Vůbec jsem původně netušila, jak bych měla tento příspěvek na blog začít. Je až neuvěřitelné, kolik se toho od dubna, kdy jsem s hokejem začínala, stalo.

Když tak přemýšlím, jak bych blog o své první zahraniční akci sepsala, až teď si uvědomuju, kolik zážitků a nových zkušeností tomu vlastně předcházelo.

Když vlastně přemýšlím, jak sepsat tento blog o mé první zahraniční štaci, tak si uvědomuju, co
všechno za tím doopravdy stálo.

Letos v únoru jsem se tu vypisovala z neuvěřitelných pocitů z první velké zahraniční akce ve švédském Malmö. Už tenkrát jsem nevěřícně koukala, když při nominaci na Švédské hokejové hry zaznělo moje jméno. Takže si asi dokážete představit, jak to probíhalo podruhé. Teď, když mě firma eSports nominovala na finský turnaj Krajala Cup, mi spadla brada. Říkala jsem si, že to musí být nějaký omyl, abych já, holka z nějakého „blbého” Šumperka (nechápejte mě špatně, svoje město miluji nade vše), jela na dvě reprezentační akce v jednom roce. Omyl to ale opravdu nebyl. Nominaci mi potvrdil sám David Schlegel osobně, a to jako poděkování za práci, na kterou jsem u mých milovaných Draků byla celou sezonu prakticky sama.

Již od dětství jsem snil, že vyjedu za velkým hokejem do zahraničí, a to se mi splnilo. I když jsem si dříve myslel, že to bude z pozice hráče, práce novináře byla neméně skvělá.

Ani nevím, kde začít. Minulý rok vnesl do mého života tolik zásadních hokejových okamžiků, že ještě teď některé z nich vstřebávám. Všechno to začalo vyvrcholením loňského ročníku Chance ligy, kdy Draci dokázali udržet prvoligovou příslušnost a já měla tu čest stát po jejich boku, jakožto vedoucí týmu. Když jsem po sezóně dostala nabídku převzít pozici šéfredaktora šumperského hokeje, ani ve snu by mě nenapadlo, že může přijít ještě nějaká větší příležitost. A ona přišla.