prvním zápase, je naprosto nevídaná. Nejenže internet nešel, ale tvářil se funkčně! Technické zázemí jsme ale vyřešili, dodělali práci a šli spát.
Následoval den volna. Zavděk vzalo Rudé náměstí, socha Puškina, obchodní centrum Gum s všudypřítomným sportovním obchodem Bosco, který se nacházel opravdu všude. Celkově ale byl den krásný, užili jsme si jej do poslední vteřiny.
Víkend se nesl ve znamení práce. Český tým, na který jsem se nejvíc těšil, však nevstřelil ani jeden gól, což mě dokázalo vskutku nazlobit. Hvězdná sestava nevstřelila během dvou zápasů ani jednu branku, což mě vytočilo až ke hvězdám. Ani můj oblíbený tým z Finska v Moskvě nevyhrál, a tak jsem byl ze zápasového kolotoče celkem zklamán.
Vše ovšem vyvážily drobnosti. Skvělí kolegové, se kterými jsme si pomáhali, neskutečný zážitek na ruské poště (zdravím Davida Schlegela) a například dobré jídlo. To vše mi zpříjemnilo pobyt v největší zemi světa natolik, že jsem odtud ani nechtěl odletět. Ale vše má svůj konec, a tak i naše výprava po skvělém dobrodružství opustila Rusko celá a v pořádku. Málem s nezaplaceným obědem a ztraceným telefonem (opět zdravím Davida), ale v pořádku.
A ponaučení? Už nikdy v Česku neřeknu, že je mi zima.
